Arsene

Tahle země není pro starý ne proto, že by v ní staří neměli své místo, ale proto, že se v ní stáří nedožijí. Film, který potřebuje pro rozlehlost zobrazované krajiny velké plátno. Film, který představuje propojení mezi lovci a lovnou zvěří a proměny jejich rolí. Film, který přisuzuje Javieru Bardemovi další roli podivína se zvláštním účesem a nechává vyniknout i vietnamského veterána Joshe Brolina a šerifa Tommyho Lee Jonese. Film, kde čas neběží jak Usain Bolt, přesto je v něm dynamika, film, který končí velmi nečekaným utnutím, přesto ne zas tak chybně. Film, který mě přivedl k McCarthymu a přesto, že kniha je svou hloubkou, filosofickými existencionálními úvahami a morálními dilematy o třídu či dvě výš, patří svou atmosferičností do mé první ligy.

One Krobot show. Trenér s ledově chladným výrazem a propracovanou taktikou pečlivě zaznamenanou v notýsku, jehož srdce bije pro Spartu a pro Slavoj (a občas kolabuje stejně jako výkony obou mužstev). Příběh dotváří a zdatně mu sekundují i staré známé postavy ze seriálu, hlavně teda Ondra Vetchý, který je svým řiťolezectvím, sebevědomím a přehnaným zápalem perfektní na přesdržku. Jinak jsou tu povedené frky, které přes většinou předvídatelnou pointu (železniční přejezd) stejně pobaví. Film si nehraje na nic světoborného a narozdíl od seriálu, kde se střídaly výborné epizody s těmi mírně trapnějšími, je tato delší epizoda z okresního fotbalového prostředí přeborníkem v držení konstatního výkonu do nějaké "75. minuty", po které by to chtělo se rychleji pročutat k závěrečnému hvizdu.

Dobrý ročník zraje jako víno a ve mně nakonec uzrál v pět hvězd. Kontrast uspěchaného upracovaného egoistického Londýna v podobě Russella Crowea a poklidného prosluněného francouzského venkova s chutí a vůní výborného jídla a vína v podobě Marion Cottilard. Chateau s vinohradem, bazénem, tenisovým kurtem a později i krásnou ženou, toho se nelze vzdát. Ne vyřknout, ale zakřičet jméno Lance Armstronga před francouzskými cyklisty, to chci pro ten pocit své škodolibé radosti a jejich uražené hrdosti zkusit taky.

Pane bože to je hnus. Ještě blbější než blbý a ještě blbější, ještě nechutnější než Sacha Baron Cohen v nejlepší formě. Film nutící diváka utrhnout si ušní boltce a vyrvat si oční Bulvy z hlavy. Mimochodem, také nevyznávám konveční styl v oblékání. Domácí kino v Severní ulici si nemohlo vybrat lepší promítání k zahájení provozu než toto, nyní už může jít kvalita filmů jen nahoru. Ale je to legendární...

Je to pohádka a já mám pohádky rád, ikdyž hlavně v americkém podání mají předem dané atributy: jasně definované dobro a zlo, emoce, vlastenectví. Naštěstí to není tak přeslazené, dojímavé a hlavně dlouhé jako Titanic, přičemž kvalita triků a efektů je ještě znásobena. A proto se na film pěkně kouká. Díky přírodě a jejímu unikátnímu propojení s lidem modrochů, strojům a technice a propojení člověka s umělým tvorem v jednu bytost a barvám a zvukům. Snad každý si někdy vysnil svou vlastní planetu či alespoň ostrov. Cameron splnil sen nejen sobě, ale i nám ostatním obyčejným nebešťanům.

Úvod není tak dobrý jako freerunningové intro s Mollakou na Madagaskaru, ani jako astonmartinsko-alfaromeovský řidičský duel s přestřelkou v Sieně, istanbulská sekvence však není špatná. Úvodní píseň je goldfingerovsky retrostylová a velmi povedená, trochu znehodnocená umělým a kýčovitým doprovodným klipem. Bond je klasicky craigovský s bourneovskými rysy, ze začátku trochu brosnanovský, jako po návratu z korejského zajetí, poté conneryovský ve výcviku s tím rozdílem, že jeho předchůdce by nechybil a psychotesty by prošpikoval několika šprýmovnými hláškami. Padouch je skvěle ujetý blondýn jako ze staré školy, jehož ostrov vypadá na něco mezi dědictvím doktora No a španělskou vesnicí, pitoreskně diktátorský. Přesto se ani on nepoučil od svých předchůdců a nechal Bonda zachránit se, aby ho pak on zabil. Bondgirl sehrává roli návnady, setkání s ní je rozpačité a spíše než šarmem je prostoupeno nepředstíraným strachem. To M je bondgirl v pravě nepravém slova smyslu, od začátku působí tak, že se jedná o její konec a vy jí ho přejete, protože pro její happyend tu není místo. Top scénami je setkání v šanghajském mrakodrapu, terárko s varany v Macau a zase oblíbená sprcha s přirozeně krásnou bondholkou. Mezipřistání v Londýně znamená podzemní eskapády - kdekdo střílí, háže granáty, Javier zkouší Bonda zasáhnout vlakovou soupravou vyúsťuje ve "Welcome in Scotland" (kéž by jej pronesl v roli hajného Sean Connery v kiltu), cool řežbu, patetičnost, nelogičnost a trochu trapné vražení kudly do zad bez face to face souboje. Film provází značné odbondovštění, ale třeba to je jedna z nejsprávnějších interpretací Jamese Bonda, jakožto předobrazu skutečné osoby agenta. Příště uvidíme: Volde-M-ort pověří 007 úkolem infiltrovat se do Bradavic, odstranit Brumbála, svést Hermionu a jejím prostřednictvím se dostat k odstranění Harryho Pottera.

Povedená bavící věc, při níž si příliš nenamůžete své mozkové závity, s dobrým obsazením, kvalitním úvodem a lokačně vhodně zasazenou i zahranou podraz akcí. Minicooperovské hrátky i loupežničina se mi líbily a jako žák školou povinný jsem si po shlédnutí snímku v kině říkal, že bych se spokojil i s polovinou věcí, co Ed Norton. Zároveň jsem si vzal ponaučení, že když někdo nemá jasný plán, co udělá s ukradenýma prachama, je dobré se mít na pozoru, protože chystá nějakou křivárnu.

Jelikož se pro mně původní sněženky nestaly kultovní komedií, a to hlavně díky přehlcením všemi těmi hláškami, které jsem odevšud a opakovaně slýchal, od jejich vzpomínání jsem nic nečekal, viděl jsem snesitelný slušný film. Postavy, jak sněženky, tak především machři, se sice, jako ostatně sám film, přespříliš hrabou v sobě, nostalgické narážky, melancholická atmosféra a konečné smíření se s životem, jaký je, neurazí. Mně naopak film potěšil snad více, než ten z před pětadvaceti let.

Je to slaďák, o tom žádná, ale... ale reálie a jihoasijské koloniální prostředí je více než poutavé. Hugh Dancy je toporně přesvědčivý úřednický zelenáč, přičemž postupně dospívá a dotváří se v samostatnou osobnost, Jessica je světácky drzá a přímá. Společně tvoří pár, ve kterém se od něj očekává vůdčí role a je to přesně naopak a který se tak dlouho škádlívá, až se rád mívá, mezitím je trochu drámo a všechno nakonec šťastně dopadne. No a s Jessicou bych se klidně učil cokoli, třeba i klingonštinu nebo maďarštinu.

Aneb: Tři čtyři mušketýři po dvaceti letech. Ale tak proč ne. Oprášíte vybledlý plášť, na půdě vyštracháte potrhaný klobouk, z kupy sena vytáhnete rezivějící kord a starý dobrý mušketýr hlásí návrat z důchodu zpět do služby sladké Francii. Co na tom, že kondice již není, co bývala, jde tu přece o krále, lépe řečeno o dva krále. Scénář není kdovíjaký, Leo hraje tu arogantního a hýřivého Ludvíka, tu jeho dvojče, odsunuvšího, znovunalezeného a k moudrému panování cvičeného Filipa, stále však zůstává tím slaďouškem z parníku. Pánové Athos Malkovich, Aramis Irons a Porthos Depardieu však hrají své role důstojných mušketýrů v letech důstojně, se špetkou vtipu, sebereflexe a s nadhledem sobě vlastním. Je-li vám ke všemu 11, žerete mušketýry a televize Nova uvádí Muže se železnou maskou jako velkofilm, nemůže vás železňák nenadchnout.