Marigold

Zase důkaz, že nejlepší filmy mají na ČSFD defaultně pod 70%. Paul se rozjel mimo komfortní linii do prérie, kde život je kruh a aby člověk mohl jít dál, musí si pamatovat. Jednoduchý, ale překrásně vystavěný a plynulými tahy kamery vyprávěný příběh, který člověk slyšel už stokrát, ale v podání dua Hanks - Zengel ho bude chtít slyšet znovu a znovu. Tichý komentář k rozvrácené Americe a potřebě laskavosti a přijetí odlišností možná nemá žádnou závratnou hloubku, ale je to určitě Greengrassův nejosobnější, nejintimnější a nejdojemnější počin, který mě svou prostou dobrotou přiměl místy věřit, že svět není v hajzlu. Smekám a miluju to.

Film, který se hádá sám se sebou. Mladej Washington je pro mě hereckou obdobou makarónů se sýrem. Je ho všude hodně, ale hovno potěšení z toho.

Další lockdown, u kterého si marně přejte, aby co nejdřív skončil. Liman je úplně mimo svůj živel, točí nesourodý scénář, nesourodým stylem a naprosto bez fokusu. Pár náznaků vtipného pozorovatelství zválcuje heist bez gradace a romance bez jiskry.

Studie dopadů toxické maskulinity chytře udělaná bez toho, aby se vůbec agresor v obraze objevil. Kitty Green pracuje jen s dopady jeho manipulativní struktury, kterou kolem sebe vytvořil a pozornost soustředí na osobu, která je stranou dění, dost na to, aby nebyla zasažena fyzicky, málo na to, aby dokázala přehlížet následky. Asistentka chytře pracuje s perspektivou a rámováním, které je někdy velice subjektivní, jindy zase odosobnělé. Ten kontrast vytváří zneklidňující efekt, v něčem vlastně frustrující, protože tam, kde divák žádá detaily, se mu žádných nedostává. A když, tak jde o fragmenty. Některé jemné nedostatky v inscenování a rušivé doslovnosti v jinak enigmatickém pojetí prozradí, že jde o debut, nicméně o debut suverénní.

Nechte je všechny mluvit, stejně si nikdy neřeknou to důležité. Film o zamlčených křivdách, věčných nedořečenostech a o tom, že nejpodstatnější a nejhlubší věci se kotí z naprostých banalit. Na pikometry napsané, na pikometry natočené, zahrané a načasované, brilantní v každé čárce a tečce. Plavba oceánem nedokonalých odmlk a přeryvů. Pro mě asi Soderbergh ve své nejsilnější hodince.

Fuj, na tenhle holubí výkal na parapetu jsem skoro pozapomněl. Nejhorší italská šmíra, vyděračství, nevkus, přepálenost a naprosto kreténská scéna jízdy rakve, kterou mám soukromě vedenou jako výbřed roku 2020.

Famózní. Farmageddon aka rutyšuty Arizona Texas, fyzicky nepříjemný, úsporný, atmosferický a s motivem zla úsporně pracující horor. V podstatě jde o psychologické drama o vyčerpávající blízkosti smrti a o tom, že matky jsou nástroj Satana. Neurotický sound design, krásné tahy kamery Tristana Nybyho a povznášející scény krájení mrkve a telefonátů do záhrobí. Horor roku. Bertína si píšu na seznam smrti.

Vztahových dramátek při svý práci vidím víc, než bych chtěl a žádné mě letos nedostalo tak jako rakouské Was wir wollten (Netflix). Inteligentní a elegantně natočený debut Ulrike Kofler o tom, jak je někdy obtížné pálit mosty a žít s pocitem, že něco podstatného schází. Není to depresivní, má to v sobě lehkost a ironickou hranu filmů Maren Ade. I ten sentiment tu sedí, protože to není únik od problémů, ale jejich bytostná součást. Kandidát na můj letošní top 10.

Jasně, není to "kvolity tývý", není to meta a extra společensky uvědomělé, genderově podvratné etc., ale je to jednoduše brilantně napsané, dramaticky poctivě vystavěné, elegantně natočené a výtečně obsazené / sehrané. V ranku mainstreamu tomu v současnosti může konkurovat tak The Crown, se kterou to sdílí podobnou lehkost a přístupnost, na které ale není nic banálního. Je to vystavěné podle klasického schématu zero to hero, ale s takovou mírou přesvědčivosti a promyšlenosti, že tomu předvídatelnost naprosto odpouštím. Prostě jsem s Beth šel jako s málokterým hrdinou v poslední době.

Lépe vystavěné a realizované strašidelné scény jsem neviděl od Hill Houseu. I když ve finále tomu lehce ujedou kopyta, tenhle originální mix sociálního dramatu o adaptaci a traumatech dvou imigrantů a klasického haunted house hororu, je unikátní příkladem filmu, kde se potkala žánrová i artová ambice. Funguje to jako metafora viny a odcizení i jako intenzivní horor, kde se věci z nitra promítají do stěn domu. Jeden z debutů roku! Vidím, že na místní Hnědý spolek přátel filmové lobotomie to opět vytváří velké nároky, kluci, pořád se ještě můžete věnovat přeměřování psích varlat, to vám půjde líp.