Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Dokumentárny
  • Krimi

Recenzie (2 138)

plagát

Resident Evil (2002) 

Asi jsem se příliš namlsal atmosférou Horizontu události, ale Resident Evil mě od začátku poněkud otravoval. Veškerý Andersonův přínos se omezuje na nespočet hlopupých lekaček, které maskují prozaický fakt, že ve filmu chybí napětí a skutečná hrůza. Pravda, Milla je velmi sexy objekt a Rodriguezová je zase sympaticky zhýralá, ale Residentu chybí skutečně výrazné akční scény a trocha nadhledu. Z tohoto úhlu se mi druhý díl Apocalypse jeví o chlup zábavnější a více "brain free"... Jinak je to ale pořád stejná krevní skupina, rutinérské, slušné, koukatelné. Chtělo by se napsat, že Anderson má na víc, ale po Residentu a AvP mám jisté pochybnosti.

plagát

Horizont udalosti (1997) 

Zhruba dvě třetiny filmu jsme byl přesvědčený, že se Andersonovi povedlo cosi naprosto jedinečného. Atmosféra, jakou Horizont oplývá, mě totálně přimrazila a způsobila mi velice nepříjemné duševní stavy. Kouzlo neznámého zla funguje na výbornou – ocitáme se v morbidních útrobách dlouho ztracené lodi, nevíme, co se děje kolem, jen tušíme, že každý další záběr může přinést leknutí a hrůznou brutalitu. Anderson si hraje, natahuje napínavé momenty, pak zvyšuje psychický tlak krátkými střihy, nešetří krví, ale zlo ponechává v zneklidňující anonymitě... až do závěru. Pak náhle mávne kouzelný proutek a z filmu je béčková vyvražďovačka s bezokým humusákem a všechno dosud pečlivě budované napětí přijde vniveč. Škoda, že se Horizont nespokojí s tušeným a namísto toho servíruje pěstní souboj s odporným, ale hmatatelným. Znovu se mi potvrdilo, že Anderson je režisér talentovaný, ale postrádající zdravý úsudek. Viděl jsem film, jehož větší část je dílem chytrého stratéga a jehož pointa je dílem béčkařského rutinéra. Že by rozštěp osobnosti? To lepší ve mně však ještě dlouho zůstane, společně s dobrou hudbou Michaela Kamena, kvalitními hereckými výkony (jen ten bodrý nigga... proboha proč zase?) a koukatelnými triky. Tohle mohl být památný sci-fi horror, ale ve výsledku je to vítězství promrhané v poslední třetině. Ohromná škoda!

plagát

Resident Evil: Apokalypsa (2004) 

Nulová očekávání = žádné možné zklamání. A tady to funguje. Solidní akční zombie vyvražďovačka se sexy Millou Jovovich (příjemnou protiváhou všudypřítomných muskulatur), patřičně stupidním příběhem, klipovým střihem a matrixoidní stylizací akčních scén. Šlape to velice slušně, pokud si mozek šoupnete hezky pod kanape, určitě vás to neurazí. Wittovi se myslím povedl docela solidní vstup na stříbrné plátno, ačkoli, co si budeme namlouvat, Resident Evil Apocalypse vypadá jako dobře udělané intro počítačové hry, a tak jediným narušitelem nulových očekávání bylo všudypřítomný nutkání popadnout myš a vzít akci do vlastních rukou. Což bohužel nejde. Takže ještě než si nandám mozek tam, kam patří, dávám tři hvězdičky. Relax muší bejt...

plagát

Barry Lyndon (1975) 

Nevýslovný zážitek, jakému se v mém životě diváka vyrovná snad jen Fanny a Alexandr z kouzelnické dílny mistra Bergmana. Zejména po vizuální stránce se jedná o jeden dlouhý nadčasový orgasmus, místy až obsesivně ornamentální (přesně v návaznosti na dobu, kdy se příběh odehrává), jinak naopak venkovsky prostý a přirozený... Barry Lyndon, to je ztělesnění evropské školy filmového vypravěčství... povšimněte si mistrovství, s jakým Kubrick využívá hlasu vypravěče pro epické zkratky, lehký sarkasmus, způsob, jakým vypravěč manipuluje s divákovým nahlížením na příběh. Od úvodního lehkého vtipu a rozverných pasáží až k předpovězení tragického závěru. Přesně podle nálady se mění hudba – od skočných irských lidovek, přes britské marše, až po osudové smyčce a tympány. Příběh Barryho Lyndona je příběhem jednoho úžasného lidského osudu, příběhem člověka, který se vždy snažil probíjet, jak nejlépe dovedl. Jeho "protloukání" plné úskoků, malých lží, podvodů, přetvářek a samozřejmě také lásky vede k tragické katarzi. Kubrick zvolil pomalé tempo, které je typické pro filmovou "ságu" života. Onu pomalost tady mnozí zmiňují jako zápor; ale ona není záporem, nýbrž charakteristickou vlastností snímku. Zbožňuju tuhle pomalost, procítěnost, poctivost filmařiny. Barry Lyndon je z ní stvořen, stejně jako je stvořen ze strhujícího výkonu Ryana O´Neala. Prožít lidský život v jedné roli, to je umění hodné mistra. Tahle výpravná epopej má v důsledku nejen neobyčejný a neopakovatelný vizuální magnetismus, ale je neobyčejně silná i příběhově. Jen je nutné jít jí trochu naproti a pak už se jen nechat unášet tou zvláštní laskavostí a magií nádherných pohyblivých obrázků. Barry Lyndon je prozatím to nejlepší, co jsem od Kubricka viděl. Je to film konzervativní v tom nejlepším slova smyslu. Nadčasový skvost.

plagát

James Bond: Diamanty sú večné (1971) 

Příběhově trochu slabší Bondovka, ale přesto výtečná a zábavná jízda v neopakovatelném stylu Seana Conneryho, nejlepší nulanulasedmičky všech dob. Jeho násilnický šarm a neobyčejně sarkastický "british" humor ("Děkuji, pánové. Byl jsem vyvenčit krysu a trochu jsem zabloudil.") dělají z Diamantů místy takřka akční komedii. Blofield jako padouch není nic moc osvětového, ale svoje udělá, pár akčních scén je hodně dobrých (drsná bitka ve výtahu, honička v lunárním vozidle) a některé situace se nesmazatelně vryjí do paměti (kremační praktiky pohřebního ústavu Slumber). Takže krásné ženy, rychlé zbraně a proklatý hazard... Bylo (a bude) i lépe, ale to mi nebránilo si lesk Diamantů po letech vychutnat znovu.

plagát

Batman: Dead End (2003) 

Batman vs Alien vs Predator. Má to úrověň, styl i zajímavý crossoverový námět... Kostýmově dotažené tařka k dokonalosti, herecky přesvědčivé, trikově velice slušné a vůbec to má solidní odpich. Fanouškovský tribut oblíbeným hrdinům jak se sluší!

plagát

Votrelec vs. Predátor (2004) 

Hnusný a hnusnější, jak to trefně překřtil jeden můj kamarád. A uprostřed hnusných se zoufale snaží přežít skupinka více či méně hezkých humanoidů... Paul W. S. Anderson natočil hodně vděčné téma, leč namísto atmosferického mixu klaustrofobického napětí a dynamické akce, jak ho nabízí stejnojmenná počítačová hra, vylezla z toho zpočátku napínavá, posléze neobyčejně předvídatelná vyvražďovačka s emancipovanou hrdinkou a na hlavu postaveným příběhem. Ona hrdinka bohužel nesahá Ripleyové ani po nohavice roztrhaných mariňáckých kalhot a její cesta za přežitím je sice plná docela pěkných akčních sekvencí, ale chybí jí napětí a schopnost pohltit diváka. Škoda, protože úvod filmu je docela slibný, pak se ale bohužel napětí vytratí v regimentech dobře viditelných hnusáků. Anderson prostě natočil béčko s průměrnými áčkovými efekty. Příjemně zabitá hodina a půl, ale kredit hnusných (Predátorů) a hnusnějších (Alienů) se tímhle filmem nijak nezvětšuje, ba naopak. AvP je totiž pouze cizopasník... 50%

plagát

Mary Reillyová (1996) 

Frearsův pokus o horrové drama s dobře známým příběhem by nebyl ničím pozoruhodný, nebýt Julie Roberts a Johna Malkoviche v hlavních rolích. Obě hvězdy předvádějí výtečné výkony, Malkovich si bez větších problémů poradil s rozštěpem osobnosti doktora Jekylla – na jedné straně rezervovaný a introvertní vědátor, na druhé straně osobnosti zvrhlík a bestiální zvíře... Juliina Mary není překvapivě pozoruhodná vzhledem, ale tiché a vyrovnané dobro z ní doslova čiší. Spojením těchto dvou (tří) osob vzniká docela koukatelné drama, v němž se Frearsův přínos omezuje na pár povedených lekaček a spoustu mlhy. Atmosféra snímku funguje sotva na půl plynu, což je vzhledem k prostředí a příběhu velká jizva na kráse. A na duši divákově nezahřeje ani nedotažený scénář...

plagát

Gladiátor (2000) 

Ridley Scott vzkřísil hollywoodský "hstorický" velkofilm ve vším lesku... ve vší barevnosti, pompéznosti, schematičnosti, patosu, plytkosti. Stvořil dílo, které apeluje na divákovo oko, jakmile se však uchýlí k myšlenkám, připadal jsem si jak na nepovedené hodině "římské státnosti pro začátečníky" (nikdo mi nevymluví, že v jádru je Gladiátor naprostý nonsens). Jakmile se "děje", funguje Scottovo dílo brilantně, během dialogů však sklouzává do typické prázdné užvaněnosti a nebýt toho, jak mistrovsky svá schemátka naplnilo duo Crowe-Phoenix, zůstávalo by po Gladiátorovi sotvaco hodnotného. Ridley Scott mě svým přístupem hrubě zkalamal. Jeho režie je rutinní, profesorsky chladná, snad jen v bitevním sekvencích lze hovořit o svojském přístupu (byť roztřesená ruční kamera a "vynechávání" okének není mistrův vynález). Co mi na tomhle filmu chybí, je skutečný duch... neustále se žvaní o Římu, ale ten bohužel pro kvalitu snímku zůstává skutečně pouhým snem (vyrenderovaným pozadím). Proto dávám přednost ideám Williama Wallace či kapitána Nathana Algrena. Jejich boj má pro mě větší náboj nežli stokrát ohraná pomsta za smrt blízkých. Ridley Scott prostě rozehrál pompézní symfonii podle starých not. Je stejná jako hudba Hanse Zimmera – vzbuzuje žádané emoce, zní mohutně, heroicky... To je koneckonců to, co se od velkofilmu čeká, ne? Jenže já tvrdím, že to očekávané už tu bylo několikrát ztvárněno lépe, byť možná ne tak megalomansky.

plagát

Moja ľavá noha (1989) 

Učebnicový příklad filmu, který stojí a padá s hlavním hereckým výkonem. A díky Danielu Day-Lewisovi stojí sakra pevně na obou nohách, nejen na té levé. Příběh mozkovou obrnou postiženou Christyho Browna, který se navzdory počátečnímu podceňování stal uznávaným umělcem, není dramatický tím do očí bijícím způsobem, je to malé drama jednoho života, které je překvapivě spíše plné lásky než odmítání. Je to příběh postupného napovídání "co jsem" těm, kteří mě milují, ale se kterými nemohu dobře komunikovat. A Day-Lewis dokáže být v těch všedních a často minimalistických epizodách naprosto přirozený a uvěřitelný... Jeho dokonalé nastudování pohybů i hlasových projevů postiženého člověka bere dech už samo o sobě, ale tím skutečným hereckým výkonem je umění vyjadřovat omezenými prostředky silné emoce. A byl bych nespravedlivý, kdybych opomenul jeho láskyplnou matku v civilní a lidsky vřelém ztvárnění Brendy Frecker. Krásný film.