Marigold

Film, co se člověka snaží zabít, aby ho zachránil. Nikdo neumí člověku vyrvat oči z hlavy a obrátit je naruby jako Carax. Zíráte do propasti a ona do vás. Pro mě překvapivě niterný film o bolesti, sebeklamu a otcovství, o iluzích, ve kterých se ztrácíme a taky o tom, že film jako ultimátní iluze občas dokáže strhnout všechny masky. Racionalita se přeceňuje, imaginace zachrání svět. Nebo mu aspoň výstrojí důstojný funus.

Stick to your Gunn. O něco víc koulí a míň srdce než Guardians, brokovnice gagů o něco méně seřízená, ale DC má konečně to, po čem roky touží. Zábavnou jízdu s tempem a strukturou, kde postavy nevypadají jako banda nastrojených konzumentů koňských sedativ nebo jako věšáky na mizerné gagy. Marvel si měl svoje zlato lépe hlídat, ale obecně vzato, vydělali jsme na tom všichni. Sebevražedný oddíl je divoká jízda s pár kopanci a výbornou poslední třetinou, ze které pro mě trčí charisma Idrise Elby a překvapivě Joela Kinnamana. Jen tak dál, i když upřímně nechápu, jak tohle pasuje do univerza, které dalo světu sračky jako Hastrman na steroidech, Feministka začátečnice v kozačkách a Chlap, co se mračí versus Chlap, co mu zkapala Marta.

Tuze pěkné, možná se to jen trochu obtížně prokousává k meritu věci, ale jakmile se to ustálí ve svém příjemně dospělém a maličko surreálném tónu, má to bezmála zázračné momenty. Pixaru to dospívání svědčí. V hlavě mělo dětsky hravé jádro, tohle už je spíš o dospělé kreativitě a velmi osobním tématu hledání smyslu a ukotvení v životě, který hlavní postavě plyne pod rukama. Dobře, že Pixar opustil antropomorfizování nesmyslů pro děti a začal vést dialog s rodiči v krizi středního věku. Bůh ví, že podobné pohlazení potřebujeme víc než naši haranti.

Příjemný, byť nijak objevný "haunted house" gotický horor, kde atmosféru starobylého sídla nahrazuje stará nemocnice a tajemný duch přináší sociální a women empowerement poselství. Není to extra virtuózní a osvěžující jako His House, ale drželo mě to za tmy bez problémů.

Až se bude jednou psát slovníkové heslo "největší filmový omyl", bude tam fotografie Zacka Snydera. Všechny ty pompézní zpomalovačky, emocionální ping pongy dutejch figur a přestřelená brutalita nám zjevují holou pravdu. Ten chlap je ryzí režijní dement. A může přeostřovat jako ADHD, tu stupiditu fakt nezakryje.

Slušně zrežírované procedurální sci-fi s jednoduchou premisou a trochu moc šplhounským koncem. Takový tklivý monolog s vesmírem a pojednání o důležitosti řas a humanity v krajní situaci. Podle hodnocení taky film působící kolektivní slepotu.

Neefektivní, chabě provázané, dlouze, ale řídce motivované, dějově duté, psychologicky směšné. V podstatě čtyři hodiny marné snahy o to vzbudit zádumčivým čuměním do prázdna, nadužíváním zpomalovaček a komentující hudby dojem něčeho osudového. Jenže nic takového tady není. Postavy mezi sebou nemají vztahy a všechno, co sem Snyder dodal proti otřesné Whedonově verzi, je spíš masturbační výplň pro fanboye než nějaké zásadní a tvořivé vypravěčství. DC univerzum působí jako epické sousoší, jakmile do něj kopnete, zjistíte, že není z oceli, ale ze sádry. Ještě, že tu jsou houfy fanboyů, kterým řada filmových katastrof tak otupila měřítka, že se klaní i téhle falešné modle. Zpátky k Marvelu.

Nejlepší 3 hodiny 37 minut školní výuky, jakou jsem v životě zažil. Tenhle observační dokument je možná náročný stopáží, ale příběh starého učitele, který učí rozdílné kultury najít společnou tóninu, je nesmírně přístupný a držel mě u toho bez potíží. Pan Bachmann má svou třídu rád a vy ji budete mít rádi také.

Tenhle "hospodský western", kde se utká západní star a zemitý východní týpek, má potenciálně spoustu vrstev (vztah west a ost, gentrifikace, povrchní glamour, samota), ale Brühl jako režisér i jako protagonista volí cestu líbivé karikatury. Dobře se na to dívá, ale moc to ve vás nezanechá, navíc v téhle přestřelce drtivě vítězí Peter Kurth svým mnohem uvěřitelnějším a niternějším herectvím. Hlavní hvězda z toho vyvázně paradoxně až moc lacino.

Elegantní, krásné, ale v něčem až moc apartní dramátko, které pro mě postrádá hypnotičnost, nějaké víc elektrizující sepjetí reality a snu. Chtě nechtě to vyznívá spíš jako roztomilá vize bez skutečné hloubky a hloubavosti. Vlastně mě to obešlo oklikou, což u autorky Portrétu vnímám jako zklamání, i když film sám rozhodně žádné zklamání není.