DH3Factor

Tento počin jde volně přejmenovat na: „Jak udělat dobrý animák 2“. Radost mi nehatí ani fakt, že příběh je prostý jak šat středověkých venkovanů a tvůrci nepřichází s žádnou převratnou novinkou. Proč taky, když všechny osvědčené finty fungují i napodruhé. Výstavní je především samotná animace hravě válcující konkurenci a vrací se i nenucený vtip a dobré dialogy. Další vlnu sympatií si ale zaslouží především poťouchlá Bezzubka, která prostě nemá chybu. Je to svěží, úderné a dobře se na to dívá. Nevím, co jiného lze po hezkém animáku ještě chtít.

Celých deset let trvalo, než Rodriguez konečně odložil mačety a další zakrvácené nářadí a vrátil se do ulic Sin City. Nakonec se však od plků opravdu dostal za kameru a ani druhá prohlídka místních zajímavostí není k zahození. Na čele se o prsa umístila Evička Green, jejíž trojky vesele vyskakují ze všech černobílých koutů. Vicemiss má stále stejně melancholický sklerotik Marv, který svým přístupem doslova trhá oči z důlků a pomyslnou trojici zakončuje nepolepšitelný romantik Dwight (tentokrát s buldočím ksichtem Brolina) často napumpovaný olovem a láskou k nesprávným ženám. Pravdou je, že pila a ostnatý drát se tentokrát nekonají a chybí tu ten vtíravý pocit překvapení obestírající jedničku. O parník to ale dvojce neujelo. Pokud máte rádi trochu toho málobarevného masoxu skočte si na to do kina.

A je tu další teenagerská chuťovka reflektující současnou maniakální mládež. Tentokráte Německá. Bratwursti to však narozdíl od Vorlova Gymplu rozjíždějí rozverněji a cílí především na mladé pipinky, jejichž zmalované oči s jistotou najdou zalíbení v učitelském drsňákovi s citlivým srdcem. Nebál, bych se podotknout, že podobně "nečekaný" příběh by dokázala vykouzlit i Dáda Patrasová. Ovšem v případě že pominu okoukané lovestory chatrně podpírající rozjetou nálož nahláškovaných a leckdy originálních scének, byl jsem až mile překvapen. Několikrát jsem se dokonce i srdečně zasmál, což je u našich západních sousedů úctyhodný výkon. Od Fakjů pane učiteli nelze čekat olympijskou zlatou, ale na nějaký komediální přebor to dotáhne v plné parádě. Pokud navíc holdujete filmům od Karla Janáka, budete v nebi.

Transcendence bohužel není filmem o tančících transkách, ale důležitě se tvářící výšplecht, kde zpracování ošklivě kulhá za myšlenkou. Celé je to vlastně jen ukecaná nuda, kde si počítač povídá se svou ženou a několik nízkorozpočtových akčních scén. Jako nápad dobrý, jako film vhodné jen pro otrlé diváky.

Revolucionářsky naladěný kapitán Amerika, jakožto sociál ze zadního vagónu neurazí. Tahle americko-korejsko-francouzsko-česká variace na originální sci-fi pořádně motá hlavy. Sice jsem nechytil jemné nuance příběhu (například máčení sekery v rybě) tvořící podklad pro pochopení finále s ledním medvědem, ale i tak jsem z toho měl jakési podprahové trnutí. Takže minimálně jedno zhlédnutí si tenhle místy až umělecký divnofilm rozhodně zaslouží.

Nejnovější adaptace Růženy od šípku nadchne především digitálními prostocviky a sexy sarkastickou Angelinou s rohy, které by záviděl i rudý fešák Hellboy. V porovnání s naším pohádkovým velmistrem Troškou je to geniální, takže pokud stojíte o pikantnější návrat do dětských let, Malefiftycent je pro Vás jako stvořená.

To je tak, když vezmete Avengers a dosadíte je do kulis Hvězdných válek. Tedy v případě, že si odmyslíte světelné meče a navrch přidáte cholerického mývala a humanoidní strom s návyky homo habilis. Poněkud úchylně znějící Strážci Galaxie prezentují neměnnou ideologii Marvelu, který namísto temna a hlubokých emocí, do boje vyráží s nahláškovanou partou trotlů a lehkým, ale poněkud vyšisovaným příběhem o boji dobra a zla. Pusa na zem mi z toho rozhodně nespadla. V rámci svižné letní zábavy to má všechno - líbivý vizuál, vytuněný oldies soundtrack a originální pětici hrdinů, ale chybí tomu ty nenucené a správně načasované scény, kterými nás namlsali Avengers. Tam, kde to Iron Man solí ostošest, tady StarLord značně pokulhává a z diváka smích v polovině případů spíš křečovitě nutí, než aby ho opravdu pobavil. Navíc záporák je na stupnici drsnosti asi mezi kojencem a slůnětem (bůh žehnej Lokimu) a plácá se tam jen, aby se něco dělo. Nový marvelovský zářez, rozhodně nekazí reputaci tomuto našlapanému vesmíru, nehraje si na kdovíjaký spektákl a s jistotou se u něj sem tam zasmějete. Avizovanou revoluci ale nečekejte.

Tenhle film Vám rosvítí den! Melancholické a občas až snové putování s Amelií, která se snaží dělat svět hezčí, je něco naprosto nepopsatelně milého. Jednotlivé prchavé momenty (cestující trpaslík, prostřihy oblíbených a neoblíbených věcí, dívčiny soukromé katastrofické scénáře) a pestrá přehlídka postaviček okoukaných z běžného života, společně vytváří celek, který pohladí na duši. Mnohokrát se ke mně dostavil pocit, že mi tento snímek naprosto rozumí, jakoby ho někdo promítal přímo z mojí hlavy. Kamera laděná do měkkého nazlátlého tónu a neopakovatelný výkon Audrey Tautou, jenž příběh předestírá s přirozenou lehkostí, všemu jen přidává na intenzitě. Je to počin víceméně o ničem a přitom o všem. Čirý optimismus, který je možné dávkovat dle libosti.

Překvapivě výživné drámo líznuté dokumentárním feelingem o větrném vyvádění matičky Země. I přes několik otravných titanikovských dojáčků, se tomu nedá upřít hutná atmosféra a několik povedených napínáků. Tornáda se povětšinou kroutí těsně před kamerou, takže zkáza je přímo hmatatelná a člověk by nejraději uhýbal svištící směsici cupovaného papírového městečka společně s pověstnými lovci těchto fascinujících vírů. Celé je to vůbec velmi pečlivě vystupňované, takže ve chvílích, kdy se vzpamatováváte z několikanásobného běsnění, režisér na scénu pošle ohnivého tanečníka předvádějícího solidní grilovačku a v závěru i grandiózního macíka sosajícího letadla jako vysavač nepozorné matky hračky malého špunta. Nádech zajímavosti přidává i jistý pocit neskutečna, dostavující se u Evropanů zběsile prchajících do nor i před sebemenším slejvákem. Prokop Diviš by byl asi na vrcholu blaha. Mě tato návštěva za velkou louží, kde jim zlobivá příroda tvrdě motá hlavy, příjemně nasála, ale úplně unést už mě nedokázala. P.S. Kino projekce osolená do Dolby Atmos tomu rozhodně nějaké ty grády přidá!

Tyhle rozšklebený japonský držky, který neustále příšerně ječí, mi ještě teď připomínají brzké vstávací rituály. Každopádně nostalgie jako řemen. Hold někdo vyrůstal s hláškujícím Mirkem Dušínem a někdo s Pika-pika. Dítě si nevybírá.