Arsene

Po Hornblowerovi další film z období napoleonských válek a prostředí britských námořníků. Osamělost od začátku do konce, kdy jediným důkazem, že nejste na celém světě sami, je jen nepřátelská loď snažící se vás potopit rychleji, než potopíte vy jí. Když déšť při bouřce bičuje palubu, doprovázen zvuky vln narážejících do trupu lodi, vrzání stěžňů, skřípotem lanoví a zvoněním palubního zvonu, odehrává se koncert. Obejdete se i bez pirátky a vystačíte si s posádkou, Jackem a Stephenem, přičemž váháte, zda byste byli raději náladovým, ctižádostivým, se smyslem pro povinnost, ale přátelským kapitánem, který si téměř jistě nepotrpí na čaj o páté nebo přírodovědcem, lékařem a filosofem, válečnickým naivkou, ale o to věrnějším druhem. Když se Jack dívá dalekohledem a náhle zavelí "Všichni k zemi", když se pousměje a přijde s nápadem schovat se v mlze, když žertuje o moučných červech, s chutí se zakousne do pudingového Acheronu, chválí svou Surprise, vypráví o tom, jak podával slánku samotnému Lordu Nelsonovi, dodává odvahu kadetům, jeho výraz potěšení poté, co se nemocný Stephen překvapen probouzí na Galapágách nebo když vydává rozkazy k otočení lodi a jen tak mimochodem nechá vyhlásit poplach, aby se následně nevzrušen pustil do brnkání Boccheriniho - to jsou detaily, které dělají kapitána kapitánem a film filmem. Je to jiné než Hornblower, ale snad stejně dobré nebo ještě lepší, než kvalitní knižní předloha.

Nová éra bondovek bourneovského typu začíná příhodně zfilmováním té úplně první. Co se Bonda týče, Sean je sice jen jeden a s Rogerem je největší sranda, ale Daniel Craig s nasazeným poker face projevil více emocí, než všichni dohromady. Ono je to dáno hlavně Vesper, protože tu nejde jen tak obalamutit jako ostatní bondgirlky, jak se James přesvědčil už v Pendolínu a její láska i zrada ho navždy změnila, což pak jasně ukázal i panu Whiteovi. Vysokoefektní je už freerunningová hopsačka na staveništi i přestřelka na ambasádě. Potkat potom ještě hlavního padoucha, asi bych potřeboval inhalátor, ale na druhou stranu, potkat ty černochy s mačetama, no to bych asi nerozdejchal ani s dýchacím přístrojem. Sprchu v drahým obleku a ještě k tomu s krásnou slečnou v nádherných šatech nebo i bez nich bych si ale líbit nechal. Východ ze sálu byl po všech těch zážitcích asi následovný: džíny a košile místo drahého obleku, po omegách ani památky, přesto pocit jako by právě odcházeli agenti Jejího Veličenstva. Co na tom, že jsme si v baru nedali ani vodu, natož martini, a domů odjeli v toyotě místo aston martina, Bond už taky v lecčems slevil, ale samotná značka Bond žije dál.

Kterej kluk by nechtěl, aby k sousedům na zahradu spadla krásná hvězda, on za ní přelez přes zeď a ona se do něho zamilovala? Já bych to teda chtěl. Že by se takovýto film mohl stát až kultem jsem netušil, ale ono s hláškucími princi, kapitánem, který je posádce k smíchu a zároveň u ní má respekt, přičemž se svou létající plachetnici konkuruje vévodovi z Buckinghamu i kapitánu Hookovi, a povedeným soundtrackem, to ke kultovnosti spěje.

Tahle země není pro starý ne proto, že by v ní staří neměli své místo, ale proto, že se v ní stáří nedožijí. Film, který potřebuje pro rozlehlost zobrazované krajiny velké plátno. Film, který představuje propojení mezi lovci a lovnou zvěří a proměny jejich rolí. Film, který přisuzuje Javieru Bardemovi další roli podivína se zvláštním účesem a nechává vyniknout i vietnamského veterána Joshe Brolina a šerifa Tommyho Lee Jonese. Film, kde čas neběží jak Usain Bolt, přesto je v něm dynamika, film, který končí velmi nečekaným utnutím, přesto ne zas tak chybně. Film, který mě přivedl k McCarthymu a přesto, že kniha je svou hloubkou, filosofickými existencionálními úvahami a morálními dilematy o třídu či dvě výš, patří svou atmosferičností do mé první ligy.

Dobrý ročník zraje jako víno a ve mně nakonec uzrál v pět hvězd. Kontrast uspěchaného upracovaného egoistického Londýna v podobě Russella Crowea a poklidného prosluněného francouzského venkova s chutí a vůní výborného jídla a vína v podobě Marion Cottilard. Chateau s vinohradem, bazénem, tenisovým kurtem a později i krásnou ženou, toho se nelze vzdát. Ne vyřknout, ale zakřičet jméno Lance Armstronga před francouzskými cyklisty, to chci pro ten pocit své škodolibé radosti a jejich uražené hrdosti zkusit taky.