playboxguest

Klasickej Depp a tehdá nečekaně nadprůměrnej Dicaprio, třeba... Já tam každopádně házím tu čtvrtou hvězdu za povedenej příběh kolem jejich máti, ta ženská mi chvilkama brala dech.

Policejní komedie upozaděná gay parodií na romantické filmy, parádní tah a výborný závěrečný titulky. I ti dva neherci v hlavních rolích se dali celkem obstojně přežít, takže milý překvápko za 70%. Pro mě lepší jak první díl, půjde-li to tak dál, bude 23 jump street už za čtyři.

Her, Lucy, Transcendence - co to je teď za trend schazovat umělou i lidskou inteligenci takovejma blábolama? Těžko říct, který film z uvedeného tria je nejpřiblblejší, tento je každopádně nejutahanější. A rozpixelovanej Depp je ještě unylejší jak uzívaná Scarlettka... Ještě že jsem nestihla kino, nejspíš by mi v něm šecky buňky odumřely. 30%

Jelikož mě velmi často přemáhají zvířecí pudy, řadila bych se tak maximálně k těm šesti, sedmi, procentům využití mozkové kapacity. A jsem velice ráda, že mi tenhle mozkovej downgrade umožňuje bavit se nad takovouhle chujovinou, kde se zpočátku dobrá myšlenka alá Všemocný rozmělní ve výplň poměrně nezajímavých akčních scén (ony moc akční nejsou, když hrdince u většiny stačí jen lusknout prstem, nebo pozvednout obočí místo nápaditého přemýšlení, jak na nepřítele vyzrát), v nichž se snaží asijská mafie dopadnout hrdinku, která chrlí nové a nové schopnosti rychleji, než stačím vyšťourat sopla z nosu. O nic jinýho nejde. Ale těch osmdesát minut se fakt překulí docela slušnou rychlostí a o čas jde tady vlastně především přeci. Nemůžu říct, že bych se nebavila, ačkoli jsem si sem tam odfrkla povinný úšklebek nad scénářem, který byl minutu od minutu vypatlanější jak Andersonovy RE opusy. A posledních patnáct minut, to už byl fakt vrchol, při nemž i čsfd hvězdy zemské gravitaci podlehly. 50%

Ale jo, v první půlhodince jsem se nasmála skoro stejně jako u jedničky, i když nafukovací pes v samém počátku byl paradoxně i vrcholem filmu. Po půl hodince už to šlo ale ze tří hvězd strmě dolů, protože se povedené vtípky vesměs poschovávaly mezi kanonádu černošských a sexistických fórků, a když se z takovejch udělá hlavní náplň filmu na úkor parodovaného materiálu, začne to být docela zívačka.

Electronic Arts - vydavatelství všeobecně líbivých, výrazné inovace nepřinášejících, nenáročných her, v nichž jakýs takýs příběh funguje jen jako lepidlo vychytávek chrlených na obrazovku, kterému jde jednoznačně o to (krom zisků, které jsou vždy na prvním místě, samozřejmě) zavděčit se tou samou hrou zarytým fanouškům i hráčským nováčkům, kteří drží joypad v ruce poprvé. A film Need for Speed je přesně jako hra od EA. A já bych ještě do včerejška nikdy nevěřila, že v době, kdy dokážou natočit sračky podle her s příběhem, zvládnou natočit vydařenou poctu předloze, která má příběh nulový a točí se jen kolem závodění a honiček s bengálama. A povedlo se, parádní závody, spoustu připomínek herní série, stopáž valící do cílové čáry třístovkou, takhle to má vypadat.

Je mi ukradený skutečný Paul Potts i přiblblé soutěže páchané pro tv konzumenty, na všecky superstar, talenty a podobné ptákoviny kydám hnůj od chvíle, co se objevily na světle světa. Ale One Chance naštěstí není film o nich (a samotný Talent se tu objeví takřka jen na minutku, ač to z obsahu teda vypadalo děsivěji), ale o obyčejném klukovi z Anglie, kterej sebevědomí a krásy zrovna nepobral, a navíc má rád operu. A pěje mu to naštěstí tak dobře, že i když si přestane věřit sám, má kolem sebe dost lidí, kteří mu víru vrátí i po všech pádech, co mu klacky pod nohama uštědří. Motivační film (fakt mi dokázal přivodit pocit, že když si půjdu za svým, dosáhnu toho), plný správných britských emocí (oni to prostě občas dokážou tak lidsky i mimo první čtyři série Skins) a sympatických postav. To se mi často nepoštěstí, abych narazila na film, v němž mi obsazení bez vyjímky sedne do noty a tady vážně není co vytknout. Potts je neurvalej sympaťák, kterýmu prostě držím palce, jeho rodičům taky věřím každý gesto a sedla bych k nim ke stolu na oběd, Allesandra by se mi v Benátkách jen horko těžko opouštěla, Julz miluju skoro víc jak Anju z Phuketu a tomu posměšnýmu pablbovi bych taky nejradši majzla kytaru po hlavě. Moc dobrý, překvapivě. 90%

Přesně ten film, u kterého by při tv vysílání bylo úplně jedno, v jaké části stopáže jste ho začali sledovat, nic by vám neuniklo ani za polovinou. Zabaví, pobaví, nenadchne, vyšumí. PS: Již několikatý film Joey King, díky němuž vůči ní pociťuju skoro pedofilní sklony. Už aby nám vyrostla.

Jasně, Simon je dědoušek sympatickej, člověk by s ním klidně i ty šachy dal. O filmech bychom si ale moc nepopovídali, jelikož já jsem nekulturní hovado, které má sice o většině filmů, které tu jsou zmíněny, nějaké to povědomí, ale viděla jsem z nich naprosté minimum. Chápu, moje chyba, že jsem lump neznalej, jak už jsem na sebe práskla... mít ty filmy nakoukaný, možná mám ze sledování i uměleckej orgasmus. Ale mě i tak, i přesto, že se tu po vzoru Scorseseho Hugáče (může se říct vůbec po vzoru ve srovnání s filmem, který vznikl až pak? :) ) vzdává pocta zakladatelům a hrdinům kinematografie, i přesto, že je tady hvězd víc jak na kdejakém festivalu, prostě tak nějak zdá, že je i tak Století pana Filma, jak jsem si film familiérně pro sebe nazvala, hodně plytce a průměrně odvyprávěná óda na film, která postrádá patřičnou šťávu a místo toho pleská na obrazovku páté přes deváté, až je z toho zbytečně podobnej zmatek (ikdyž, pravda, poměrně ucelenej) jako v hlavince starého Simona. Varda mi prostě naservírovala guláš, kterej je patřičně pikantní, ale chybí v něm maso. 50%

První půlka filmu s tancující Demi a muzikou od Eurythmics mi dneska připadá jako skoro kultovní záležitost, zbytek nestojí za řeč.