castor

„Je to jako ve filmech,“ zazní hned několikrát. A na pár Van Dammeových kousků taky odkazujeme. Pořád si říkám, že když bude mít belgický pantáta štěstí na ne úplně triviální „zápletky“ a v rámci béčkového žánru alespoň průměrné režiséry, může nás svými evropskými výlety za levnou produkcí ještě nějaký ten pátek obšťastňovat. Zatímco jiní jsou roky vyloženě k smíchu, Van Damme se pořád tak nějak „snaží“, zkouší, co by mohl zarytým fandům připravit. Neždíme jen své poslední síly, ale v několika projektech i příjemně rekapituluje. Kombinace akce a bláznivého humoru nicméně ne vždy vychází (jeho Kontraband byl výjimkou), navíc francouzské řachandy mě braly možná před třiceti lety, ovšem tahle nemá ani dobré gagy, ani zajímavě tajtrdlíkující postavy. Co se akce týče, pár scén naznačuje, že někdo ze štábu viděl pár francouzských béčkových klasik, zejména ve druhé polovině se na ni dá bez výraznějších potíží dívat. Samozřejmě Jean-Claude to má těžké. Jméno si udělal výhradně na jediném žánru, který nechce opustit, ale věk nezastavíš a divák není úplně pitomý, aby nepoznal, kdy se před kamerou pere on a kdy za něj zaskakuje kaskadér. Tentokrát hraje chlapíka, který musí vylézt z nory, aby ochránil syna, a ještě mu musí říct, kdo vlastně je. Nakonec je po herecké stránce tím lepším, co výsledek nabízí. A to je vlastně fajn zpráva.

Vlezla do postele s jiným. Dokonce s někým, s kým by to Ice Man z X-Menů Shawn Ashmore nečekal. Obnovit důvěru v manželství s Ashley Greene má nový domov. Barák snů, chtělo by se napsat. Jenže se v něm odehrála vražda a sebevražda a kdo ví, jestli ještě nebude tu a tam cítit mozek, který skončil kdesi na zdi obýváku. Občas něco zavrzá, věci se objevují a mizí nebo změní polohu, občas se objeví nějaký vzkaz. Halucinace? Hysterie? Zlé to není, jen je to všechno „čekání“ už strašně dlouhé. Odhalení nakonec ne úplně špatné, samotné vypořádání se s ním mdlé. Na druhou stranu není mnoho věcí, které se pokazily, pokud divák nemá příliš vysoká očekávání. 55%

Scarlett Johansson se těžko vyrovnávala s tím, že si její „rodiče“, jinak ruští špioni, přestali hrát na rodinu, protože společná mise skončila, a Scarlett i se sestrou musely zapomenout na rodinnou idylku. V dospělosti je z ní trénovaný zabiják, výcvikem prošla i toho času uražená ségra, aby poté, co rozbijí půlku kuchyně a doškrtí se záclonou, rozpoutaly oslomůstkoidní divočinu. Přitom první půlka baví. Obě herečky v hlavních rolích jsou moc fajn, akce je slušná, atmosféra temná a pohlcující. Jenže pak se z toho stane přestřelené divadlo, které rozhodně nelze označit za svěží nebo na zadek posazující. Střih je nervózní, finále už je pak tradiční marvelovský digibordel. Za sebe alespoň oceňuju, že se neobjevil nikdo z gymnastické party, teda z Avengerů.

„To si ze mě děláte srandu?“ ptá se udiveně v závěru Charlize Theron. Ano, děláme, totální. A už hodně dlouho, nabízí se reagovat. FF kolos jede dál. Na fyziku kašle. Dlouhodobě. Prdelky se už tolik nevrtí, o rychlých autech to taky už moc není, zůstávají rádoby hlubokomyslné dialogy a jalový scénář. A jakási mezinárodní špionáž. Pokud někdo někdy zemřel (těžko bych si vzpomenul, ve kterém to bylo díle), je zase naživu, pokud bylo naposledy už něco hooodně absurdní, deváté pokračování to ještě přebije, a klidně vyšle do vesmíru auto s raketovým motorem na střeše. Ruční brzda dávno chybí. A do toho všeho je tu stále Toretto (pozor, ve dvojím balení), který dál mele o tom, že rodina je číslo jedna (přitom sám před svým vlastním prahem nemá umeteno). Jenže při všech těch zběsilých honičkách po frekventovaných ulicích musí zákonitě někomu navždy vzít strýce, dceru nebo otce... Ale to jen rýpu. Chemie mezi postavami je pořád fajn, je cítit, že spolupracují už několik let, jen se tentokrát méně myslelo na humor. Určitě se ale mezi diváky najdou tací, kteří si budou nejen v Edinburghu všímat našich škodovek, tipovat, kdo a kam ještě dopadne/přeskočí/odbočí na vteřinu přesně, užívat si „nápad“ s obřími magnety (ač s odporujícími si fyzikálními vlastnostmi) a konstatovat, že holky za počítači jsou prostě vždycky kočky. Celkově línější díl, ale tři hvězdy v pohodě dám.

Někde jsem četl, že Bruce Willis má odmakáno, chce být víc s rodinou, tudíž mu laciné produkce vyhovují. Vyžadují od něj minimum úsilí, natáčení probíhá rychle, producenty přesto uspokojí, protože plešatá Willisova hlava na plakátu zachrání mnohé. I tady platí, že se před kamerou objeví jen párkrát, moc se nesnaží a akci přenechává druhým. Třeba triu bratrů. Nejmladší z nich Ashton Holmes má to štěstí, že jeden z nich je Ice Man z X-Menů (Shawn Ashmore) a druhý (Cole Hauser) se s Willisem už několikrát setkal (třeba Hartova válka nebo Slzy slunce). A o obou si máme myslet, že jsou to sakra ostří hoši. Nejsou. Zrovna mu nicméně unesou snoubenku a bráchům, kteří mají doma slušný arzenál, přijde zbytečné čekat na to, co vymyslí policie. Navíc jim jistý detektiv s tváří Bruce nechá tak trochu volnou ruku (!). Kde nastávající švagrovou drží, zjistí velmi snadno, i další situace scénárista sepsal asi někde při nudné noční šichtě, protože kolikrát nedávají smysl. Takže se tu dočkáme i momentů, kdy obchodníkům s drogami a bílým masem právě zdemolovali doupě plné peněz a drog, je však zajímá jen jedna holka. Nebo takových, kdy nechají hlavního padoucha zmizet, aby jim následně rozstřílel barák. Akce je mdlá a hlavně bez nápadu, do kapsy ji strčí kdejaký průměrný film z devadesátých let.

Jeden se zasekl v letech minulých, až na „stará“ kolena se seznamuje s počítačem nebo Facebookem, je staromódní, má rád staré fláky (ty hudební i filmové), rozsévá moudra po staru (prostě od plic) a když přijde průšvih, zažene ho buď pěstmi, nebo pivem. Báječným kontrastem k Johnnymu je samozřejmě Daniel, uznávaný podnikatel a milující otec. Je samý úsměv, vzor poctivosti. Navíc nechce, aby karate bylo za zloducha. Cobra Kai na sebe nicméně dál strhává veškerou pozornost, Daniel nicméně zůstává trpělivý. Trable mladých (krádež peněženky, vrtkavé přátelství Sam a Aishy) mě nebaví. Chápu, že zápletka se musí nějak rozvíjet, ale… Naopak vliv Johna Kreese sílí.

Jeden se zasekl v letech minulých, až na „stará“ kolena se seznamuje s počítačem nebo Facebookem, je staromódní, rozsévá moudra po staru (prostě od plic) a když přijde průšvih, zažene ho buď pěstmi, nebo pivem. Báječným kontrastem k Johnnymu je samozřejmě Daniel, uznávaný podnikatel a milující otec. Je samý úsměv, vzor poctivosti. Navíc nechce, aby karate bylo za zloducha. Miyagi-Do hlavně momentálně potřebuje nové žáky, video o bezplatném karate má ohlas. Dannyho napadne i další forma propagace, ale zase se bude muset vyrovnat s klacky, které mu rival hodí pod nohy. Vztahové peripetie (kdo je koho syn) dost mdlé.

Trochu se nám to zbytečně zavrtává do rodinného melodramatu. Oba senseiové předvedou netradiční tréninkové metody, zlo John Kreese zatím vyčkává. U Daniela to navíc bude o jeho vášni pro Miyagi-Do versus automobilový byznys. Každopádně když to dějově vázne, díky bohu každá epizoda nabídne nespočet vtipů, kdy mnohé z nich opravdu fungují. Dál to baví, je vidět, že se sešel tým lidí, kteří nad výsledkem přemýšlejí a rozumějí oběma dobám. A hlavně nás vracejí do té, kterou jsme měli tak rádi.

„Svět potřebuje Cobra Kai!“ Jenže ač jsou drsňáci, neútočí na soupeře zezadu, nebo když je zraněný. Karate svět je tudíž zase v pořádku, otázkou je, co s tím udělá návrat známé tváře. Danielova škola má hned „nové“ žáky. Rýpání se v rodinných vazbách pokračuje („Místo mě zase řešil vás dva!“). Navazujeme nicméně tam, kde jsme skončili. Holt zázraky se občas dějí. Tvůrci jednoduše vytáhli z původního Karate Kida a jeho pokračování to nejsilnější (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky pro svoje mnohem bohatší vyprávění, které zaujme i v současnosti.

„Až bude po všem, budeš litovat!“ – „Jako by někdy bylo po všem!“ Tenhle sensei se bez boje nevzdá, ač mnohé prohrál. Finále je tady, ale očekával bych, že si víc pohrajeme s liniemi předchozích devíti dílů. Samotný turnaj, co se akce týče, úplně nestrhne. Navíc jeho klíčová postava (Miguel) se chová jako debil. Nicméně celkově velká poklona. Zázraky se občas dějí. Tvůrci jednoduše vytáhli z původního Karate Kida a jeho pokračování to nejsilnější (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky (včetně humoru) pro svoje mnohem bohatší vyprávění.