Marigold

Dílo Michálkovo se vydařilo... pravda, název trochu klame, neboť s Demlovou klasikou nemá s výjimkou několika motivů a citátů zas až tolik společného... ovšem, víra je tu v hlavní roli, avšak Polívkův farář je dalek buřičství a niterné skepse knihy, celý film prozařuje jeho odhodlání pomáhat a přesvědčení, že ta pravá víra je láska k člověku. Film plyne jaksi harmonicky, pokorně, přesto má neobyčejnou podmanivou sílu (i díky hudebnímu doprovodu)... Nade vše je asi třeba postavit výtečné herecké výkony všech hlavních persón – trochu netypicky poklidnou a zadumanou roli Bolka Polívky, výtečnou kreaci Veroniky Žilkové a tradičně bodrého Jiřího Pechu. Zapomenuté světlo je tichou vodou, která břehy mele tak, že ji po těch letech řadím k tomu nejlepšímu, co proteklo korytem české porevoluční kinematografie.

Hellboy je komixová jízda přesně podle mého gusta. Disponuje ďábelsky temnou a místy zvrhle nechutnou atmosférou, humorem černým jak čerstvě zasypaný hrob a hrdinou tak sympaticky nesympatickým, že to dál nejde. Hlavní výhrou snímku Guillerma Del Tora je Ron Perlman, který svou maskovou kreací překonává vše, co jsem zatím v žánru komixových remaků viděl. Hellboy je hrdina s duší, který se nemusí vůči světu vymezovat tunami explozí a soubojů... je to malá velká báseň o věčném sváru pekelné moci a dobrých lidských stránek, které se v tom velkém červeném těle mění na něco téměř poeticky něžného. Scény, kdy Hellboy hladí svojí kamennou rukou koťátko či pojídá sušenky na střeše ve společnosti devíti letého chlapce, debatujíc s ním o lásce, jsou ozdobou filmu. Del Toro dokázal slušně vyvážit poměr akce a konverzaček, čímž se připojuje k chválihodnému trendu x-menovské dvojky. Je až s podivem, jak mě ten film o rohatém monstru dokázal dojmout... ale nejen to. Dokázal mě pobavit slušně zmáknutými akčními sekvencemi (které jsou však v dnešní době spíše lehce nadprůměrné a starosvětsky pojaté), dokázal mi vsugerovat atmosféru, která balancuje na hraně černé komedie a horroru. Škoda, že v závěru se poněkud vytrácí gradace a režisérská chytrost, s jakou je snímek až do té chvíle s lehkou nadsázkou veden. Hellboyův svět je mi velmi sympatický a blizký, pročež doufám, že "Red" tímhle snímkem nekončí svoje neomalené filmové putování. Byla by škoda, kdyby se tahle zablácená pekelná relikvie neměla dočkat nástupce...

Filmové dílo kvalit vskutku barbarských. Příšerné herecké výkony, primitivní režie, triviální příběh, výtečný hudební doprovod... To vše dává dohromady naprosto jedinečnou atmosféru, která k námětu pásne jako meč do hrudního koše. Co naplat, že souboje jsou stavěny spíše jako fitness předváděčka Arnieho svalstva, co naplat, že z herců předvádí plnohodnotný výkon snad jen démonický James Earl Jones... Miliusův Conan zůstává neohroženým válečnickým kultem mezi fantasy filmy, protože navzdory všem objektivně viditelným vadám (a je jich tam jako nahých ženštin Thulsově harému) si udržuje zvláštní pohanské kouzlo. Což nic nemění na faktu, že film je to vlastně mizerný...

Nekonečný je příliv variací na téma "ošklivá mutovaná zviřátka tyranizují poklidný (americký) venkov". Takový mistr H., jó, ten to prostě uměl roztočit, byť jsou jeho ptačí uragány z pohledu dnešních triků spíše k smíchu. Jenže paradoxně postavil do hlavní role nevinné ptáčky a ne tvory, ze kterých má lidstvo ode dávna strach. Takže: mám rád hady, něco málo o nich vím (dost na to, abych věděl, že tenhle film je KRAVINA), nemám rád klišé (a tenhle film je z nich poslepován), nemám rád špatné herce s křiklavým make-upem (a tenhle film je jich plný). Něco tak dokonale předvídatelného jen tak neuvidíte, nejen že se dá předpovídat pointa scén, ale dokonce jejich pořadí. Je to pravda lepší než chřestýš v záchodové míse, ale to je popravdě útěcha pro zoufalce. Hvězdička za pár napínavých míst.

Kolja je dobrý film z toho důvodu, že nese všechny znaky klasického Svěrákova scénáristického stylu – zejména lehké a brilantním vtipem sršící dialogy. Dobrým filmem je i proto, že všichni herci bez rozdílu předvádějí skvělé výkony, panem scénaristou samým počínaje (člověk mu toho obšourníka kupodivu věří, sucharovi učitelskému :o)), roztomile tlusťoučkým chlapečkem Chalimonovem končem. Ne tak dobrý je ten film zejména proto, že se v něm začíná projevovat sklon Jana Svěráka k prvoplánovosti a frontálnímu útoku na diváka. Ví, co funguje a to bezostyšně používá, přičemž však udržuje snesitelnou míru. Bohužel narozdíl od Obecné školy je Kolja spíše jistým plánem, jak získat Oscara, než silným a svojským filmem. Chybí mu ona přirozená zemitost (co vy na to, pane Kovář, dobrý, ne? :o)) a sugestivní evokace atmosféry, kterou se vyznačují velké autorské počiny. Nad vodou kalkulu ho drží právě humor, ale nakonec i fakt, že ten příběh (chtě nechtě) člověka vždycky zasáhne.

Fahrenheit 9/11 je doposud nejúspěšnější a tím pádem i nejvlivnější Moorův film. Je tomu cele prodřízen. Byl stvořen, aby oslovil běžného amerického konzumenta. Proto neopakuje sofistikovaný přístup svého předchůdce, narozdíl od Bowlingu není pomalu se skládající mozaikou fakt a příběhů, které vyústí do velmi působivé myšlenky. Je ilustrací počáteční teze. Demagogií a propagandou. Ovšem – přiznanou. Je protiváhou oficiální mediální prezentace osoby a politiky George W. Bushe, a právě proto užívá do značné míry zbraně propagandy oficiální. Zkratku, příval fakt, jednostranný pohled. Jímavé příběhy. Slzy. Emoce. Patos. Nejprve dostanete na tácku myšlenku generalizovanou, posléze dokreslenou patřičně jímavým a citově vyděračským příkladem. Naštěstí je tu stále Michael Moore, člověk s humorem a takřka haškovským citem pro absurditu situace, na kterou se nemá okatě ukazovat, ale která se má dovést do důsledku. Člověk s citem pro groteskní efekt hudby, glosy, ale i nekomentovaného záběru. Buřič a anarchista, který možná stojí na extrémním protipólu, ale přesto je pro současnou Ameriku nezbytným glosátorem (i manipulátorem). Naštěstí je tu George W. Bush, idiot a rozený klaun, přesně korespondující se Švejkovým výrokem: já mám hrozně rád, když lidi blbnou na kvadrát. Jeho blbnutí na kvadrát je žel na jedné straně vtipné, na druhé straně nebezpečné, protože se ve svých principech nápadně blíží konceptu strachu a věčné války z Orwellova 1984... Fahrenheit 9/11 rozhodně není tak kvalitním dokumentem jako Bowling For Columbine, chybí mu jeho komplexnost i inteligence. Je prostě úpornou snahou odkrýt začerněná místa v dokumentech historie. Nutnou shanou.

Bože, to zase byla věc. Bezútěšný postmoderní trip movie, který naštěstí není tak "cool" jako Ondříčkovi slátaniny, ale přesto veškerou obskurnost námětu redukuje na námel hoven, čuráků a píč, které létají z úst v civilní křeči se zmítajících herců a hereček. Michálek chrlí příhody a snaží se z nich vymodelovat FILM. Postmoderní snaha dýchá ze všeho, forma je rozbitá na nesourodou drť, digitální kamera se nejistě třepotá, barevné filtry se mění... Příběh v pravém slova smyslu chybí. Jde přeci o sžíravou postmoderní výpověď. Krásné, jen to všechno maskuje velkou prázdnotu a nicotu za slovy, skutky. Těžko říci, kam tahle barevná tříšť míří, na emotivní potenciál Trainspottingu nemá, o obskurnost Cronenbergova Nahého oběda se nesnaží. Jediné, čím je pro mne Anděl Exit hodnotný, je zachycení mizejícího světa v okolí andělské křižovatky. Jinak jsem viděl pouze podivný zfetovaný a otravně uřvaný mišmaš, který ke mně promlouvá plynou tatarštinou.

Nicholas Meyer udělal z umíráčků první generace docela slušnou detekticku, zasazenou do doby, kdy jsou Klingoni donuceni okolnostmi jednat o míru s Federací. A že se do toho nijak zvlášť nehrnou netřeba zasvěceným zdůrazňovat... Vůle však chybí i na druhé straně – sám kapitán Kirk má s Klingony velmi bolestnou zkušenost, která se neopouští. Obětí pletich a manipulací se nakonec stává Klingonský vyjednavač Gorkon, za jehož vraždu jsou klingonskými úřady odsouzeni kapitán Kirk a palubní lékař McCoy. Všechno svědčí proti nim a Enterprise a klíčem jsou dvě ztracené uniformy a dva páry magnetických bot. Roli pána s lulkou zaujímá pan Spock, zatímco odsouzenci se pokoušejí uniknout z nelítostného vězení. Podívaná to není vůbec špatná, jen už trochu důchodcovsky natáhlá a místy nadměrně sdílná. Přesto všechno však napínavá a v závěru správně dojemná i typicky vtipná (zejména Spockova finální hláška stojí za to). Na Khanův hněv to nemá, přesto patří Neobjevená hranice k tomu lepšímu z filmové produkce pod hlavičkou Star Treku.

Závěr Generation ságy se snad ani nemohl podařit lépe! Pravda, příběhu tak trochu chybí monumentalita a osudovost borgských epizod seriálu, ale souboj kapitána Pickarda se svým vlastním já v jiném těle stojí za to. Remové zatím stáli na okraji celé série, takže je dobře, že se jim konečně dostává prostoru. Byť asi nemusím zdůrazňovat, že nemají zrovna kamarádskou náladu a s Federací mají plány vskutku nehezké. Příběh má sice nádech seriálovosti, ale díky konfliktu dvou hlavních mozků na obou stranách získává ten pravý velkofilmový říz. Navíc režisér Stuart Baird neopomněl to, co my, ST+, máme tak rádi – lehký humor a nadsázku pro "zvané", velkolepý souboj hvězdných lodí (bitva Enterprise a Scimitaru patří mezi to nej v celé historii Hvězdné štrapáce) a parádní gradaci intergalaktického napětí... Navíc přidal revoluční novinku v podobě výsadku, uskutečněného ne pěšmo, jak jsem ve Star Treku zvyklí, nýbrž prostřednictvím futuristického Offroadu. A že nezůstane jen u projíždění je snad jasné. Ke všemu přispěl jeden z posledních Mohykánů staré školy soundtracku Jerry Goldsmith opravdu výtečnou hudbou. Velmi mě mrzí, že předchozí díl Insurrection poměrně zaslouženě propadl, a tak neměl našinec příležitost vychutnat si lahůdkovou "bodku" za Star Trek Generation na stříbrném plátně. Spíše 4,5*, ale z úcty k tomu, co Generace dokázala, zaokrouhluji nahoru... Z bonusového materiálu na DVD bohužel jasně vyplývá, jak moc se na podobě filmu podepsalo studio Paramount, které (jak nápadně naznačuje režisér Baird) donutilo tvůrce vystříhat některé důležité scény. Zajímavý je i alternativní konec v sekci vystřižené scény, který jasně napovídá, že Nemesis neměla být jistou konečnou pro Next Generation. Narozdíl od nakonec použitého konce.

"A Shot In The Dark" je právoplatným počátkem růžovopanterovské série. Pravda, Blake Edwards rok před tímto skvostem natočil snímek Růžový panter, ale tam byl úředně výkonný idiot Clouseau pouze v roli vedlejší figurky, která byla jednou z mála světlých stránek jinak dosti ucourané detektivní konverzačky. Až tenhle kousek nese všechna poznávací znamení, na kterých je založena série. Tedy především – kolosální exhibici Petera Sellerse, který předvedl jeden z nejkomplexnějších komediálních výkonů v dějinách. Jeho Clouseau, detektiv ze "syrretee", je labužnicky dotažený do posledního detailu (stačí poslouchat jeho přihlouplý "aksánt") a je to právě Sellersovo famózní herectví, které dělá z některých scén absolutní klasiku – nemohu neupozornit na legendární kulečníkovou destrukci, v níž se opravdu vyplatí sledovat Sellersův pohyb a mimiku. Dále tu máme humor – postavený na typických groteskních prvcích (padání, přehmaty, destrukce atd.) a též na Clouseauově inteligentním verbálním humoru (Podezírám každého a zároveň nikoho). Pak je tu detektivní zápletka, která ale ustupuje výše jmenovanému, přesto má originální rozuzlení. A vše dohromady? Geniální prča s několika nezapomenutelnými a nepřekonatelnými nápady (originálnější postava než třeštidlo Kato se hledá těžko), výtečným Herbertem Lomem v roli rodícího se psychotika Dreyfuse a několika hluššími místy, které mi připomínají suchopárnost původního Růžového pantera. Naštěstí jich je velmi málo.