Aluska88

Které z dítek "growing up in golden 90's" by si na to culíkaté děvče s rošťáckým úsměvem nevzpomínalo:) Text této písničky je jeden z těch, které si pořád pamatuju a zpívám velmi ráda:)

Lady Gaga pro mě patří mezi jedny ze tří interpretů, kteří dokáží ukázkově spojit vizuální stránku svých klipů s tou obsahovou. Kromě Lady "Dží" je to pro mě také Michael Jackson a 30 Seconds To Mars. Jejich songy nejsou "jen" songy. Vypráví dlouhé příběhy a jsou mnohdy na hraně dokonalosti. Born This Way je pro mě jedním z takových klipů. Zejména patrná je inspirace geniálním snímkem Metropolis.

Poker Face je "TA" píseň, kterou to všechno začalo. V době, kdy jsem Poker Face slýchávala ze všech stran, by mě rozhodně ani nenapadlo, že se právě ve světové pop music rodí nová legenda. Byl to prostě jen jeden z mnoha hitů, který zrovna frčel. A hle, kam až se ta malá extravagantní dáma s italskými předky od té doby dostala:)

Tento klip jsem prvně zhlédla v době, kdy jsem už za sebou měla mé první seznámení s Evan Rachel Wood ve filmu Thirteen. Pamatuju si, jak jsem si v závěru Wake Me Up When September Ends říkala, co je to za nádhernou holku a v tu chvíli jsem si ještě snad ani neuvědomovala, že je to ta stejná, jako v Třináctce. Vím však, že v té době jsem začala Evan milovat:)

Bohužel musím říct, že Tenkrát v Americe mi přichystalo asi jedno z největších filmových zklamání. Nikdy bych si nepomyslila, že mě gangsterka s Robertem De Niro v hlavní roli a v režii Sergia Leoneho nebude tolik bavit a ani zajímat. První část, která mi přišla docela nezáživná, jsem nějak dodívala a řekla si, že druhá bude snad lepší. Bohužel nebyla. Dlouhé záběry beze slov, kde se nic neděje, mi zde přišly zdlouhavé a nudné a ani charaktery postav se mi nelíbily, zejména ten Nirův. Vítězně z toho pro mě vychází snad jen hudba Ennia Morriconeho. Tenkrát v Americe je samozřejmě kvalitně natočeným filmem, jen jsem na něj možná zrovna neměla tu správnou náladu. A nebo možná, jakkoliv je Sergio Leone brilantní režisér, tak tam, kde jeho filmařské postupy ve westernu vytváří genialitu a září, tam v gangsterce selhávají a působí zcela jinak. Samozřejmě, jedná se jen o můj dojem.

**** a půl. Olověná vesta má dvě části. První, odehrávající se ve výcvikovém vojenském táboře. A tu druhou, která se odehrává na bojišti. A mezi těmi dvěma je dost zásadní a velký rozdíl. První část, která je naprosto dokonalá a v níž jasně vévodí postava despotického instruktora v podání úžasného R. Lee Ermeyho a postava labilního Vincenta D'Onofria, je výrazným kontrastem vůči druhé části. Tady se totiž v podstatě vůbec nic neděje. Převážnou dobu se postavy pohybují kdesi mezi baráky, kecají, občas vystřelí. Do vietnamské džungle se téměř nepodíváme. Až v závěru se odehraje, patrně nejsilnější scéna, kdy skupinka vojáků postřelí vietnamské děvče. Myslím, že od Olověné vesty jsem čekala něco víc. Docela mi zde chyběly větší rozbory charakterů hlavních postav a především jsem čekala nějakou brutální, strhující řežbu, chybělo mi tu vyobrazení toho pravého "Vietnamského pekla."

Christinu Aguileru bezmezně miluju. Její osobnost, hlas, projev, songy, texty. Burlesque možná je typickým muzikálem s klasickým schématem "o nalezení štěstí a zasloužení dostat se na vrchol" a všemi těmi klišé. Má ale natolik skvělé obsazení, scénář a především také hudbu, že v tomto případě mu to klidně všechno prominu. Dokonce i Christinino herectví vyznívá velmi přirozeně a její vztah s Camem Gigandetem, o němž jsem předpokládala, že bude zpracován tuctovým způsobem, mi díky všemu tomu jejich laškování, vtípkům i dialogům přišel zábavný a osvěžující. Při scéně, kdy Kristen Bell zlomyslně vyhodí playbackovou aparaturu a těší z toho, jak se Ali ztrapní, mě mrazilo. Ten Christinin nástup na scénu je fenomenální!:) Také se mi líbilo, že v roli, kdy se z holky z malého městečka stane hvězda, dokázala Christina ukázat jak tu počáteční nezkušenost své postavy Ali, tak zároveň v ní byla vidět pěvecká i taneční suverenita a sebevědomí jí, coby Christiny Aguilery, malé ženy s velkým hlasem.

The Last Exorcism Part II mě v ničem nezklamal a dostala jsem zhruba to, co jsem od něj tak nějak očekávala. Když si vezmu, že mě i u nízko hodnocených filmů dokáží vylekat tak "primitivní" a jednoduché lekačky, jako scény typu "otočila se a najednou za ní někdo stál", nebo pouhé zaštěkání psa, jedná se v rámci možností o docela vydařené pokračování. Závěr filmu mi připomínal Carrie s Angelou Bettis a její "řádění" po maturitním plese.

Tak jsem si zase jednou pobečela...:) Od určitého okamžiku už jsem cítila, že se ty slzy chtějí dostat ven, ale to jsem je ještě zvládla udržet. Říkala jsem si, že bych film možná i zvládla bez pláče. Jenže od scény, kdy se Richard Gere už nikdy domů nevrátí, jsem to prostě už nedokázala zastavit. Bylo to silnější než já:) Několik scén bylo tak dojemných a tak strašně "heartbreaking," že se to prostě nedalo vydržet. Zvláště pasáž, kde už zestárlý Hachi pomalu ťapká po kolejích, nebo scéna, kdy se po letech setká na nádraží s Joan Allen. Nádherný film o mimořádné psí lásce a věrnosti k člověku a o její nesmrtelnosti, který je o to více dojemnější, že se skutečně stal. Myslím, že lidé se mají od zvířat ještě co učit, zejména co se týká naprosté oddanosti, věrnosti a silného pouta. Zvláště v dnešní "moderní" době, kde si lidé jeden druhého už přestávají vážit, a pojmy jako "tolerance", "respekt", či "pokora" a mnoho dalších, se začínají ztrácet v dáli.

Naše planeta je opět v ohrožení a tentokrát nám snímek o blížící se hrozbě není servírován ani v megalomanském stylu Rolanda Emmericha ani ve formě monumentálních orgasmických explozí Michaela Baye. Nyní přichází na scénu Lars Von Trier, kontroverzní minimalista se zálibou v depresích, ultra zpomalených záběrech, ztrhaných tvářích svých hrdinů a také především ve fenomenálním hudebním doprovodu. Země opět (ne)bude zničena a to v tak vybroušeném stylu, jak se na mistra Triera patří. Závěr snímku je uchvacující.