Segrestor

Film Rambo: První krev ukazuje teritoriálně úzce omezený ozbrojený konflikt, který se nejčastěji odehrává uvnitř lesa či mezi dvěma lesy. Obyvatelé lesa do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Těmi se stává jen hrstka policistů. Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy Rambovu válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze na les regionálního významu a díky policii se v něm nešíří. Je třeba pochopit jaká je tedy Rambova válka, zda válka ze ziskuchtivosti, válka ze strachu nebo válka ze zásady. V momentě uchopení Rambova motivu, pochopíme i jeho pohnutky a tak i celou filozofickou podstatu celého filmu. Rambo je totiž nevinnou obětí systému. Vymyká se všem zažitým paradigmatům a zcela se tříští při rekognoskaci nového prostředí. To je alfou a omegou celého jinak výtečného filmu. Je tedy naprosto pochopitelné, že všem těm policistům chce roztrhnout prdel až k lopatkám a nezbývá, než film doporučit všem příznivců Truffauta či Tarkovského právě pro svou poetickou hloubku myšlení rozpolceného hrdiny.

Z filmu je patrné, že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Tento konflikt je přítomen v každém záběru či scéně zobrazující meziosobní či meziskupinové vztahy. Film je o tom, že určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců (definovaná tribálně/kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak, ale konkrétně v tomto filmu většinou zastoupena vietnamskými vojáky), je ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám (v tomto případě vždy k Rambovi), a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení v tomto hierarchicky organizovaném filmu je politika, která se ale projeví až v samotném závěru, kdy se Rambo rozhodne rozpárat nožem svého nadřízeného po skončení své mise. Jak celý vyhrocený konflikt dopadl ale neprozradím.

Tento film představuje jeden velký problém. Totiž Rambovo pojetí afghánské revoluce je neslučitelné s pojetím války jako takové čili jako poměrně kontinuálního procesu, který je jen čas od času narušován různě intenzivními momenty diskontinuity. Válečná traumata jsou, podle Ramba, nesouměřitelná. Dvě různá traumata podávají tak rozdílný pohled na svět, že neexistuje žádné vyšší hledisko, na jehož základě bychom tato traumata mohli porovnávat. Změnu svého statutu Rambo objasňuje pomocí tvarové psychologie, podle níž vnímáme zbraně vždy jako celistvé tvary, nikoli jako souhrn jednotlivých částí. Tedy i při přechodu vnímání z jednoho tvaru ke druhému nedochází k pomalému kontinuálnímu přechodu, ale k náhlé, okamžité změně. Tyto příklady náhlých proměn tvarů ve vnímání aplikuje Rambo i na vztah mezi starým a novým způsobem vidění světa. Tato teorie je základem celé koncepce režiséra Peter MacDonalda, která měla nahradit dosavadní graduální koncepci vývoje akční postavy založené na myšlence, že ke změnám bude docházet postupně, metodou část po části. A to všechno proto, že to John Rambo nakonec všechno rozstřílí na sračky.

Věřím, že se dožiji koukatelného remaku. Tohle bylo snad poplatné době nebo co. Potenciál to má, ale jde to odnikud nikam, lidé bloumají polární výzkumnou stanicí a vlastně neví, co chtějí. Není divu, že uprchlý pračlověk je všechny přečurá. John Lone hraje toho pračlověka docela dobře, vlastně tak dobře, až je mi chvílemi dost protivný. Nevím, spíš bych ten film dnes přenechal dětem, ti budou daleko smířlivější.

Zajímavě pojatý pořad, kde dvojice borců zkoumá na vlastní kůži, zač je toho loket, koleno, pěst a někdy i plochá noha. Nesourodá dvojice tak procestuje celý svět a odkryje nám základy nejznámnějších bojových sportů nebo umění, chete-li. Za zvlášť povedený díl považuji ten o Krav maga a to nejen proto, že je to můj oblíbený bojový styl. Škoda Billa Duffa. Má příliš dobrácký výraz ňoumy, aby byl pro typ takového pořadu patřičně drsný. Každopádně ale doporučuji. Je to dokument, který ze svého disku jen tak nesmažete.

Vždycky jsem měl tendence srovnávat Star Trek se Star Wars a vždy Star Trek blatantně selhával. Někdy zcela blatantně, někdy to bylo o fous. Teď ale konečně Star Trek natrhnul mým milovaným Star Wars vesmírnou řiť. A to na (po) celé čáře. Kdy bude další díl?

Jak to jen říct a neurazit? Branagha mám docela rád a Hopkinse, Skarsgarda a Portmanovou vlastně také. Nevím, nějak mi chyběla jakási hloubka a to na všechny způsoby, které vás právě napadly. Takový lehce netradičně odvyprávěný příběh, ale nic víc. Přihazuji obligátní "nemastné neslané". Ve skutečnosti to je ale nenapínavé, předvídatelné, zbytečně vyumělkované a místy i dokonce zarážející. Párkrát jsem se sice pobavil a pokochal nějakou tou vizuální stránkou věci, ale to je pořád dost málo na to, abych před tímto filmem padl do nějaké katarzní extáze a servilně běžel do knihovny shánět něco o pohanské mytologii a k tomu ještě cestou poslouchal Manowar, který slovo Thor, Asgard a Odin pregnantně integruje do každého svého textu.

V té době aby člověk pohledal dokonalý akční film a ještě k tomu obstojné sci-fi. Například u filmu Cyborg se to třeba nepovedlo a ani tomu nepomohla účast Van Damma. Proto byl Univerzální voják takový závan svěžího větru nového desetiletí. Škoda, že to šlo potom s celou sérií do zadku, ale pro ten daný okamžik v kině a neskrývaný hněv mezi Van Dammem a Lungrenem to prostě stálo za to.

Dokonalé. Jeden z mála filmů, kde naprosto věrohodně cítíte hrdinovu zoufalost, bezmoc a především strašnou a dlouhotrvající bolest a přitom se celou dobu dokážete chechtat jako blázni. Opravdu vyjímečný kraťas.

Začátek televizní postkomunistické politické zábavy v přímem přenosu. Něco pro mne absolutně nekoukatelného ani tehdy, ani teď, pokud bych byl takový masochista a nějak to dohledával třeba na Youtube nebo kde. Opravdu pro mne něco nepochopitelně otřesného, neoriginálního a trapného.