DH3Factor

Ona je pro mě filmem ze škatulky "dodávající nové podněty k zamyšlení" a současně bych se ho nebál označit slovem DIVNÝ. Co jiného je také vyprávění o vztahu kníratého Phoenixe v semišových mrkváčích nad pas a superinteligentního minipočítače mluvícího hlasem sexbomby než divné? Tato od začátku silně budovaná odlišnost je však ve výsledku hlavním tahounem snímku a dělá z klasické romance originální epos o tom, jak to možná dopadne, když budeme své pohledy věnovat obrazovkám a ne tvářím ostatních lidí. Film po většinu stopáže příjemně sviští a Jonze, jenž si za své snažení nakonec odnesl ceněnou zlatou sošku, do něj napral hromadu nadčasových nápadů. Některé emocionální výplachy už na mě byly sice moc brutální, ale jinak jsem si střídavé výbuchy radosti a smutku vskutku užíval. Na to, že slaďárny většinou nejsou mým šálkem kávy a celé se to točí okolo jediného herce trpícího samomluvou, mě to povážlivě omámilo. Nezbývá mi tedy, než Vám rozhodně doporučit, dát tomuto milému výletu do světa alternativních vztahů šanci.

Clooneyho Památkáři zkoušejí přiblížit strasti války trochu jinak, než jsme na to v podobných filmech zvyklí. Za mě se to však i přes zajímavé obsazení, bohužel příliš nedaří. Jedna dáma z kinosálu, chechtající se jak posedlá ďáblem při každém pohybu některého z hrdinů, by mi možná oponovala, ale mě tato sympatická parta parodií na vojáky, třímající raději štětec, skicák či sochařské kladivo, nic zvláštního nepředvedla. Film má několik úsměvných a pár docela povedených momentů. Ty na nás však filmaři vystříleli už předem v traileru. Zbytek je pouhým povídavým balastem, chvilku hrajícím na dojemné chvíle, jindy se pokoušejícím lámaně pobavit. V pozadí z toho navíc srší hutný patriotismus, snažící se zavděčit především našim zámořským bratřím. Není to sice pradávné zlo, ale zachvíli z toho ve vás nezůstane ani památky. Vyznavači peprnějších vojenských kusů se u tohohle spíše ukoušou nudou. Návštěva kina je v tomto případě zbytečným luxusem.

Dánský návod jak se stát úchylem snadno a rychle. Depresivní, pečlivě dávkované a pobuřující drama o emocích, které vyvolá jedna drobná lež bloňdatého andílka. Těžko popsatelný, ale ve svém poselství naprosto úderný film, který diváka jaksi psychicky otráví. Rozhodně ho tak nemůžu doporučit nikomu ve špatném rozpoložení, protože tenhle severský led řeže hluboko a nabízí mnoho podnětů k černým myšlenkám. Mikkelsenův učitel je správně nevábný, ale herecky dokonalý. Už dlouho jsem neviděl takhle čistě "evropský" kus. Díky za něj, ale opakované projekce opravdu nejsou nutné.

Slušný pilot s nádechem naředěného Finchera, mě donutil dát šanci dalším dílům. Ústřední dvojice složená z pseudopsychologa McConaugheyho, zkoušícího snad všechen fet světa a notně omezeného, ale v jádru živelného místňáka Harrelsona je svým způsobem sympatická. Jak říká sám jeden z hrdinů, svět potřebuje špatné lidi, aby chytali ty ještě horší a oba policajti to dokazují plnými doušky. Druhý a třetí díl se trochu utápí v kecání, ale ten čtvrtý s výbornou akcí v ghettu, vrací tomuto počinu lesk. Snad mě další díly nedonutí změnit v mých očích zatím zaslouženě vysoké hodnocení.

Nepříjemně přímá vyprávěnka, umožňující po delší době znovu nahlédnout do světa HIV pozitivních. Těžká témata každoročně neomylně přitahují pozornost oscarové smetánky a někteří režiséři se jich tak chápou pouze za tímto účelem. U tohoto snímku jsem však pocit filmařiny "na zakázku" neměl. Naopak, je to solidní nezávislé rodeo všemi záběry cílící na hlavní postavu těžce bojující se světem, na které vše stojí a padá. Výběr McConaugheyo je par excellence (chlapík si to dává jako Kája Gott zamlada) a s jeho absencí, by byl film jen jeden do tuctu podobných. Začínám být přesvědčen, že se Leo toho plešouna zase nedočká, protože herecký um prvně jmenovaného hubeňora, má od ranných naivních komedií raketový nástup. Sekundující Leto s akcentem plnokrevné transky, plivající krev po posteli a pochodující v podpadcích, si v nich při galavečeru může nastoupit rovnou. Tentokrát tak musím dát akademikům za pravdu. Tahle silná výpověď, předkládaná skrze duo excelujících hereckých kouzelníků je sakra dobrá věc.

Knižní předlohu této psychologicky laděné vesmírné ódy jsem ještě přelouskat nestihnul, takže nespadám do početné skupiny hlasitě prskajících haterů, kteří by film nejraději spálili a režiséra s gustem ukamenovali, ani k intelektuální obci mlaskající blahem nad inteligencí mnohovrstevnatého děje. Osobně z filmu již od začátku cítím čísi silnou snahu o okleštění všeho, co by jen zavánělo nevhodným obsahem. Kina tak možná zaplnily hordy rozjívené omladiny, ale pro starší scifaře se z toho stává sterilní podívaná. Až roboticky působící dětičky, střílející po sobě ze srandovních pistolek střídané vojenským vymýváním mozku ala šedivějící Han Solo, prostě nudí. Samotný Ender, zmítaný protichůdnými pocity jako dívka v pubertě, je pro mě silně nesympatický, a tak nějak nechápu o co mu kráčí. Význam postavy Kingsleye s pomalovaným ksichtem breptajícím hůř než yoda mi také stále uniká. Možná nějak zaostávám v rozplétání nevyřčených nuancí příběhu a rozpoznávání důležitosti jednotlivých postav, ale mě tenhle souboj dětí velících flotilám pod dozorem party vojenských exotů a útlocitných vesmírných mravenců vyloženě nebavil.

Zdá se, že postarší hvězdy stříbrného plátna ještě stále mají co říct. Nebo si to alespoň myslí. V posledních letech mě o tom přesvědčují nejen Sly a Arnold, kteří kina zásobují průměrně jedním až dvěma filmy za rok, ale také další sedmdesátníci. Frajeři ve Vegas nabídnou hned čtyři veterány z Hollywoodu, tvořící nesourodou partičku ironizující senilitu, přehnanou péči od svých ratolestí nebo pověstnou druhou mízu. V čistě komediálních scénkách jim to funguje skvěle a například při vyskakování Freemana z okna nebo Klinových připomínkách o koulích jsem nenechal bránici v klidu. Kdyby režisér film udržel na těchto vtipných dialozích a projevech jednotlivých pardálů, mohl se postarat o milé zimní překvapení. Jenže postupem času je do děje násilně vecpáno mnoho zbytečně moralizujících a královsky otravných proslovů o životě, lásce a stáří. Tyto momenty film zbytečně natahují, zdržují a ve výsledku člověku nic neřeknou. Je to škoda, protože i přes ohraný scénář, bychom bez nich dostali čistokrevnou a svěží komedii a ne její atrapu balancující mezi srandou a procítěným poslestvím pro další generace.

Plán útěku je prvoplánově především nostalgické ohlédnutí dvou vysvalených akčních legend za léty své největší slávy. Je k němu tedy potřeba přistupovat s jistou nadsázkou. V opačném případě se totiž může stát, že z něj budete velmi zklamáni. Režisér si naštěstí nehraje na umělce a po krátkém představení Stalloneho přechází rovnou k akci. Útěkový Houdini (seriálový Scofield se má ještě hodně co učit) je tak proti své vůli zabásnut a po nepříjemné slovní výměně s motýlofilním ředitelem uvrhnut do průhledné kostky 2x2 metry. (Mimochodem. Docela by mě zajímalo, na kterém bloku je Magneto...) No, a pak se až do konce filmu utíká. To se samozřejmě neobjede bez seznámení s vousatým Schwarzeneggerem, několika náhod, rvaček, samotek, ran obuchem, hadic v krku, přestřelek, výpadků proudu, restartování systémů a jednoho velkého BUM nakonec. V celé této změti se najde několik opravdu dobrých (Arnoldův výstup v mateřštině) a několik opravdu blbých (Arabův výstup s bouchačkami) scén. Dohromady je to ale další celkem milé trdlování nesmrtelných "staroušků".

Druhé pokračování Hunger Games je sice po všech stránkách vyspělejší než jejich uměle emocionální a často přehrávaný předchůdce. Jakási frčící filmová extáze a snímek hodný vynášení do nebe, se ke mě však nedostavil. Lawrence (ne ta hormonálně ovládaná hysterka s lukem ale režisér) vsadil na poslední dobou nejoblíbenější temný feel, což celkem funguje, ale nepřekvapí. Sutherland je dobrej "sprosté slovo", jeho postava je však plochá a asi by si měla ujasnit priority, protože to jeho "Já tě nechci, zabít!, Zabiju tě!, Zabíte jí!, Proč jste jí nezabili?" zavání schizofrenií. Ostatní účastníci průměr. Vyjma Peety, ten mě "sprosté slovo" i napodruhé. Souhrně tedy lepší, ne oslňující. Moje další očekávání s vývojem série jsou bohužel pesimistická. Současný trend rozdělování závěru do dvou obvykle rozvleklých hovadin, mě totiž nenechává chladným.

American Hustle je jako člověče nezlob se. V první, poměrně fádní polovině se seznamujeme s jednotlivými hráči na poli. Utváříme si obraz o jejich taktice, vlastních pravidlech hry a touze po vítězství. Kromě toho je to ale jen soubor jednotlivých, nesourodých a značně upovídaných scén bez většího sdělení. Poté začíná samotná hra. Figurky postupují po hrací ploše. Některým se daří přiblížit k domečku, jiné teprve čekají až budou moci do celé věci zasáhnout a dohromady tak vzniká zvláštní propletenec lidských osudů. Zde, (hlavně k závěru) je to o poznání lepší, než rozpačitý úvod. Hlavní zásluhu na tom však mají opět jednotlivé pasáže (arabsky mluvící De Niro, trsající minda Lawrence nebo impulzivní Cooper s telefonem). Špinavý trik není špatný film, leckde i pobaví, má vkusný soundtrack a protagonisté mají o hodně lepší kravaty než ve Vlkoušovi z Wall Street, ale jako celek tak nějak nedrží. Dvanáct nominací na plešouna upřímně vůbec nechápu. Z celého ansáblu si ho zaslouží tak maximálně bloňdatá Lawrence za tu potrefenou pipku z Long Islandu v ženském vedlejšáku. Co naplat, pocit nepochopení hlavounů udělujících zlaté sošky, se u mě za posledních pár let už stává koloritem.