HanaM.

Shakespeare, film noir, kapitalismus, socialismus, severská země a zmrzlina. Zní to trochu, jako kdyby pejsek a kočička dělali dort, ale výsledkem pro mne byla jedna z největších filmových lahůdek. Jak to vlastně bylo z Hamletem, kdo vlastně byl a kým by byl v dnešním světe. Na to Kaurismäkihi nabízí zajímavou odpověď. Hamlet totiž podniká a jeho rodina vlastní výhradní monopol na výrobu gumových kachniček, láska k Ofélii se točí jenom kolem toho jednoho (ano, přesně toho) a s tou vraždou jeho otce to taky možná bylo jinak. Nezapomenutelná scéna - smutná finská píseň, a krásná Kati Outinen padající do vany s gumovou kachničkou. Jeden z nejsilnějších filmů z letošního Uherského Hradiště.

Kde jsou ty časy, kdy mne spolužák zdravil Rimmerovým salutováním a já to brala jako výraz úcty? Ten příběh vám v hlavě vytvoří jakousi zvláštní nezaměnitelnou realitu - aspoň tedy já bych ji nevyměnila za nic jiného. A pořád věřím, že Rimmer ty důstojnické zkoušky udělá.

Asi nejlepší a nejvěrnější adaptace jakékoliv románové předlohy, a přesto v minisérii najdeme spoustu nových nápadů ještě víc vyšperkovávajíchích knihu. Jako snad jediná adaptace Austenové si uchovává to hlavní - ironický až lehce satirický pohled na hrdiny a jejich povahy. Ale konec pseudointeligentních řečí, pojďme na srdeční výlevy. Slyším šustot šatů dam, představuji si jak asi chutná čaj, který popíjejí, a jak asi voní vzduch na anglickém venkově. Koukám na krásný úsměv Lízinky a Darcyho podivné a tak neskutečně dráždivé pohledy. Bavím se úžasnými dialogy, které si vyměňuje Elizabeth s Darcym - (člověk si říká, jak hezké je čerstvě se zamilovávat), nebo pan Bennet s paní Bennetovou (člověk si říká, jak děsné může být dlouholeté manželství). Ehle (Lizzie) a Firth (Darcy) vnesli do všech těchto šustících krajek a čajíčků neskutečně silnou chemii (ta se jim ostatně nevyhnula ani v osobním životě). Těším se znovu na DVD na ten jedinečný zážitek - už po osmé...

Nejsilnější filmové poblouznění - nenápadně se člověku vkrade do srdce, sevře jej a odmítá opustit. Měla jsem svoje naivní představy o morálce a lásce, a pak přišel Michalkov a ukázal mi, že lásku můžeme cítit i když jsme šťastni s někým úplně jiným, nebo chceme zničit její rodinu i život. Že ten, kdo byl kdysi romantikcý hrdina, může být i ten nejhoší zloduch, ale romantickým hrdinou být nepřestává. Že ze zla vznikne zase jenom zlo. A taky, že když si chceme podřezat žíly, musíme si dát ruce do teplé vody. Pořád se sama sebe ptám, kdo je ten ukŕivděný klaďas a kdo stalinský vrah a vtip je v tom, že nikdo a oba a znovu nikdo a oba. Proč točit dramata plná patosu a hysterie, když si ze zdánlivě bezvýznamných detailů na poetickém ruském venkově postupně poskládáme to nejhlubší lidskou tragédii.

Po zhlédnutí první série - aneb mé chaotické postřehy a dojmy: Geníálně natočeno, medailonky hlavních hrdinů do nichž se vždy nenápadně a jen tak mimochodem zapletou i osudy těch dalších. Úžasná kamera. Syrově vystupňované emoce. Zajímavý propletenec citů a necitů (slovo necitů je zde velmi důležité). Chytré a vypointované dialogy. Skvělí a charismatičtí herci. Tak si po těch všech superlativech říkám, není to na teenagerský seriál tak trochu mrhání?

Už si moc nepamatuju děj seriálu, ale vím, že jsem ještě dlouho po tom, co ho odvysílali, jsem chtěla být policajtka jako Makepeaceová (mimochodem úžasné jméno).

Morálka starého Říma byla tak pokleslá, lidé se chovali tak prapodivně a já jsem si říkala, že to nemůže žádný film, nebo seriál pravdivě zobrazovat. Ale Řím právě z tohoto udělal svou přednost. Četla jsem hodně knižek o tomhle období, a to, co někteří považují za zbytečné krváky, je bouhžel docela realistické vyobrazení. Jen tak mimochodem, James Purefoy je první Markus Antonius podle mých představ - krutý, rozhodný, hravý, odvážný a chlapský.

Bacha na spoilera! Ano, můžeme říct, že se Woody Allen opakuje, ale když ono je to pořád tisíckrát lepší, než něco nového od kohosi jiného. Tak proč si zase znovu nepřipomenout, že jsme všichni neurotici, nemáme inspiraci, vztahy máme trhlé a ještě se nám hroutí. Ukazuje taky jak, marně po něčem prahneme a když to dostaneme, tak už to nechceme (úžasná scéna, manžel se přestěhuje k ženě, kterou fascinovaně sledoval oknem a stejně fascinovaně pak oknem hledí na bývalou manželku). Tady navíc Woody zamíchal posedlost minulými životy, která je stejně bláznivá, jako posedlost jiných hrdinů svými ambicemi a touhami. Beznaděj toho nejsilnějšího kalibru.

Výborně napsané a vypointované postavy, nebo bych spíš měla říct figurky? Protože ani jedna mi neuměla být sympatická, či nesympatická. Jen jsem je sledovala, jako člověk sleduje šachovou hru. To mi však nebránilo sledovat tohle celé vtipné a chytré divadélko s úsměvem na rtech. Mimochodem Helen Mirren je/byla pořád tak sexy, jako před dvaceti lety v Excaliburu. Jak to sakra ta ženská dělá?

Po silných pocitech z Bílé a Červené bylo tohle trochu zklamáním. Jinak velmi vřele se projevující Juliette Binoche měla celou dobu na sobě masku zamračené, chladné a zatvrzelé ženy - byla tak odtažitá ke svým pocitům, až jsem se i já stala odtažitou k celému filmu. Stejně jako se hlavní hrdince částečně daří odstřihnout od sebe všechny pocity, daří se filmu jakoby odstřihnout všechny pocity u diváka. P.S. Až po druhém zhlédnutí jsem zjistila, že se Modrá prolíná s Bílou. Julie při hledání milenky svého muže omylem vstoupí do Karolova soudního procesu.