HanaM.

Letošní filmová škola v Uherském Hradišti - obdivuji, na Akim Kamurismakim s jakou lehkostí a humorem dokáže dělat z finské podivnosti přednost. Mika Kaurismaki to vzal opačným způsobem, finskou podivnost ještě prohloubil v naprostou nesrozumitelnost a hnus. Jakýsi trhlý Ital Rosso, jede kohosi vraždit do Finska a pak se dozví, že má zavraždit svou bývalku. Proč a jak to všechno hrdinové filmu prožívají zůstává jaksi nevyřčeno.

Viděno na jarní Frankofonní noci - už pomalu svítalo, poslední film po noci strávené sledováním filmů. Jen málokterému filmu by se mne podařilo probudit. Znovu zamilovené se to překvapivě opravdu povedlo. Hodně sebeironie, ještě víc nostalgie, jen o kapku méně bláznivých a trapných situací, skvělá herečka a hlavně trocha smutku na závěr. Krásné!

Zkrácená a hodně osekaná verze - úplně se ztratilo napětí mezi minulým a přítomným, mezi životem a smrtí, a s tím tedy i celou pointu. Nicméně ještě mladý Dalton to zvedá alespoň o jednu hvězdičku.

Dělat si s takovou lehkostí a jiskrou legraci z politiky se už dlouho nikomu nepodařilo. Nápad stát se politickou prostitutkou a snažit se přesvědčit politické odpůrce tím, že se se všemi vyspíme je hodně originální. Spoiler: Nakonec však po všech šarvátkách s politikou budete milovat den, kdy se narodilo Vaše dítě - i když v ten den vyhrál Sarkozy.

Pokud čekáte něco věrohodného, inteligentního, nebo dokonce, ze života - rozhodně nechoďte na Sex v Paříži. Po celou dobu sledování se mi na mozek drala provařená zkratka - WTF? Přesto - rozhodně jsem se nenudila, dost jsem se zasmála, několikrát hodně zčervenala a ještě jsme s kolegyní stihly zdrbnout Vanessu Paradis (ta mezera mezi zubama je vážně hnusná), Isabelle Adijani (má tolik botoxu, že by ji člověk ani nepoznal), zato Laetitia Casta je pořád rozkošná. Tohle a sklenka vína mi na fajn odpoledne stačí.

Krásně udělaný film o trnité cestě některých dětí ke vzdělání. Dva roztomilí indičtí bratříčci, táhnoucí a tlačící svého brášku na vozíčku každý den do školy - občas někde vyklopí a poté se vymlouvají, že tu řeku tam prostě nečekali, nebo, že ty krávy je napadly. Bratr a sestra z Argentiny jedoucí do školy na jednom koni, handrkující se, kdo bude vepředu. Keňští sourozenci snažící se přežít cestu do školy mezi slony a žirafami. A tři Marocké kamarádky na dlouhé cestě do školy i s živou slepicí. Film ve mne tak nějak vyvolal dojem, že jsem se všemi dětmi do té školy šla.

Tak si po svém shrnu celou tuhle symboliku: Válka byla dlouhá, móc dlouhá (194 minut), Natália (všechny ženské, vlast, nebo kdokoliv) patřila každému - někomu ovšem raději. Ještě víc vyčerpávající, než pravá válka je skrývat cosi (nakonec vlastně i svůj život) pod zemí. Ve válce zemře spusta lidí náhodou a u spousty si toho vlastně ani nevšimneme. A konečně válka může být krutá, ale ta opravdová začíná až když bratr zabije bratra. No, to je sice hezké, ale 194 minut je prostě moc. To filmu ubírá na hvězdičce k dokonalosti, jinak je totiž výtvarně a hlavně hudebně nezapomenutelný. Člověk si říká, jestli vlastně neviděl klip úžasné, rytmické balkánské hudby - 194minutový klip...

Od filmu s Danielou Kolářovou v roli učitelky a Oldou Kaiserem v roli nenapravitelného žáka jsem toto nečekala. Silná chemie, podpořena úžasnými scénami (svádění v koupelně), navíc neklišovitý a hlavně nemoralizující konec. Snad nejlepší česká romantická komedie. P.S. Napadlo Vás, že kdyby nelšlo o vztah učitelka-student, ale učitel-studentka, označili bychom učitele za prasáka a žádné romantické dojímání by se nekonalo? Svět je nefér.

Představuju si, jaký úžasný dojem by ve mne film zanechal, kdybych ho viděla jako první. Ale nestalo se tak - Kůže, kterou nosím je už jenom pátým Almodóvarovým filmem, který jsem viděla. Na podobné téma, s podobnou zápletkou... Bylo to skvělé, zajímavé, divné, Elena Anaya podala úžasný výkon...jen už bych chtěla vidět něco nového. Nechápejte mne však špatně, na další Almodóvarův film se zase s chutí podívám.

Nesnáším slovo a floskuli kultovní. Ale Sex ve městě si toto označení zaslouží. Pro spoustu ženských se vážně stal něčím jako náboženstvím. České dvacítky začaly řešit podobné problémy a podobně, jako americké zazobané čtyřicítky, o některých věcech se začalo poprvé mluvit nebo dokonce přemýšlet. Mám na seriálu hlavně ráda, jak s jemnou ironií a humorem řeší i vážná témata, perfektní dialogy založené na propracovanosti postav, překvapivé pointy, břitké reflexe, důraz na sílu ženského přátelství - A ano, proč to nepřiznat, vždycky se těším na Carriiny nové šaty a Samanthiny nové chlapy. Carrie a Samantho, děkujeme!