RasputincZ

Haunted horory mám rád, ale tohle byl průser. Naprosto nesympatické postavy. Během filmu jsem si říkal, že jsem zlaté, uřvané Heather v Blair Witch křivdil... Každopádně pro ty, kteří měli problém logicky respektovat dění v Blair Witch zde museli skutečně trpět. Možná, že kdyby hlavní hrdinové aspon na chvíli vylezli ven z domu, netrápila by je pořád nějaká neviditelná slepice. Nebál jsem se ani vteřinu a statická kamera velmi brzo omrzí. Poslední dvě noci začínají gradovat nulovou atmosféru, ale divák bude prakticky od všeho ušetřen. Ve výsledku je film jen velmi špatně natočeným mixem Vymítače dábla se Záhadou blair witch, ale cílová skupina, která měla být filmem zasažena – náctileté lolitky v sálech pražských multikin reagovala naprosto očekávaně.

Kdybych měl někomu říct, kam spadá žánrově The Switch. Měl bych s tím problém. Film postrádá jakoukoliv špetku romance a vtipu taktéž. Asi bych použil termín romantická komedie z americké produkce aneb hromada klišé a falešné rádoby romance. Jednu hvězdu přihazuji za Jeffa Goldbluma a druhou za těch pár scén se synem hlavního hrdiny, které byly aspon úsměvné.

Poslední díl Narnie potvzuje, že letos v kinech pro děti kromě animáků vůbec nic nebylo. Zlatý první díl...

Hlavní hrdinka Nina (Natalie Portman) je výborná baletka, která za podpory její matky tvrdě dře doufajíc, že ji režisér Thomas Leeroy (Vincent Cassel) dopřeje šanci v roli labutí královny, čímž by se stala primabalerínou sboru po starší Beth (Winona Ryder). Do sboru se ovšem přidá neznámá baletka Lilly (Mila Kunis). Porcelánová, bojácná panenka Nina dokonale reflektující postavu Bílé labutě, ale musí zvládnout zahrát i její zápornou sestru. Černou labuť. Tlak, nápor na vysněnou roli je spalující a aby toho nebylo málo, Nina začne vidět v pohledné Lilly konkurenci, se zděšením si uvědomuje, že Lilly skvěle naplňuje koncept Černé labutě, s kterým má ona povahově takový problém. Následující děj graduje každým dalším záběrem, každou otočkou na baletním parketu. Aronofsky vytváří za pomocí GENIÁLNÍ režie, práce se zvukem, střihu a dynamické kamery (vyniká především v tanečních scénách) dost možná nejhutnější filmovou atmosféru letošního roku. Výtečná Natalie Portman ztvárnila Ninu velmi uvěřitelně a její rostoucí psychické problémy, paranoia ze ztráty role a jistá dávka schizofrenie na mě působila neskutečně mrazivě a ponechávala mě v nervózním očekávání, co bude dál. Aronofsky vše okořenil hororovými vychytávkami, které mi neskutečně připomínaly Kubrickovo The Shining a potenciál dvojce Portman, Kunis využil náležitě v lechtivých scénách, připomínající Eyes wide Shut. Neustále se stupňující děj dosahuje katarze během závěrečného vystoupení, které většina zdejších uživatelů nesmírně opěvuje. Já si nemohl pomoct, ale celé vyvrcholení mi přišlo neskutečně kýčovité a v šoku jsem nebyl. Nový Aronofskyho počin se mnou nervově zacloumal, ale ten úžasný závěr to na triku nemá. Je to díky jednotlivým střípkům emocí a situací z roztříštěného zrcadla hlavní osobnosti v podání zničené Natalie Portman. Black Swan se od ostatních snímků Darrena Aronofskyho ani moc neliší. Pí je na režisérův debut obdivuhodný film. Rekviem za sen považuji za nejdepresivnější film, který jsem měl zatím možnost vidět a Fontána je audiovizuální orgasmus a obsahově pohladí po duši. Kdybych měl film přirovnat, volil bych Rekviem za sen. I zde je divák svědkem sebedestruktivní přeměny člověka na základě vlastní potřeby – touhy. V Rekviem za sen to byla potřeba požití další drogy, zde byla hlavní hrdinka ochotna udělat cokoliv pro úspěch v její baletní kariéře. Záměrně jsem se v celém komentáři vyhnul hudbě. Clint Mansell je můj nejoblíbenější skladatel, ale zde patří obdiv za hudbu Tchaikovskymu. V OST sice Mansell slyšet byl, ale ne natolik, abych to považoval za jeho soundtrack. Black Swan patří mezi nejlepší filmy letošního roku, ale 100% filmový zážitek to pro mě po prvním zhlédnutí nebyl. 8/10

Tento dokument mi nepřišel zcela objektivní. Ukazuje nám jeden den ze života pražského bezdomovce. Řeč přijde na lod Hermes, armádu spásy a jednotlivé záběry bezdomovců jsou prolínány řečmi bývalého primátora Pavla Béma o čistotě, nevoli pracovat a diváka se snaží přesvědčit o tom, že skutečně lze vystrnadit každého tuláka z Prahy. Nevím, jestli cíl dokumentu byl ukázat bezdomovce i v jiném světle, než jako špinavé trosky krčící se v zimě pod mosty. A hlavně leckomu připomenout, že jsou to stále lidské bytosti. Pokud ano, určitě se to povedlo, scéna, kdy se jeden z bezdomovců chce mermomocí podělit s hlavním protagonistou o kus oběda je srdceryvná, bytˇ těžko uvěřitelná. Škoda, že Ivo Bystřičan nezašel do větších extrémů.

Očekávání z mé strany bylo veliké. Sofia Coppola natočila film, který je velmi podobný Lost in Translation, ale emoce ve filmu vůbec nefungují. Ač jsem se snažil, příběh hollywoodské hvězdy Johnnyho Marca ( v podání Stephena Dorffa) na mě vůbec nezapůsobil ani se mě nedotkl. Detailní až zdlouhavé záběry mi zde neskutečně vadily. Dvě hvězdy za cit pro výběr muziky ( Foo FIghters, The Strokes) a Elle Fanning. Somewhere je pro mě zatím asi největší zklamání roku. Tedy. Toho minulého :)

Postapokalyptické filmy mám rád. Zobrazují lidstvo v nezáviděhodných situacích a často se pomyslně do role hrdinů dosazuji a přemýšlím, co bych dělal já. Na Slepotu jsem byl zvědavý, protože Meirelles si mě svým snímkem Město bohů získal a námět filmu se mi zamlouval. První část filmu, kde se nemoc pomalu rozjíždí a první nemocní doráží do karantén je fajn. Diváka drží v napětí rostoucí počet nakažených a postupem času převládá zděšení, odpor a bezmoc, kterou na vás ventilují stabilní herci v čele s Julianne Moore, M. Ruffalem. Ovšem ted se dostávám k věci ,s kterou má spousta post-apokalyptických filmů problém, a to konání postav. Julianne Moore je uvězněna mezi nic nevidícími lidmi a polovinu filmu se nechá šikanovat od party vyděračů v čele s Gaelem G. Bernalem, ale neudělá nic. Až ve chvíli, kdy umře jedna žena z jejího bloku se rozhodne převzít osud skupiny do svých rukou a zjedná pořádek. Jsem toho názoru, že smrti ženy mohla hravě předejít. Určitě je rozdíl mezi čerstvým slepcem a slepcem od narození, který si ostatní smysly stihl osvojit více. Přesto je Slepota nadprůměrné, post-apokalyptické drama, které se vyplatí vidět. Přinejhorším už jen proto, abychom si uvědomili nebo připomněli, co máme :)

Rabbit Hole je psychologické drama, které je stejně uzavřené jako její hlavní představitelé ( přesná Nicol Kidman, ale především Aaron Eckhart, který mě vážně překvapil). Během pomalejší první poloviny jsou vykresleny ústřední postavy, jejich frustrace a zármutek. Funguje to především díky kvalitnímu scénáři. Celkově jsou emoce ve filmu reflektovány skrze dobré dialogy, již zminované herecké výkony ústředního dua a v neposlední řadě také díky podmanivé hudbě v pozadí. Na filmu mě nejvíce zaujal vztah matky zesnulého dítěte s chlapcem, který automobilovou nehodu způsobil. Paradoxně ji právě on pomohl najít aspon částečnou útěchu, kterou tak dlouho hledala...

Čtvrtý a nejspíš poslední díl Shreka je stejně jako třetí úplně zbytečný, který nemusel vůbec vzniknout. Narozdíl od třetího se nejedná o filmový trapas, ale průměrnou podívanou, která čerpá humor z prvních dvou dílů a neurazí.

Nejvíc filmu hodnocení sráží právě jeho jméno. Ten film totiž vůbec o příšerách ( chodící chobotnice) není. Je to osobitý pohled na zpustošenou krajinu a osudy lidí, kteří se v ní ocitli a snaží se přežít. První třetina je celkem zajímavá a já si pomalu začínal myslet, že by mohlo jít o slušnou post-apokalyptickou drámu s řádnou dávkou deprese, ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Po pár náhodných nehodách samozřejmě dochází k tomu, co divák očekává a hl. hrdina bude muset s dcerou jeho šéfa přejít přes infikovanou plochu. Příběh se změní do klasického road movie s vedlejší romancí, která mi byla ovšem celý film úplně ukradená. Jednu hvězdu dávám za herecké duo, které bylo celkem snesitelné, ale jinak převládá zklamání. Ty "námluvy" růžových chobotnic si vážně mohli nechat.