castor

Speciální izraelská jednotka Mista´arvim na svatbě mladšího bratra obávaného teroristy zastřelí ženicha, navíc samotný Panter prchá. Navrátivší se Doron porušil rozkaz a vydal se za ním na vlastní pěst. Návratem k jednotce naštval nejen manželku, ale zbrklými kroky na svatbě i svého šéfa a pochopitelně i nevěstu, ze které se záhy stala vdova. Ta se stůj, co stůj chce stát shahidem – mučedníkem, který zemře pro svou víru.

Doron Kavillio mohl dál špuntovat láhve svého malého vinařství, ovšem bývalý kolega ho přesvědčí, aby se vrátil z odpočinku k jednorázové akci. Bývalý špičkový izraelský agent má ovšem k úkolu speciální vztah. Jako jediný zná totiž tvář teroristy přezdívaného Panter, který měl být mrtvý, ale není. Do akce se navíc ponoří víc, než je zdrávo. Speciální izraelská jednotka se dostane na svatbu jeho mladšího bratra, udělá pár chyb a bráška Bashir umírá. A obávaný Panter prchá. Kolotoč událostí se roztáčí. Vata jde zatím naštěstí stranou.

Animáků, u kterých rodiče nemusejí podřimovat, moc není. Předně teda přiznávám, že nejsem příznivcem těchhle „roztomilých“ barvitých taškařic, ač kupříkladu V hlavě nebo Coco stavím hodně vysoko. Šlo o látky atraktivní pro všechny generace, milé, inteligentní, ambiciózní, svižné, nápadité. Já, padouch je jednodušší záležitost, místy úsměvná, nicméně cílící od začátku do konce na nejmladší publikum. Pro ně je to nadávkované a já to respektuju. Oceňuju, že se prakticky pořád něco děje. A když to sklouzne (pro odrostlejšího diváka) k ještě větší nudě, na scénu naskočí roztomilí Mimoňové, kteří prostě umí.

Do nebe měla při přepadení missourské banky poslat devítiletou holčičku. A nemělo jít o jedinou duši, které vzala život. Bankovní lupička Allison ovšem tvrdí něco jiného. A mladé ucho, které se stará nejen o její prostřelenou nohu, váhá. Může za to rostoucí náklonost k ženě, na kterou je vypsaná tučná odměna. To vše v těžkých dobách, kdy se ještě mnoho let po smrti psance Billyho the Kida vyprávěly historky o jeho pistolnické „kariéře“. Pár vizuálně výraznějších momentů to sice má, ale jinak jde o průměrné retro, které se navíc zoufale táhne a diváka neudrží v napětí. Režisér Miles Joris-Peyrafitte se evidentně bude dál pohybovat na poli atmosférických nezávislých dramat. Tady se mu povedlo nalákat jedno herecké eso: Margot Robbie. Kdo by se do ní nezakoukal?

„A držte se sakra za ty ruce!“ Tak nějak nám bylo všem asi jasné, odkud nakonec vítr povane. Takové nemotorné završení. Dvakrát v myčce umyté sochařské kladivo může znamenat konec. Etická ega musejí jít stranou. Na řadě je Jonathanův výslech. A nejen jeho. Naplno se ukazují Graciny protichůdné motivace. Nevinná trpitelka, ve které se obtížně čte. Může být psychoterapeutkou pro druhé, ale sobě nikoliv. Obzvlášť v situacích, které ji chtě nechtě emočně pohltí. Nepotřebuji šokující překvapení/rozuzlení za každou cenu, ale nějaký „trest“ i pro ni přijít měl. Zklamání asi převládá. Nejen pro ty těkající pohledy nebo ve výsledku vyprázdněné dialogy. I od jiných indicií jsem čekal víc. Dosud skrytý rozměr zločinu nečekejte. Nějaká snaha (snad) o hlubokou socioekonomickou analýzu je rovněž lichá. Ani opakované muzejní zírání Donalda Sutherlanda na obraz nakonec nemá žádný význam. Mohl bych pokračovat. Osudová hádka s Elenou nakonec křečovitá a nevěrohodná. Asi jsem se namlsal moc a poslední dva díly čekal jiné. PS: Narcis by přeci neskočil.

Joe Carnahan si získal fanoušky svými akčními výplachy A-Team nebo Sejmi eso. Mě rozhodně ne. Je známý nespoutanou akcí s překračováním zdravé míry. Motal se v průběhu let okolo několika projektů, málokterý ale někam dotáhnul. Za mě osobně své dosavadní kousky neozdobil ničím, co by obhájilo mnohé nadšenecké ódy. Jeho nového hrdinu Franka Grilla se pokoušejí sejmout na každém kroku. Snaží se dožít večera. Zachránit svou lásku, synka a vlastně celý svět. Už po stopadesáté několikáté. Hrátky s časem, časovou smyčkou, kdy hlavní hrdina prožívá tentýž den stále dokola, nejsou ničím novým. Sympaťák Grillo tuhle řežbu odstartuje ve velkém stylu, kdy zruší helikoptéru s kulometem, ukradne luxusní fáro, seřeže pár lidí. A pak přijde třeba o hlavu. Ovšem brzy poté to vypadá tak, jako když pekařka vytáhne z trouby korpus o dost dřív, než by měla. Slibný rozjezd utnou rozplizlé scény, dlouhé dialogové nic. Vyloženě u řady scén chybí někdo, kdo by je koučoval. Nabíráme zbytečné minuty. Tvůrci jen motají páté přes deváté, je to takový sterilní mišmaš. A to neřeším místy očividné CGI. Když se to pak zase celé rozpohybuje, záhy to znovu začne nemile dřít. A vlastně i chybí nějaký závěrečný souboj s hlavním záporákem. A mě už to prostě zpět do nějaké cool nálady z úvodu nedostalo. Dráždíme, dráždíme, ale vyvrcholení prostě nepřijde.

Má pláž Copacabanu, má školy samby, má proslulou sochu Krista Spasitele, spoustu vrtících se zadečků i vyhřátý oceán. Ovšem také obří chudobu, značně prohnilý systém, velkou míru kriminality a děsivý obchod s drogami a zbraněmi. A alarmující číslo únosů, které jsou skoro na každodenním pořádku. Do řady míst v brazilských městech není radno nejen po setmění chodit. Aktuálně zmizí dcera významného politika, policie je bezmocná. Navíc najít někoho, kdo není v něčem namočený nebo z dané situace nechce profitovat, je obtížné. Asi to bylo mým momentálním rozpoložením, ale tenhle brazilský export se mi pod kůži nedostal. Skoro vůbec. Postav je mnoho, keců ještě víc. Místy je to hodně utahané a zbytečně dlouhé. Každopádně skauti nechť tenhle thriller raději obloukem obejdou.

Řekové jsou velmi zvláštní filmaři. Stačí se podívat na látky asi nejuznávanějšího řeckého jména současnosti Yorgose Lanthimose. Jsou černohumorné, bizarní, depresivní, osobité a celkově příjemně nepříjemné. A hlavně originální. Obdobnou originalitu promítnul do svého provokativního debutu i Dennis Illiadis, jen škoda, že jej neprovázela nápaditější režie. Přesto to dotáhl až na festival ve Varech. Vypráví o dvou nezletilých prostitutkách, které hledají samy sebe, a věří v lepší příští. I když první je otupělá a beze snů, druhá naopak cílevědomá a temperamentní, navíc chce být slavná. Ve výsledku se ovšem příliš neliší. Iliadis povolil uzdu, což mu zřejmě pomohlo k zaoceánskému remaku slavného hororu Poslední dům nalevo. Jeho debut tahá nahoru solidní atmosféra, pár slušných myšlenek a zejména absolutní přirozenost obou hereckých představitelek.

11 ran sochařským kladívkem v umělčině ateliéru. Psychoterapeutka Grace a dětský onkolog Jonathan. Přepych a postavení. Sousto pro média, i když právě až takový zájem novinářů ve státě/městě, ve kterém umírají dennodenně lidé násilnou rukou někoho jiného, moc nechápu. Nikdy jsem ani moc nepobíral systém posuzování viny a neviny dvanácti laiky namísto „odborníků“, zároveň riziko jejich manipulovatelnosti argumenty charismatických advokátů i limity s ohledem na odbornost samotného pozadí případu. U soudu je nicméně zapotřebí nabídnout jiného podezřelého, poručí právnička Haley, ovšem její obhajoba je minimálně zvláštní. Nicméně s žalobkyní si nemají co vyčítat, její divadlo s kladívkem je hodně úsměvné. A rozhodně by soud (ne)ukazoval fotografie mrtvé ženy před jejím synem. Jonathan si zřejmě nese jiné břímě z dětství, tohle zjištění je ovšem už trochu unavující. Dějová vystýlka se holt objevuje v plné nahotě. Není kde brát. Netvrdím, že je to špatné, ale také tu nemáme nic, co jsme už dříve neviděli. Herecky je to nicméně moc povedené, takový Hugh Grant se vymyká svému klasickému repertoáru, v šedesáti mu to náramně sekne a dokonale prodává svůj britský šarm. Momenty jeho emočního vypětí jsou nicméně místy až teatrální. Ale tak nějak snesitelně. Uvidíme, co přinese úplné finále.

„Aby nebylo mýlky, jsem pěkný zmrd. A ne žádný zmrdík lokálního významu, jak si to snad můžete vykládat. Ne. Jsem staromódní zmrd tradičního typu. Ten, který ojebe všechny, co ublíží jemu nebo jeho milovaným.“ Donald Sutherland si krade tenhle díl pro sebe. Satirický nádech pokračuje. Po práci na úspěšných Sedmilhářkách se Nicole Kidman znovu potkává s ostříleným producentem Davidem E. Kelleym (mimo jiné Ally McBeal či Nemocnice Chicago Hope), přičemž se blíží bitva v soudní síni, jak to má bývalý právník nejraději. Veřejného obhájce, který tvrdí, že Jonathan je šmejd, ale není vrah, vystřídá právnické zvíře Haley. Z některých scén mám ale naneštěstí pocit, že mohly trvat déle, měly mít jiný náboj, jinou gradaci. Jiné jsou navíc. Vadí mi i Graciny nejasné a dost protichůdné motivace. Zdá se, že rozhodnutí natáhnout děj do šesti epizod, vážně nebylo šťastné. Mnohem víc bych třeba čekal i od setkání se zeťákem ve vězení. Naopak televizní finále silné.