Moiraine

S tímto seriálem jsem zažila velmi emočně náročný týden - smála jsem se, brečela, rozčilovala se, občas se i hihňala a dokonce jsem se za ty postavy občas i styděla. Přemýšlela jsem nad plným hodnocením, ale jsou tu věci, přes které se jen těžko dokážu přenést. V první řadě mi dělá problém přijmout některé mezigenerační vztahy - obzvlášť z babičky jsem v druhé polovině skoro lezla po zdi. Nejhorší bylo, že jsem podle všeho byla jediná, protože celá rodina jí to baštila. Dlouho jsem si říkala, že tohle spadá do kategorie kulturních rozdílů, ale čeho je moc.... Víc než to mě ale iritovaly ty osudové náhody, které pronásledovaly hlavní pár. Musím ale přiznat, že za těch 58 dílů mi většina postav přirostla tak k srdci, že mi na konci bylo líto se s nimi loučit. Tento seriál můžu jen doporučit a není třeba nechat se odradit značným počtem epizod.

Zase jednou zápletka, kterou můžou vymyslet snad jenom Japonci. Mám z toho celého filmu trochu smíšené pocity. Sice tam byly opravdu vtipné momenty, ale ne tolik, aby se to mohlo brát za čistou komedii. Navíc v některých okamžicích se to bralo až příliš vážně. Celé to je ale tak absurdní, že já to vážně brát nemůžu. Takže nakonec jsem někde uprostřed - nebylo to ani dobré ani špatné. Zabavilo to, ale pořádně nevím, co si o tom myslet.

Tenhle film sice nepřináší nic moc nového, ale plyne až neuvěřitelně příjemně. Nemůžu říct, že jsem tuhle pointu úplně nečekala, ale i tak mě ten konec dostal. Celý film se vlastně nic moc nedělo, ale když pak došlo na odkrývání onoho tajemství, dojalo mě to. A to se moc často nestává. A hudba je naprosto dokonalá.

Nápad i zpracování dobrý - teda až do poloviny. Jakmile se ale začíná řešit rozchod Johna a Lori, ztrácí to šťávu. Navíc mám pocit, že ty nejlepší fórky se objevily už v traileru.

Příběh bez hlavy a paty, který se snaží tvářit jako něco víc. První polovina držela mojí pozornost extravagantností kostýmů a když po hodině konečně došlo na slibovanou vyvražďovačku, začala jsem se nudit. Šlo by z toho vyždímat spoustu zajímavých témat, kterým by se dalo věnovat, ale bohužel opět zase jednou dokonale zabitý potenciál. Nakonec jsem byla ráda, že už to skončilo.

Něco tak náhodně poskládaného jsem snad ještě neviděla. Od začátku jsem měla neodbytný pocit, že celý tento seriál vznikl jako momentální nápad někde v cukrárně, který pak po rychlém načmárání na nejbližší ubrousek někdo během polední pauzy natáhl na 16 hodin. Zbytečné scény, překotné až nesrozumitelné vysvětlování, občasné nelogické rozhovory, vyprávění vtipů bez pointy, to všechno mi dost brnkalo na nervy. Tak nakonec to celé stálo jen na postavách, díky kterým jsem tomu nakonec dala alespoň ty slaboulinké tři. A to to ze začátku i s těmi postavami nevypadalo moc slibně. Hlavní hrdinka se ze začátku chová jak hloupý sobecký příživník a protože všechny interakce mezi postavami jdou přes ní, tak z obrazovky skoro nesleze. Navíc nepatřím mezi ELFy, abych výskla nadšením pokaždé, když se na obrazovce objeví Dong Hae. Všechno se ale obrátilo k lepšímu, když spolu začali trávit čas dva hlavní rivalové. Až jsem si říkala, že by se v rámci udržení křehkého přátelství měli na Pandu vybodnout. Hlavní poklad ale tkví v postavě mladší sestry Won Ila a v postavě dědečka, kteří oba byli naprosto dokonalí.

Nečekala jsem, že mě to tak chytne. Sice mi prvních šest epizod z minulosti přišlo možná trochu moc dlouhých, ale s postupujícími díly mě to bavilo čím dál tím víc. A s oběma bratry jsem to až neuvěřitelně prožívala. Musím ale přiznat, že mým favoritem byl spíš Ma Jun. Tahle postava je nádhernou ukázkou, jak mizerná výchova dokáže pokřivit charakter. Asi bych tomu mohla pár věcí vytknout, ale konec mi to vše vynahradil. Je to poprvé, co jsem si přála nějaký konec a on se do posledního puntíku splnil. Přestože se nenechávám jen tak něčím dojmout, v jeden okamžik jsem i slzu uronila.

Jedna nebo dvě hvězdičky? Dilema. Sice mě to nebavilo, ale tu jednu navíc dám za Yoo In Na, která se mi tu opět líbila:)

První čistě melodrama, které jsem v rámci kdramat viděla. Kdyby tam nehráli JSK a LGS, tak se asi neodhodlám, ale nelituji stráveného času. Vcelku můžu říct, že mě to hodně chytlo, ale, už nevím proč, po desátém díle jsem si dala delší pauzu a pak se nemohla odhodlat se k tomu vrátit. Na vině bych asi viděla jejich zpomalení už předtím líného tempa. Nicméně po návratu jsem si dala desetihodinový dramaton a zvládla to až do konce. Dala bych o jednu hvězdičku víc (a dlouho jsem nad tím i uvažovala), ale je tu pár věcí, přes které mám problém se přenést. Předně ten děj sám o sobě má mezery. Nejednou mě napadlo, že se někdo v polovině rozhodl změnit konec, protože pár nakousnutých věcí zmizelo v zapomnění. To bylo nahrazeno řešením všech slepých uliček - amnézií. Asi si taky budu muset nějakou pořídit, abych zjistila, co na tom všichni mají. Ale co je nejhorší, nějak jsem se nemohla vžít do těch postav. Obzvlášť Jae Hee mě iritovala neskutečným způsobem. Tak patetickou mrchu jsem ještě neviděla. Plusové body jdou každopádně k oběma 'Same age friends': Ma Ru-ovi jsem to stoprocentně věřila a Jae Gil v kombinaci s Choko byli skvělá dvojka.

Něco tak absurdního jsem snad ještě neviděla. Neuvěřitelně jsem se u toho nasmála. Už sám fakt, že postavy o sobě ví, že jsem jenom postavy, ale jak se ještě do těch rolí cíleně stylizujou. Jenom Fujii Mana se snažila chovat normálně, ale detektiv s inspektorem jí od toho jenom odrazovali. Argumenty typu "S takovýmhle jménem nemůže být vrah." nebo "Nemá smysl ho podezřívat, na to je moc podezřelý." mě dostávaly do kolen pokaždé. Na konci parodie na Prison Break mě odrovnala úplně. Tenhle seriál nejde brát vážně, ale pokud na tu šílenost dokážete přistoupit, je to zábava. Ze začátku jsem se bála, že se to rychle vyčerpá, ale zbytečně. S postupujícími epizodami je to jenom víc a víc absurdnější :D