Langsuyar

Dlouho jsem neviděl tak špatně natočený a odvyprávěný film. Především střih zvuku je katastrofální. Neustále tu hraje písnička Relax, která postrádá jakýkoli význam a stává se samoúčelným a postupně až otravným doplňkem, který se náhodně a často velmi nevhodně hraje ke scénám, bez jakékoli špetky invence nebo propojení se scénou. Jednoduše když není co říkat, pustí se Frankie Goes to Hollywood, ať už se střihnou kdekoli na jakoukoli dobu či scénu. Co se týče vyprávění, tak první půlhodinu se neděje nic jiného, než se opakují dvě scény, kdy postava Holca chodí po Praze a hledá veksláky, kteří ho okradli (vždy najde jednu konkrétní postavu, která mu buď uteče nebo nějak převeze) a večer někde přespává. Děj se pak vyvine tak, že začne dělat veksláka též, což zabere další podstatnou část filmu, až závěrem přijde jedna komplikace, která posune děj do konce. Celý syžet filmu by se dal zkrátit asi na půlhodinu, protože výplň mezi důležitými událostmi je jen opakováním situací, kdy buď Holec chodí po Praze, nebo Holec s kumpány vekslují, sedí v baru a opíjejí se nebo jezdí někam autem. Těžko se vlastně k postavám hledá nějaký vztah, jelikož jsou všechny vykresleny jednotvárně a není vlastně jasné, zda je někdo z nich vůbec postavou kladnou. Jak už jsem psal ze začátku, kromě uši-trhajícího střihu zvuku, je dalším rušivým elementem kamera, která se pořád podivně třese a místy mi až přijde, že hercům uhýbá a nedokáže se orientovat v prostoru, z čehož pak vznikají podivné rozmazané šmouhy. Bohužel, nenašel jsem na filmu nic pozitivního, naopak mě neustálým pouštěním písničky Relax a nikam se neposouvajícím dějem sral, takže se snižuji k nejhoršímu možnému hodnocení. Možná, že lidé, co si tuhle dobu prožili, vnímají film jinak a působí na ně atmosféra Prahy konce 80. let a vykreslení veksláků, jenže jako celovečerní film to nefunguje a pro mě asi nejhorším aspektem byla písnička Relax, která hrála skoro při každé scéně, ať už se to tam hodilo nebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem film zhlédl z důvodu návštěvy jeho pokračování, mám se asi na co "těšit". P.S.: Ano, několikrát ve svém komentáři opakovaně zmiňuji píseň Relax, což odkazuje k tomu, jak moc ve filmu je a jak moc mě tam srala.

Naprosto nesouhlasím s názory, že bondovka kolísá na hereckém představení George Lazenbyho. Právě naopak Lazenby dodal novému Bondovi rozměr romantického drsňáka, který touží po osobním životě a s prací pro Její veličenstvo si není jistý. To, že diváci Lazenbyho tehdy nepřijali, už je věc jiná. Je ale ale třeba zohlednit hned několik faktorů: a) nastupoval po Connerym, který měl jakožto první bondovský hrdina výsostní postavení, b) producenti se vizáží a typově snažili nového bondovského představitele co nejvíce stylizovat do conneryovského vzhledu, c) samotný příběh filmu se dost drží předlohy, která Bonda prezentuje v trochu odlišném pojetí, než jak tomu bylo doposud v Conneryho filmech. Navíc další problém je, že Lazenby ihned z bondovkské série vystoupil a nedal tak možnost divákům, aby si na něj zvykli. Přesto V tajné službě Jejího veličenstva patří mezi nejlepší bondovky. A není tomu jen díky příběhu téměř přesně kopírující knižní předlohu a vynikající režii (především akční scény a dnes jíž legendární sjezd na lyžích), ale i George Lazenbymu, který vnesl do série odlišné herecké pojetí, jež zapadá do konceptu příběhu a zesiluje romantickou linii filmu, na níž do jisté míry šestá bondovka stojí.

Není to dokonalé, ale dokonale mě to bavilo.

Nedávný film Bena Afflecka Argo, který momentálně běží v kinech, se v Americe těší velké oblibě a zatím sbírá jedno ocenění za druhým. Kritici v naší zemi film většinou chválí, ale často se objevují názory, že ve filmu absentují zajímavé charaktery a výraznější herecké projevy. Při detailním pohledu ale zjistíme, že Argo záměrně upozaďuje postavy a jeho hlavním hybatelem je samotný plán hlavního hrdiny, který se postupně rozvíjí a naplňuje._____ V tomto kurzu Argo využívá motiv deadlinu, který v divákovi vzbuzuje napětí a obavu o úspěšné dokončení mise. Když hlavní hrdina přijde s nápadem falešné produkce, která vycestuje do Íránu zachránit uvízlé velvyslance, je konfrontován s prvním časovým omezením. Do určitého časového limitu musí dokončit přípravy, protože mu na záda tlačí nadřízení, kteří s jeho nápadem potěšení nejsou a preferují klasické vlastní řešení._____ Argo navíc samotný plán falešné produkce předkládá divákovi jako hlavní objekt zájmu hned několika způsoby: za prvé hrdina na něj přijde pomocí jeho syna (kult rodiny), za druhé ho navede klasický film Planeta opic, za třetí vstupujeme do zákulisí příprav Hollywoodského filmu, což je samo o sobě atraktivní událostí, kterého chce být divák součástí. Tyto aspekty tak dotváří divákův primární zájem o úspěšnou realizaci hrdinova plánu._____ Argo tedy nepotřebuje ke svému úspěchu budovat zajímavé charaktery postav, protože vývoj vyprávění řídí plán hrdiny a jeho neustálé komplikace. Ty se postupně variují. Dalším problémem je zdržení v Íránu a následně zrušení celé akce. Ačkoli to není ve filmu přímo sděleno, hrdina má noc na rozhodnutí, jestli bude jednat na vlastní pěst nebo poslechne rozkaz. Série omezení pokračuje na letišti (blokována rezervace, odlet)._____ Filmu se tak podařilo vytvořit napínavé a poutavé vyprávění i bez hlubších charakterů a důrazných hereckých výkonů. Film funguje na základě série různých omezení, které brání v realizaci hrdinova plánu. Ten se stává ústředním motivem a nahrazuje nevýrazné hrdiny. Díky vynikající režii Bena Affkecka, který tyto prvky kombinuje s dynamickými stylovými postupy, je Argo prvotřídním a záživným snímkem.

Strašné. Do půlky sledujeme mnoho nezajímavých postav, které se různě dohadují, zda budou mít vodovod. Jedni jsou pro, jiní proti. Pak nastane schůze, kde celá vesnice výstavbu odsouhlasí. Když konečně stavba odstartuje, některé z postav ji začnou komplikovat nebo úplně blokovat. Problém celého filmu spočívá v tom, že jednání postav vůbec nedává smysl. Bohatý statkář nejdříve na vodovod přispěje velkou částkou, aby následně za pomocí jiných postav, které vydírá (na základě jejich nevysvětlitelného chování), stavbě odporoval. Daná postava, která byla nucena výstavbu brzdit, je pak najednou přesvědčena hodným vesničanem, že se má dat na jejich stranu, takže stavba zase pokračuje. A podobně je to s většinou dění ve filmu. Situace se tu vycucávají z prstu, konflikty zůstávají nedořešené, postavám chybí dostatečná motivace. Bohužel, ve filmu, který je přímo založený na vztazích mezi postavami, je tato absence logiky a motivace fatálním nedostatkem. PS.: Vyloženě případ filmu, který mě iritoval svou blbostí.

Největším problémem filmu je jeho uchopitelnost. Už samotné zařazení do konkrétního žánru může činit problém. Film se prezentuje jako dokumentární, ale často s přívlastkem komediální, stejně tak jej můžeme považovat za jakýsi experimentální exemplář, oscilující právě mezi těmito dvěma žánry. Ať už jej zařadíme kamkoliv (nejvíce bude spojován asi s dokumentem, ale diváci na něj budou chodit jako na komedii), je potřeba se zamyslet, co se vlastně snaží film sdělit. Když se podíváme čistě na referenční význam, jedná se o jakousi ukázku nebo prezentaci vybraných diváků prestižního českého derby Sparta - Slavia a pohled na jejich reakce, rozhovory, emoce apod. během konaného střetnutí. Divák si z toho může odnést, že fotbaloví fanoušci jsou sprostí burani, VIP návštěvnice přiblblé pipiny atd. Jenomže to není tak jednoduché. Vybraní aktéři jsou totiž uzavřeni do fotbalového světa, kde přebírají právě takovéto role a jejich reakce nejsou ničím zajímavým nebo překvapujícím. Když se posuneme na explicitní význam, můžeme hovořit o tom, že divák zápasu nechává průchod svým nekontrolovatelným emocím a díky tomu, že se ocitá v kolektivu stejně chovajících se lidí, odbourává zábrany a jeho jednání je primárně pudové a bezmyšlenkovité. Takový člověk se takto chová ale pouze v určitých případech a proto nemůže hovořit o žádné sociologické sondě, protože takové chování je od diváků fotbalové zápasu běžné. Najít nějaký implicitní význam by už nemělo cenu, protože film je ve své podstatě chycen do pasti své omezenosti, které jej limituje rozehrát onu několikrát proklamovanou sondu do lidské společnosti. Divák je nakonec konfrontován opakující se řadou záběrů na vybrané účastníky, kteří rozdílně reagují na danou situaci. Dva nula tak může pouze pobavit určitými vtipnými situacemi, které vzniknou z průběhu zápasu. Do jisté míry mají podle tvůrců postavy jednat autenticky, takže komediální situace mohou působit přirozeně a tak umocnit svou grotesknost, je ale otázkou do jaké míry, když vybrané postavy věděly o natáčení filmu a byly si vědomy postavených kamer. Tak jako tak je Dva nula ve výsledku pouze přehlídkou chování určitých jedinců na fotbalovém zápasu. Snažit se v něm hledat něco víc je zbytečné, samotní tvůrci si totiž tuto možnost odepřeli.

Omezit se na výtky typu špatných masek a pomalého vyprávění by bylo značně zavádějící a neoprávněné. Z toho plynoucí závěry, že Clint Eastwood je za svým tvůrčím zenitem a že senilní, je pak už zhola nesmyslné. Clint Eastwood už jenom netočí pro všechny a svá poslední díla zaměřuje pouze na určitou skupinu diváků, kterým sedne klidná a ladně plynoucí narace. Právě tak je to i s jeho snímkem J. Edgar. Temné nasvícení (a velice účelné, například protipólné nasvěcování půl obličejů), téměř absence hudby a příčná střihová skladba vyžaduje divákovu pozornost a proto se může stát, že film přestane být pro někoho zajímavý, jelikož mu ony zmiňované aspekty přijdou nudné a nezajímavé. Zde se potom dostáváme k problému s přijetím J. Edgara. Pokud nebude divák ochotný přistoupit na Eastwoodův styl, nebude pochopitelně spokojen. Ale kdo se do snímku ponoří, dostane se mu zajímavý narativní zážitek. Je důležitě sledovat a uvědomovat si, kde se zrovna děj filmu nachází, co se nám tím snaží říct a proč to tak dělá. Film je založen na sérii podobností a variací a právě jim se přizpůsobuje vývoj filmu. Život Johna Edgara Hoovera je podán s důrazem na kontext doby a jeho samotnou osobnost. Skrz vynikající herecký výkon Leonarda DiCapria a prvotřídní režisérské práce Clinta Eastwooda je J. Edgar určitě povedeným snímkem, který pouze není otevřen každému a do jeho společnosti se tak divák musí chtít dostat, ne pouze pozvání očekávat.

Death is the road to awe. 10/10

Den zrady se nesnaží poukazovat na špínu a odvrácenou stránku politického zákulisí, jako spíš na konkrétní jednání jednotlivých postav, jejich motivace, následné rozhodnutí a konaný efekt na probíhajícím politickém dění. Clooney jako režisér se nesnaží zvýhodňovat jakoukoliv postavu a ani nikterak převratným způsobem komentovat politické dění (zde se možná mýlím a člověk znalejší americké politiky nějaké narážky či komentáře nalezne), ale poukázat na to, že v politice nemusí nutně za výsledkem stát korupce, jako spíš bezmyšlenkovité jednání, kolegiální neloajálnost, mladická nerozvážnost nebo jen osobní přesvědčení a zneužití vlastních schopností ve prospěch jedince a nakonec i celku. 8/10

Nemůžu se zbavit pocitu jakési vyfabrikovanosti vystupujících postav a umělosti vyprávěného děje. Šablonovité jednání a patrně strukturovaná výprava působí až moc jednoznačným a citelně syntetickým dojmem, jehož pachuť dolehne po zřetelnějším zamyšlením nad výsledným efektem filmu. Výborné herecké výkony a ojediněle zábavné i dojemné epizody sice dodávají kladný pocit, ale nahořklost jednotvárné prezentace materiálu se nesnadno skryje pod pocit rasové diskriminace a příjemně působící katarze zúčastněných postav. 6/10