Langsuyar

Nevtíravý, upřímný, zábavný a zároveň dojemný příběh obyčejného chlapce, který byl nucen v útlém věku čelit zákeřnostem rakoviny. Díky lehlé a klidně plynoucí režii, která se nesnaží být přehnaně patetická a okázale úhledná, snímek působí lidským dojmem a má za následek i přes tíživé téma, o kterém vypráví, pozitivní dopad na diváka a svou vyrovnaností pohladí po duši. 9/10

Ve výsledku je čtvrtý film Mission: Impossible důstojným navázáním na výbornou trojku, které se podaří předčit i svého prvního předchůdce (o dvojce nemluvě) a dokáže příjemně zabavit i pobavit. Tom Cruise je stále ve formě, výborně mu to šlape se svými třemi kolegy, především Simonem Peggem, který trousí jednu hlášku za druhou a Jeremy Rennerem, který ujišťuje, že jako náhrada za Cruise by dokázal obstát, a záskok za Bourna by mu také neměl dělat problém. Brad Bird dokázal ukočírovat akci a díky nasbíraným zkušenostem při režii animovaných filmů výborně využívá možností kamery a dokáže rozpumpovat adrenalin do pěkně vysokých otáček. Film sice brzdí mdlé finále, malý prostor pro záporáky a některé scénáristické nedostatky, přesto je čtvrtá nesplnitelná mise povedeným filmem, který byste v chudé vánoční nabídce českých kin neměli minout. 7/10

Všem puberťačkám: Milovat můžete klidně i dva kluky. Ale jednoho musíte víc. Nejlépe toho, který vás vozí luxusním Volvem. Ale líbat se můžete s oběma. A pohlavní styk? Na ten zapomeňte, leda až po svatbě. Jo a jeden z těch vašich dvou kluků by měl chodit často polonahý, ať se máte do svatby čím "bavit". 1/10

Na úvod je asi potřeba napsat, že Southland Tales není film pro každého. Stačí se podívat na rozporuplné hodnocení na ČSFD a je jasné, že někomu tento experimentální projekt sedne, někdo naopak tuto žánrovou směsici odsoudí a místy ani nedokouká. Je těžké vymezit, pro koho přesně je Apokalypsa (český název) určená a definovat typ diváka, kterému se to bude líbit. Southland Tales je film ve kterém vybuchne atomová bomba, neomarxisté chtějí ovlivnit volby, souloží spolu dvě auta, oceán je zdrojem energie, The Rock dělá divné věci, Justin Timberlake předvádí muzikálové číslo, blíží se konec světa, existují dvě identické duše, cituje se Bible a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Žánrový mix plný zajímavých nápadů a kombinace všemožných stylů, přes muzikál, reklamu, videoklipy, zpravodajství, dokumentarizaci a překvapivě to všechno funguje. Richard Kelly je totiž skvělý režisér, který snímku vdechl neuvěřitelnou atmosféru, která doprovází dění ve filmu, ať už se tam děje cokoli. Vizionářské dílo, které naráží na politiku, válku, ideologické názory a celkovou podstatu lidského chování. Na první shlédnutí ani nejde pobrat, kam všude vedou režisérovi myšlenky, stejně jako se nedá hned pochopit, co se vlastně ve filmu děje. Ono to možná ani není potřeba, protože se stačí naladit na Kellyho vlnu a užívat si tento utopický projekt, o kterém s přehledem můžu vypovědět, že takový film jste ještě neviděli. Perfektně je tu využita hudba, kterou složil Moby a zasazení vybraných skladeb (mimochodem vynikající soundtrack), které dělají některé scény nezapomenutelné. Po shlédnutí filmu bude mít chuť si film pustit ještě jednou, popřípadě s někým diskutovat, co se tam vlastně dělo. Kellyho vize konce světa, za doprovodu citací z Janova zjevení se dá interpretovat jako jeho názor na poslední pasáž Bible. Kellymu se podařilo obsazení béčkových herců, ze kterých tahá maximum a například Dwayne "The Rock" Johnson je tu úžasný, stejně jako Seann William Scott nebo Sarah Michelle Gellar. Třešničkou na dortu je muzikálové číslo Justina Timberlaka na protiválečnou píseň od The Killers, kterou považuji za jednu z nejlepších filmových scén vůbec. Proč se mi Southland Tales vlastně tolik líbí? Těžko říct, jedná se prostě o originální film, ve kterém se s každým shlédnutím dá najít plno nových věcí, některé pasáže jsou brilantně natočené, hudba je úžasná a celé je to tak sympaticky divné, navíc film v sobě skrývá neuvěřitelnou kupu narážek, komentářů, autorových názorů, vtipu a především jakési vlastní představy a vize o konci světa. Netvrdím, že se vám to bude líbit, ale pokud se do filmu ponoříte a necháte se unášet na Kellyho vlně podivnosti, budete nadmíru spokojeni, protože takový filmový zážitek se nekoná jen tak. 10/10

Velmi příjemné překvapení roku. I když většina dialogů a scén jsou plná klasických klišé, zde jsou podávána nenucenou formou, která vychází z kontextu snímku a nepůsobí tak otravným dojmem, jak to obvykle bývá, když nás v Hollywoodu poučují o rodinných hodnotách. Doplněné o snesitelné emoce, vtipné dialogy a pěknou kameru to celé šlape jako dobře promazané hodinky, a tak filmu odpustíte i některé zbytečné natahované, trošičku přepálené a až moc klišovité scény. Film totiž působí velice příjemným dojmem. Po celou dvouhodinovou stopáž vás totiž nepřestává bavit a vy se vezete na vlně nabubřelého Jackmana, sympaticky otravného Goyy, příjemně poučující Lilly, vychytaných robotů a především velmi zábavných soubojů v ringu, které opravdu prožíváte s diváky v hledišti. Přes všechna žánrová klišé je tento film velkým překvapením, jak dokáže vytěžit z klasické zápletky záživný a pohodově koukatelný příběh, který se neztrácí v žádné rovině a dokáže se podat přirozeným a nevtíravým způsobem, který se v dnešní době musí ocenit. 8/10

Britská dokonalost. Králova řeč je bezesporu jedním z nejlepších filmů, který v roce 2010 přišel a po zásluze také získal Oscara za nejlepší film (dále i za nejlepší scénář, režii a herecký výkon Colina Firtha). Já jsem si film oblíbil natolik, že se zařadil na do mého žebříčku nejoblíbenějších filmů. Proč? Příběh Jiřího VI., který má problém se zadrháváním (většina lidí tomu říká ale koktání), který musel překonat svojí vadu, aby jeho slovo bylo důstojné a hodné krále. Ve své podstatě poměrně jednoduchá premisa, která je ale bravurně odvyprávěná. Těžko hledat, čím začít. Asi nejznatelnějším aspektem je herecký výkon ústřední trojice, kdy Colin Firth se perfektně vcítil do své role, a když pominu jeho skvělé ztvárnění řeči, dokonale prezentuje osobu Jiřího VI., ve své podstatě osamělého a zranitelného člověka, který stál v pozadí královské rodiny a nakonec se bude muset postavit do jejího čela. Naproti němu excelentní Geoffrey Rush, který vždy s respektem, ale zároveň dost svérázně pomáhá králi s jeho vadou. Nezapomenout nesmíme na královu ženu Helenu Bonham Carter, která ladným, přesným a především citlivým herectvím stojí po boku svého muže. Na pozadí tohoto hereckého koncertu je osoba režiséra Toma Hoopera, který brilantně diriguje hereckou skvadru, až divadelními výkony je vede skrz celým filmem, který doprovází přesná britsko-hollywoodská režie, díky které není film jen rizí britskou záležitostí, ale je přístupný i obyčejných divákům. Překrásné kulisy filmu, dobové kostýmy, atmosférická výprava, ladění barev a především impozantní kamera, která doplňuje pocity postav, jsou dalšími geniálními ingrediencemi filmu, které dělají z Králové řeči nezapomenutelnou podívanou. Navíc celý film doprovází překrásná hudba Alexandra Desplata, jehož soundtrack se krásně poslouchá a jeho malebné tóny doplňují trefně zvolené symfonie, které podtrhují překrásný filmový zážitek, který snímek nabízí. Je až neuvěřitelné, jak některé obyčejné scény dokáže Tom Hooper proměnit v dokonalou podívanou, která se jen tak nevidí. Takže pokud jste ještě film The King's Speech neviděli, neváhejte a vyhledejte si jej, ale ROZHODNĚ v originálním znění, protože Firthovo zadrhávání se nadabovat nedá, stejně jako svělé britské přízvuky ;). 10/10

Největším problémem Lidic je, že vlastně neví, o čem chtějí vyprávět. Pořádně tu nefunguje žádná dějová linka (ta nejpovedenější s Rodenem je utopena v jeho nezručné katarzi a zbytečně natahovaném konci), vypálení Lidic možná bude tahat slzy, ale k tomu není potřeba dvouhodinový film, a zbytek je vlastně jakási výplň ničeho. Navíc koš na hlavu tomu všemu nasazuje hudba, protože něco tak umělého a především nevhodně zvoleného, jsem dlouho neviděl. Lidice se místy snaží působit okázale a neudělat památce zesnulých ostudu, jenomže jim nevzdávají ani hold. Této látky se měl uchopit někdo zručnější, kdo ví, jak pracovat s vysokým rozpočtem a českým velkofilmem. Ve finále totiž Lidice působí nijakým dojmem, spíš zpackanou šancí, kterou nezachrání ani Roden, ani samotné Lidice jako symbol genocidy. A hlavně mě štve jedna věc. Ať už Lidice nebo nedávno Habermannův mlýn, tedy filmy, které v sobě mají silné a dost smutné scény, nejsou schopny emočně dojmout a pořádně přitlačit na pilu. Kapesníčky se tak tahají vlastně jen z povinnosti. 4/10

Výborně zrežírovaný pohled na průběh světové pandemie. I přes to, že film se hemží hvězdami, hlavní postavou je samotný vir, kolem kterého se buduje zbytek dějových linií. Ty nejsou až tolik podstatné (možná škoda), jako spíš výsledný pocit z toho, co poukazují. Navíc výborná hudba dodává snímku patřičnou atmosféru, kterou dokresluje znepokojivý dopad snímku na diváka. Soderbergh natočil nekonvenční, dalo by se říct až dokumentární film, který drží divákovu pozornost po celou dobu a precizně naznačuje, co je vlastně hlavní nákazou. 8/10

Nezáživná rutina. Clint Eastwood měl asi potřebu si natočit válečný film, kterému ale nevěnoval onu patřičnou pečlivost. Výsledkem je pak zmatený příběh tří nezajímavých hrdinů, ke kterým si divák nevybuduje žádný vztah, snaha o přesah, která ale nepůsobí, jak by sama chtěla, a především nudný a zbytečně natahovaný film, který možná chtěl být něčím jiným, než klasickým válečným snímkem, jenže to by se musel napsat zábavnější scénář a Eastwood by musel přijít s nějakou invencí a snahou zaujmout diváka. Vlajky našich otců tak zůstávají neosobitou a ničím zapamatovatelnou zbytečností, která má sice pár výživných a dobře natočených (především hlavně ozvučených) scén, ale jako celek nefunguje, takže se vlastně nenachází důvod, proč film vidět. 3/10

Alois Nebel nabízí neokoukané komiksové obrazy, které díky rotoskopii oživly a proměnily se v magický a vytříbený vizuál, který může konkurovat kdejakému světovému snímku. Bohužel kam se přidalo na formální stránce, ubralo se na obsahové a film tak místy působí po příběhové stránce nedotaženě. To ale velká vada filmu není, protože scénář není základním stavebním kamenem filmu. Nejdůležitější je styl a způsob vyprávění. Mlhavá atmosféra a pomalu se plynoucí děj za doprovodu melancholické hudby dělá z Aloise Nebela unikátní podívanou, která stojí za vidění.