Marigold

U filmu Strašidelný dům se budete smát a třást strachy zároveň. Říká obal. Problém je, že smát se není čemu a strach se omezuje na pár předvídatelných "bububu very spooky" lekaček, jejichž polohu odhadne i divák začátečník. Navíc příběh je rubáš tak obnošený a prodřený, že zašít ho nelze. Snad by pomohli herci, ale v čele s Eddiem Murphym prohrávají svým pouťovým a nepřesvědčivým herectvím na celé čáře. Co dál? Efekty... slušné, ucházející. Hudba... slušná, disneyovsky opulentní. Režie... průměrná, nezáživná, nenápaditá. Tenhle film potřeboval hrsti dobrých nápadů, ale namísto toho se mu dostalo pouze několik věder řidké duchařiny, trapných fórků a odporně kýčovitých momentů. Takže třást se budete leda odporem a pokud vám to přijde k smíchu... no, rohatej s vámi. Podprůměr podprůměrná.

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem...

Satira ostrá jako bič, nebo film skutečně tak debilně militantní, jak se okatě tváří? Hlasuju pro to první. Protože Verhoeven není dle mého druhého extrému schopen, odporuje to jeho naturelu. A pokud sledujete Hvězdnou pěchotu s nadsázkou a vztahujete si ji k ohraným modelům jednotlivých žánrů (válečný film, teenagerský seriál z "highschool", akční sci-fi, propagandistický dokument), pak prostě nelze než smeknout, protože Pěchota funguje báječně. Na jednu stranu dokáže strhnout masovými bojovými scénami a napětím na bojišti, na druhou stranu dokáže pobavit satirickými šlehami zejména během vkládaných sekvencí z "dobových médií". Paula Verhoevena nelze brát jinak než jako jednoho z největších úchylů stříbrného plátna a rozporuplná recepce jeho děl je nejlepším důkazem toho, že svou práci odvádí na jedničku. V tomhle případě spíš na dvojku, neboť to, co náznaky paroduje, ho zároveň místy nebezpečně pohlcuje.

... a potenciál otevřený jedničkou dochází v druhém dílu svého naplnění. Bryan Singer je opravdu mistr nad mistry a navíc na poměry akční sci-fi dost odvážný (naštěstí takových stále přibývá), tudíž se nebojí sundat nohu z plynu a nechat děj plynout pomaleji, ale o to důkladněji modeluje postavy. Dobro (X-meni) a "zlo" (torzo skupiny Magneta) se spojují v boji proti nevypočitatelnému generálu Stylerovi, který hodlá rázně ukončit mutantskou otázku. Rozporuplnost stanoviska profesora Xaviera je ještě více zproblematizována a body si připisuje právě radikál Magneto. Znovu mi nezbývá nic jiného než chválit skvělé herce – tentokrát trochu upozadněného Stewarta, charismatického drsňáka Jackmana a samozřejmě též neskutečně šaramantního padoucha-nepadoucha v podání Iana McKellena. K tomu si připišme bodíky za skvělé triky, vylepšené souboje, výtečnou hudbu a konec, který se nebojí překvapivých ztrát (narozdíl od jedničky). Opravdu mě baví napjatě sledovat, jak Singer buduje velký filmový svět, který je dobrodružný, inteligentní, pohlcující a v rozumné míře zrcadlí ten náš dnešní. Navíc je obydlený výborně charakterizovanými hrdiny (nováček Kurt Wagner je opravdický majstrštyk!), se kterými se lze ztotožnit. Ano, takhle nějak má vypadat moderní sci-fi akce.

Celkem příjemná oddychovka o těžkém seznamování mládence s poněkud svéraznou rodinou své nastávající. Popravdě, takové tele jako Gaylord Jebal to snad ani lehké mít nemůže... obzvlášť, když má proti sobě tak náročné stvoření, jakým je otec a agent CIA v jedné osobě. Pár slušných (byť nikterak závratně inteligentních) gagů poněkud zabíjí typický afekt a "láskyplný" patos. A nad typickým afektem a patosem vítězí slušný komik Stiller a opravdu velkoformátový otec-neruda Robert DeNiro. Žádné ohrožení bránice, ale konec konců ani vkusu...

Překvapivě výtečné komixové sci-fi, které funguje nejen jako triková a akční zálěžitost, ale též na rovině postav a příběhu. Gambit profesora Xaviera (Patrick Stewart) a Magneta (Ian McKellen) je vskutku elektrizující a rozhodně se nejedná o tradiční souboj dobra se zlem v čisté formě. Napětí do jinak trochu obnošené zápletky dodává právě zážitky z koncentračního tábora poznamenaný Magneto, z jehož pohledu vyhlíží konflikt mutantů a lidí jako možné opakování událostí druhé světové války. Samozřejmě se nehrabe příliš do hloubky, zůstává, jak už to v Hollywoodu chodí, pouze u názvuků etiky, ale víc by ani X-meni nesnesli. Zejména díky výtečným hercům a slušným trikům patří tenhle snímek k nejlepším komixovým adaptacím, které kdy byly k vidění. A to už vůbec nemluvím o otevřeném potenciálu pro další díly...

Slovy klasika: "No, nemá talent!!!". Bohužel narozdíl od testovací věty: "kampák, Kuzmo Kuzmiči?!" potřeboval Arnie na toto zjištění hned několik pokusných komediálních filmů. Co naplat, že Chlupatej ve školce patří mezi to lepší, když a) srandovní to není, b) blbé je to až hrůza. Arnie je neuvěřitelné herecké prkno a v kontrastu s dětmi to vynikne velice jasně... Scénář toho moc nezachrání, tak snad ještě řemeslník Reitman odvrací totální blamáž...

Uprostřed té odpudivé detektivní zvěřiny, kterou chrlí televizní obrazovky s neuvěřitelnou kadencí, je detektiv Barnaby a jeho staroškolské konverzace v typicky anglickém střihu pohlazením na duši. Konečně detektivka se skutečně zapeklitými a poctivě uzlovanými příběhy s názvuky tajemna albionských detektivních klasik, s charismatickým hrdinou, jemuž humor a šarm slouží lépe než pěsti a devítimilimetrové argumenty. Velmi šťastně obsazené, dobře napsané, velmi citlivě zrežírované a navíc – ta všudypřítomná jemná ironie lahodí rozbolavělým dušičkám fanouška dobré detektivky.

Nebýt to tak přehnaně cool, jednalo by se o největší sci-fi událost od uvedení Spielbergova Minority Reportu. Film díky režii Alexe Proyase disponuje sugestivní atmosférou a překvapivě i slušnou (byť redukovanou) ideou. Will Smith byl sázkou na komerční jistotu, a tak jeho Del Spooner dělá z filmu tak trochu mačovský zvířetník. Postava jako celek mi nikterak nevadí, ale některé hlášky působí v kontextu příběhu stejně přirozeně jako Zarathustra na veřejných hajzlících. Přesto skládám Proyasovi poklonu, s jakou lehkostí dokázal vybalancovat kompromis mezi akčním špektáklem a působivou sci-fi podívanou s varovným podtextem... S jakou lehkostí dokázal do žil filmu vpravit působivé emoce a sekvence, které stojí za zapamatování. Nakonec člověk rád promine i těch několik přemrštěně efektních "matrix-like" scének a pokud nepatří mezi nekompromisní fanoušky Isaaca Asimova, tak si snad při troše dobré vůle nemůže tuhle perfektně natočenou jízdu nevychutnat. Rozhodně horký kandidát na sci-fi roku.

Taková lidově-proletářská pohádka s krásně kýčovitou výtvarnou stylizací, pozoruhodně morbidním příběhem, makabrózním smyslem pro humor (to když Smrťák vypouští hlášky typu: Studenou vodou? Blázníš? Ještě by z toho mohla mít smrt!), snesitelně angažovaným podtetxtem a samozřejmě báječnými hereckými výkony Jiřího Sováka, Rudolfa Hrušínského a především Standy Neumanna. Martin Frič natočil film, který je na pohádku poměrně drsný a realistický a na reálný příběh zase roztomile pohádkový. Tak jako tak, je to jedna velká a příjemná švanda.