Marigold

Tímto byl počat kult... Poklad je z celé "základní" vinnetouovské čtyřky tím nejlepším filmem, ale to pravé ztotožnění se s hrdiny nabízí až následující trilogie. I tak si strhující cestu k zrádnému pokladu vychutnám dodnes asi nejvíce... Herbert Lom vulgo lstivý Cornel je padouch jak se patří, Lord Castlepool zase šašek, na jakého se nezapomíná, a takové dobývání ranče... to je prostě "pifpaf" scéna jedna báseň, které rovno není. I když si odmyslím všudypřítomnou nostalgii, patří Poklad na stříbrném jezeře do zlatého fondu dobrodružných filmů...

Pokud jste podlehli nádhernému a takřka dětinskému patosu neohrožených hrdinů – osvíceného bělocha Old Shatterhanda a ještě osvíceného náčelníka Apačů Vinnetoua – pak jste dozajista vždy sledovali Poslední výstřel s podivným mrazením a tak trochu zatajeným dechem, podobně jako já... Protože jste věděli, co přijde. Je to asi lehce zparchantělé, ale Vinnetouova oběť pro mne navždy zůstane jedním z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmových okažiků a ta retrospektiva, která následuje po ní... u té jsem vycedil tolik slzí, že by naplnily Rio Grande po okraj :o)). Poslední výstřel není kvalitní jen díky závěru, je to dobrodružný film se vším všudy a ta poslední rána do hrudi je jen dojemným završením památné série. Smekám skalp...

Rudý gentleman byl pro mne ve filmové trilogii vždycky až číslo tři, protože zdaleka nemá napětí jedničky a zdrcující emoční ofenzívu Posledního výstřelu. Rozhodně nejslabší článek. Přesto by bez "DDRibanny" nebyl tenhle trojdílný filmový epos kompletní.

Vinnetou, Old Shatterhand, Sam Hawkens, Karel May... Hrdinové mého dětsví. A všechny postavy knihy měly tváře svých filmových protějšků, alespoň v mé hlavě dokázaly "vinnetouovky" přebít i výtečné ilustrace Zdeňka Buriana. Samozřejmě, z hlediska rýpala analytika je to velmi naivní a tak trochu neumělá nápodoba westernu, jenže co naplat, nostalgie je mocná čarodějka a já dodnes nedám na tenhle koprodukční skvost dopustit. Oproti knize je sice trochu méně lyrický, ale přesto vystihuje jejího ducha a já se k němu budu vždy rád vracet, i když už jsem chlapeckým mokasínům dávno odrostl a mou stříbrnou pušku (zhotovenou z kvalitního polystyrénu) zavál nemilosrdný čas...

Rozdíl mezi filmem Sylvaina Chometa a prefabrikáty z dílny Walta Disneyho? Trio z Belleville má duši, má kouzlo, má neuvěřitelně hlubokou poetiku a postavy nejsou jen hromadou šablonovitých omalovánek, ale skutečně živými a oduševnělými karikaturami. Možná právě tenhle rozpor je zakódovaný v podivném a magickém příběhu Tria, který je někdy neodolatelně vtipný (ale nevtíravě a vždy inteligentně) a místy temný a smutný. Chomet vysekl poklonu imaginaci všech animátorů a zároveň vytvořil něco, co dokazuje, že kreslené může být stejně živé jako to "skutečné". Odpusť mi, Shreku, Dobo Ledová, Nemo a vy další, kteří jste "jen" velmi dobrou zábavou, ale TOHLE je skutečný majstrštyk. Lidsky vřelý a strhující. Groteska i drama. Život.

Pergaudova klasika je milovanou knihou mého dětství... Tématiku klučičích "válek" se vším všudy už asi nikdo nikdy lépe nepopíše. Film mě svého času trochu zklamal, protože mi přišel o notný kus vážnější a méně rozpustilý, ale s odstupem času sportovně uznávám, že má své (nemalé) kouzlo a poetiku, kterou oceňuji právě když už nikdy se nevrátí pohádka mládí... smrrrk... A taky mi konečně objasnil, proč nikdy nemůžu být vůdce "smečky". Holt kdybych to by býval věděl... A na pinďoura stejně kašlu, protože důležitá je čest!

Ani potřetí mi Harry Potter neučaroval... Ale bylo to těsně. Po filmařské stránce je to rozhodně nejlepší příspěvek do dosavadní trilogie – Cuarón velmi dobře pracuje s postavami, šetří kýčovitými barevnými kompozicemi a více lpí na sugestivitě a působivosti prostředí. Z mého pohledu ale Vězni podráží nohy příliš řídká a chatrná zápletka, která se v množství epizod a bonmotů poněkud rozpouští.Tajemná komnata mi z tohoto pohledu přišla o notný kus působivější. Na druhou stranu zase nutno pochválit výtečnou a variabilní hudbu Johna Williamse, herecký projev všech s výjimkou Michaela Gabona (Brumbál) a vyzdvihnout fakt, že Harry Potter přestal být střapatým dětským učněm a začíná být docela solidní a zajímavou postavou. Z doslovného a podbízivého dětského filmu se začíná stávat celkem působivé a potemnělé drámo... Cuarón odvedl vynikající práci, ale přesto je pro mne Vězeň z Azkabanu pouze "solidním" fantasy filmem, který bych procentuálně ocejchoval číslem 70.

Jiří Adamíra je důstojná náhrada za pana radu Vacátka, namísto dobromyslného policajta staré školy je tu náhle ostrý a na první pohled nepřístupný štramák s laskavou duší. Trochu mě mrzí, že Bouše i Brůžek vypadají najednou jako "obecní policajti" s nedostatkem schopností (člověk by po těch letech čekal spíš nárůst zkušeností než senilitu :o)), ale celkově to zachovává příjemnou obstarožní atmosféru staré Prahy, které ani barva neuškodí. Moskalykovi se podařilo navázat na sequencovskou notu a vytvořit příjemnou a koukatelnou kramářskou píseň o mordýřích, lupičích a lehkých slečnách pro ospalá nedělní odpoledne. Ale Hříšní lidé byli jen jednou...

Není to špatný pokus o psychologičtější přístup k válečné látce. Tvůrci nabízejí jednu z epizůdek války v Zálivu hned z několika pohledů – co člověk, to jiné motivace, pohnutky, to jiná verze a pohled na události jedné noci u sestřelného amerického vrtulníku. Je jeho velitelka neohrožená heroina, nebo panikařící ženština? Denzel Washigton má za úkol zjistit pravdu a přitom se sám vyrovná s vnitřním traumatem z války. Zajímavý nápad "analyzovat válečné hrdintsví" není žel bohu příliš zajímavě realizovaný. V zásadě je to ušlechtilá a docela dobře sehraná nuda s planými ambicemi jít do hloubky, kterou stačí vidět jednou kvůli rozřešení.

Vida, tohle je rozhodně koukatelnější než Kámen mudrců... Atmosféra je o pár odstínů temnější, příběh hozený tak trochu do goticky pochmurného a tajemného hávu. Prvních 40 minut jsem tak trochu prozíval ve spršce digitálních efektů a čistě ilustrativních epizůdek, které mi jako "potěrovskému nečtenáři" nic moc neřekly, během zbytku stopáže to ale bylo o poznání svěžejší pokoukání. Škoda jen, že Columbus nedokáže dát filmu více kouzla a poezie, než mu dávají vizuální efekty a výtvarné zpracování. A samozřejmě také herci, z nichž mě nejvíce potěšil excentrický egoista Kenneth Brannagh... Pan režisér je bohužel rutinér každým coulem, paní autorka je zase každým coulem konzervativistka a netykavka, což možná prospívá filmu jako knižní ilustraci, ale ne filmu jako filmu... Některé scény v sobě mají obrovský náboj, který Columbus nuluje nevzrušivou a mechanickou režií bez náznaku invence (např. scéna s pavouky v Temném lese) a někdy by zase prospělo více lpět na příběhové linii a méně zahlcovat diváka detaily. Suma sumárum, je to poměrně zábavné, ač dost natahované, je to hezky vyhlížející, avšak postrádá to výraznější poetiku... Ta mrška tam jen tak podřimuje a až ji šikovný režisér probudí... nu, počkejme si na další díly.