HanaM.

Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo velmi zvláštní, kdybych před tím nečetla něco o terapii objetím (velmi "láskyplně" se o tomto zmiňoval třeba Zbyněk Vybíral v Lidových novinách), myslím si, že jdu na dokument o nějaké sektě. Matky, které nalehávají na děti a myslí si, že jim pomáhají. Terapeutka, která přiznává, že se kdysi asi mýlila, když napsala, že pokud dítě kousne matku, má mu kusanec vrátit (Panebože, kde to jsme???), objímání s Kalouskem a největší třešíňka na dortu ukončování terapeutického výcviku - nebo spíš krásná ukázka pseudonáboženského rituálu?

Dala bych víc, vážne jo, Ale představte si to: sedíte namačkaní na lavičce, je děsná zima (fakt apríl teda) a ještě k tomu začne poprchávat. To pak člověk neocení kontrasty a paralely filmu, ani roztomilá miminka, dokonce ani kouzelně vtipné náhody, jen se chvěje, chce se mu škytat a dobře ohřátý čaj je pro něj nějvětší umění... Musím si někdy na Mimina udělat čas!

Výborné herecké obsazení, hudba a zajímavý nápad s propojením příběhů - to je tak pro mne vše. Kdosi tady film srovnával s vybroušeným diamantem a ta metafora se mi líbí, i když ji chápu jinak než autor - ano, je to krásné a promyšlené, ale taky vykonstruované a chladné - jako nádherně vybroušený diamant ve výloze se šperky. Já mám asi raději čerstvě natrhané růže.

Tohle je neobjektivní a nefér a už to nikdy neudělám, ale u téhle pohádky prostě musím - viděla jsem ji jako dítě a znovu se na ni podívat rozhodně nechci. Pamatuju si, že se mi vůbec nelíbila, rodičům jsem říkala, že je "zlá" Dodnes když mám někdy špatný sen, bývá v něm scéna těch jezdců s rohama. Na konci jsem měla pocit, že tam snad není žádná kladná postava, byla jsem z ní dost pesimistická a doneška z ní mám špatný pocit. Pro dospělé možná zajímavý horor, ale jako dítě jsem chtěla vidět něco úplně jiného!

Stalo se vám někdy, že jste od něčeho utekli, chtěli na to navždy zapomenout, ale nějaké neštěstí vás donutilo se vrátit zase zpátky? Ne? Pak si můžete pogratulovat. Všo o mé matce má úžasnou a magickou schopnost scénami připomínat, životní témata, která s filmem zdánilvě nesouvisí. Můžeme nahlédnout do pestrých osudů mnoha žen i můžů, kteří se za ženy vydávají. Pak se člověku i lehce odpouští nějaké scény, které připomínají spíše telenovelu pro transvestity - setkání s Lolou na pohřbu. Krásný a divný film.

Film jsem viděla asi před deseti lety. Nepamatuju si už moc scén. Ale to nemění nic na tom, že si přesně pamatuju tu lidskost, tu kásu a napětí i v úplně úplně obyčejných chvilkách. Pamatuju si geniálního Sideneyho Poitiera, pamatuju si svoje dojetí. Ne, lépe: Nezapomenu na Sidneyho Poitiera a nezapomenu na svoje slzy.

Podívná o ostrá satira na muže, a nakonec ještě ostřejší satira na ženy. Až v polovině filmu, kdy dcera hlavní hrdinky prohlásila, že je rok 1977, jsem si uvědomila, že to je navíc i retro satira. No, díky bohu za dnešní dobu, kdy snad muži už nemají takhle radikální názory na ženskou kariéru a ženy už nemusí být takové prohnané mrchy. Líbilo se mi, že ve filmu je vždycky nějak vytušitelná pointa, která se pak nějak překvapivě obrátí v pravý opak. P.S. V kině s námi bylo asi deset mužů s holými lebkami. Naprosto jsem nechápala, co zrovna na tomhle filmu dělají? Dokonce i já, 22letá slečna, jsem se na nejnovější Ozonův počin cítila moc maskulinní.

Nemůžu si pomoct, ale film mi připadá hrozně umělý. Jakoby nejdříve přišel nápad natočit nějaký film na "hluboké" téma. Pak se navršily zajímavé průpovídky, malé pointy a scénky, ale teprve potom se někdo začal zajímat o to nejdůležitější - tedy hrdinu a jeho životní příběh. Zajímavé je téma nejistého vztahu, potkáváni se na cestě se smrtí a náhody, které mohou ovlivnit život. Ano, líbí se mi ta myšlenka, že můžete udělat nějakou drobnůstku a nevědomky tím někomu změníte život. Tohle všechno je moc hezké, přesně se hodící na vykonstruovaný a rádoby dojemný film...

Také jste nechápali frázi "nemohou žít ani spolu, ani bez sebe"? Podívejte se na Ženu od vedle a pochopíte. Všechno nám jakoby mimochodem vypráví jedna stará dáma. Vypráví příběh muže a jakési ženy od vedle. Ženy, kterou ten muž kdysi znal. Ženy, kterou miloval. To vše se dovídáme jaksi podivně a po částech. Pro hlavní role snad ani nešlo vybrat živočišnější a podivně charismatické představitele, než je Ardant a Depardieu. Jako konec nešlo vymyslet nic syrovějšího a impulzivnějšího. Člověk pak musí sedět, jako zařezaný a dívat se na obrazovku s titulky.

Film jsem viděla kdysi na ČT 2 a spoustu scén si pamatuju dodnes. Zamilovaný židovský mladík, ochotný sledovat objekt svého zájmu až do kostela a dojímat se nad tím, když se ona modlí. V každém jejich setkání je úžasné napětí, prostota a syrovost. Krásný a krutý obraz toho, jak v té době lidé žili, jaké měli problémy a jak se vyrovnávali s nevhodnou láskou. No a nakonec si nemůžu odpustit - Ioan Gruffud hraje osudově zamilovaného muže neuvěřitelně věrohodně. Škoda, že v mládí nenatočil víc podobných filmů.