Arsene

Uklidňující seriál, který mi zaručeně zvedne náladu při podzimních depresích. Krásné městečko Stars Hollow, kde by chtěl žít každý, s šílenými, podivýnskými, avšak svým způsobem přátelskými, sympatickými a bodrými obyvateli: semtamťuk Brouk Pytlík a Ferda Mravenec v jedné osobě Kirk, praktický morous Luke, škudlivý a předpisů dbající starosta Taylor, drbny slečna Petty a Babette, svérázná paní Kim, precizní recepční Michel, o Roryiných prarodičích Emily a Richardovy nemluvě, přičemž i cílevědomou přes mrtvoly jdoucí Paris jsem si oblíbil, jen Lane a užvaněná plašanda kuchařka Sookie mi občas lezly na nervy. Jasně, že Rory miluju, protože ona je hezká, vtipná, chytrá, fajn holka do nepohody, ale jelikož ona mě nechce, doporučil bych jí z jejích nápadníků Logana, přestože Dean je správňák a protože Jess je moc velkej drsňák. Stejně bych s ní ale někam rád zašel, třeba na nějakou roztodivnou akci ve Stars Hollow,tam bych si taky zařídil malej hotýlek a bylo by nám dobře. Ačkoli se jednotlivé díly točí stále okolo podobných témat, jejich náplň je vždy svěží, žádný nenudí, dialogy jsou plné parafrází, které nemůže středoevropan a snad ani američan všechny pochopit. Gilmorovic holky jsou sehranou dvojkou a přestože se občas nepohodnou, dlouho bez sebe a svých rozhovorů nevydrží. Jen škoda úplného závěru, který vlastně dopadl tak, že nijak nedopadl, vše je téměř takové, jako když jsme se s gilmorkami seznámili poprvé a jejich další osudy jsou ponechány divákově fantazii.

Moje pocity z filmu se přelévaly od špatný přes něco mezi (průměrný) až k dobrý Harry Potter a spolu s Fénixovým řádem a Vězněm z Azkabanu se snad řadí k nejlepším dílům série, ačkoli je pouze jakýmsi mostem mezi šestkou a pravou sedmičkou (nejlépe vidět obě její části rovnou po sobě). Bez prostředí školy a taháků v podobě famfrpálu nebo turnaje tří škol se nám naskýtá jiný úhel pohledu na kouzelnický svět i na život kouzelníků v mudlovském světě. Také je tu více prostoru pro samotné postavy a jejich osamělé putování narušuje pouze později otravný žárlivý Ron a srdceryvný pohřeb Dobbyho.

Agent nad agenty, všechno zpacká a vše se pro něj v dobré obrátí. Parodie na špionské agentské filmy a možná i na jejich parodie, která se ale tváří vážně nevážně a já se smál od začátku do konce. I to rozpitvávání fórků až do jejich absurdního vyznění, kdy divák ví pointu už půl minuty předem, stojí za to. Rowan Atkinson je prostě komik par excellence a jen více mimobeanovských rolí pro něj. Pro někoho blbost, pro mně prča všech prč. A to jako fakt.

Nová éra bondovek bourneovského typu začíná příhodně zfilmováním té úplně první. Co se Bonda týče, Sean je sice jen jeden a s Rogerem je největší sranda, ale Daniel Craig s nasazeným poker face projevil více emocí, než všichni dohromady. Ono je to dáno hlavně Vesper, protože tu nejde jen tak obalamutit jako ostatní bondgirlky, jak se James přesvědčil už v Pendolínu a její láska i zrada ho navždy změnila, což pak jasně ukázal i panu Whiteovi. Vysokoefektní je už freerunningová hopsačka na staveništi i přestřelka na ambasádě. Potkat potom ještě hlavního padoucha, asi bych potřeboval inhalátor, ale na druhou stranu, potkat ty černochy s mačetama, no to bych asi nerozdejchal ani s dýchacím přístrojem. Sprchu v drahým obleku a ještě k tomu s krásnou slečnou v nádherných šatech nebo i bez nich bych si ale líbit nechal. Východ ze sálu byl po všech těch zážitcích asi následovný: džíny a košile místo drahého obleku, po omegách ani památky, přesto pocit jako by právě odcházeli agenti Jejího Veličenstva. Co na tom, že jsme si v baru nedali ani vodu, natož martini, a domů odjeli v toyotě místo aston martina, Bond už taky v lecčems slevil, ale samotná značka Bond žije dál.

Nejdřív jsem si říkal, že je to docela suchý, ale napodruhý už jsem si říkal že ne, že je to celkem vlhký. Muže za pultem nebo Zacka a Miri mám možná v oblibě víc, ale řešení holek, flákání se po obchoďáku (na Lannovce nebo v Mercury), to jsou přece problémy běžných mladých smrtelníků a Kevin to ví. Jestli někdy uvidim dítě, který jede bez dozoru na eskalátorech, tak si najdu jeho matku a řeknu jí, ať si svoje dítě líp hlídá, že kvůli její nepozornosti pak dochází jen ke zbytečným problémům.

Zachraň se, kdo můžeš! Jednička v rámci možností žánru a předlohy ušla, překvapivě nebyla moc trapná, místy vtipná, s trochou historicko-mytoligické příchutě. Jak tam Edward hraje na piano Claire de lune, umí všechny fáze dělení buněk nebo jak mu to pálí a běhá na meziupírském zápase v baseballu, no kurňa, to bych se do něj zabouch skoro i já a to nejsem jeho fanynka aby na mně musel dělat dojem. Dvojka s trojkou jsou pořád o tom samém - trojúhelník Bella, Edward, Jacob - Bella se chová divně, Jacob je nasranej, Edward se chová divně a je nasranej, všichni jsou do sebe zamilovaní (snad kromě Edwarda do Jacoba a naopak), ale bojí se, že tomu druhému ublíží, tátové si s ratolestmi neví rady, do toho Volturiovi... Ale tak lesy a pláže v okolí Forks jsou pořád hezké, stanování v horách se taky celkem vydařilo a kriminální vsuvka posunula trojku téměř na úroveň jedničky. Kdyby tvůrci přiznali, že jde částečně o komedii, člověk se u toho i dost pobaví. Ale v tomto dílu je Bella ještě smutnější a slabší než normálně, svatba ani líbánky mě do kolen nedostaly, děj pomalu nikam nevede, není se už ani čemu zasmát a celé je to k pláči, podotýkám, že ne dojetím.

Sice jsem viděl nejdříve skvělý druhý díl, ale tohle je tedy pořádné intro. Taky bych chtěl být týpkem, co se jednoho dne probudí, zjistí že umí několik světových jazyků, bojová umění, zacházet se zbraněma, řídit pomalu jak Sebastien Loeb, vědět co a jak, v sejfu mít kufřík s plno penězma a za ně si nabalit pohodovou hodnou holku a zrovna hned tu první, kterou bych potkal (teda Marie není zrovna extra můj typ, ale to nevadí), ani by to nemuselo být v Marseille nebo v Paříži, ikdyž špatný by to nebylo. Cestoval bych si vlakem po Evropě, všude bych měl nějakej barák nebo bych si zaplatil hotel a nic bych neřešil. Jenže. Pak by mě to přestalo bavit, nevěděl bych, kdo vlastně jsem, pro koho a co jsem dřív dělal a že to vlastně nikdy nebylo to, co bych chtěl. A co teď s tím!? No prostě perfektně rozehrané, Damon se pro roli hodí, Clive Owen se špionsky taky dobře prodal a když ve mě Moby svým závěrečným songem navodil pocity agentů, coby chlapíků pohybujících se jaksi mimo (nebo nad) realitu běžných lidí, spokojenost byla ještě umocněna. Jo a abych nezapoměl, s Vámi, pane Ludlume, se ještě určitě setkám.

Neudělejte stejnou chybu jako já, nebuďte zvědaví o čem film je, nestahujte ho do svého pc, nezapínejte kvůli němu tv a kdyby se ho některé kino rozhodlo nedopatřením znovu uvést, rozhodně na něj nechoďte. Najezte se v klidu doma nebo v dobrý restauraci, zameditujte si v lese a milujte se kde chcete. Až kdyby nic z toho nevyšlo, pusťte si ho na vlastní nebezpečí (na nohu, pokud máte dvd, a zadupejte do země). Varuji však před výjevy a výlevy Julie Roberts, šklebícího se Jamese Franca bych poslal za trest do kaňonu, kde bych mu na ruku pustil velkej balvan, aby nemoh ven a dokonce i Javier Bardem byl všude dobrý, jen ne tady (kéž by tu hrál inkvizitora Lorenza nebo zabijáka Chigurha, něco proved Julii a film mohl skončit). Jídlo bylo celkem chutné, meditace jakž takž zajímavá, milování příšerné. Ještě dlouho po shlédnutí mi film ležel v žaludku, než jsem si pročistil střeva. Místo něj doporučuji Cimrmanovu příručku Přestávám být mužem, a navazující Co s volným časem.

Začátek jak z Italian Job, jen bez minicooperů, svůdně zákeřná Milla(dy) se od tý doby, co zabíjí zombíky jak na běžícím páse, neštítí ničeho - Athos má hold smůlu, Orlando se v Buckinghamu snad narodil, Christoph Waltz je taky kardinál jak vystřiženej a padouch Pan Cifra Mikkelsen tentokrát neroní krvavé slzy, akorát má pásku přes oko. Jenom ten mladej d´Artagnan je takový máslo, nechápu, že se do něj Constance hned zakouká. A pak tu lítaj vzducholodě, spousta šermovaček, srandy kopec a že je to celý chujovina mi jako čtenáři a příznivci knihy ani vůbec nevadí.

Chladné, šedivé, odlidštěné, navozující až depresivně apokalyptickou atmosféru McCartyho Cesty (narozdíl od její filmové adaptace Lůno nevyšumí jen tak do ztracena, ale zanechává hlubší stopu), či ukazující hranici bití se o lidský život, na rozdíl od vědeckotechnické v Potomcích lidí zde hlavně morální. Jde o dětskou lásku, které se hlavní hrdinka nechce vzdát, jenže problém je v tom, že jí může nalézt jedině v podobě jejího syna, tedy klonu jejího zemřelého přítele. Kluk, který neví, že je jiný, se čím dál víc podobá svému předobrazu, chová se dětinsky a ztřeštěně a zjišťuje, že neví, kým vlastně je. Jeho matka ho miluje odlišně od způsobu, jakým matky milují své děti a od momentu, kdy se nechá chlapcem přeprat na pláži, víme, k čemu musí v závěru neodvratně dojít. Vlastně by mě zklamalo, kdyby k tomu nedošlo a mít za mámu Evu Green, mno, člověk nikdy neví...