Corpsegrinder

Klasický japonci, na začátku na vás vybalí hromadu zajímavejch otázek a vy se nemůžete dočkat odpovědí, pak to začne podezřele moc odbočovat od hlavní zápletky, načež si začínáte uvědomovat že scénář to moc promyšlený nemá a až moc přešlapuje na místě, a najednou čumíte na otevřenej konec kde se absolutně nic nevysvětlí. Anime táhne hlavně atmosféra kterou trefně vystihuje opening s Falling Down od Oasis (závěrečnej song je ale taky super), méně už chemie mezi hlavníma postavama kdy Takizawa je až příliš bezstarostnej a Saki zase až moc zakřiknutá, a právě ona nejvíc doplácí na nesoustředěnost scénáře neboť se o ní dozvíme hodně málo a je tak degradovaná na docela milý křoví. Průměr ve všech směrech.

Pro introverty s nákloností k muzice bezpochyby kultovní záležitost, ale ve skutečnosti je to takový anime kde si každej něco najde. Perfektní osobnostní sestava kapely sama o sobě má komediální potenciál, ale na 200% tomu pomáhá kreativní animace a vizuální gagy. Že to i pro tvůrce byla srdeční záležitost dokazuje jak kvalita hudby fiktivní Kessoku Band, tak detailní kresba jejich vystoupení. Ze začátku jsem se bál že ty záchvaty úzkosti co má Hitori každý dvě minuty začnou lézt na nervy, ale nakonec jsem se s timhle v posledním díle loučil velmi nerad.

Heavenly Delusion řeší na japonce celkem netradiční otázky na svým způsobem moderní problémy, a to docela inteligentní a originální cestou, narozdíl od západní tvorby kde už toho mám plný zuby. Post-apo svět jako by vypadl z díla Cormaca McCarthyho (celou dobu jsem měl pocit že koukám na Cestu) a rozhodně se to nebojí bejt nemilosrdně krutý vůči postavám všeho věku. Proto mi ani tak nevadily občasný komediální vložky, ten humor se sice ne vždy hodil, ale funkčně vyvažuje tu vážnou stránku tak že se člověk necítí tak mizerně, i když ten mizernej pocit nakonec stejně převládá, zejména v osmým a posledním díle. Je škoda že první série nechá děj absolutně neuzavřenej a díky tomu neustálý prostřihy do dětskýho institutu vyzní jako ztráta času, i když zkušenější divák asi odhadne kam věci směřujou. Doufám že druhá řada nakonec vznikne protože nechat to takhle by bylo dost nešťastný.

Nejnáročnější prvek Dorohedoro je jeho šílený tempo, z obrazovky se na vás valí audiovizuální psycho tak rychle že nezkušenej anime divák z toho bude slintat už během druhýho dílu. Občas je vážně těžší sledovat co se vlastně děje, ale na druhou stranu díky tomu každej díl budí dojem delší stopáže, a to já rád. Mangu jsem nečetl ale nápaditost světa a postav je prostě super, v podstatě každejch pár minut se na obrazovce objeví něco originálního. Caiman i Nikaido jsou sympaťáci, bohužel hlavní duo totálně válcuje parta záporáků složená z celýho spektra magorů, a tvůrci si to určitě uvědomovali jelikož jsou často hlavní hrdinové v ději totálně upozaděný. Co zaujme asi nejvíc je docela odvážnej soundtrack kde se mísí drone a industrial s breakcore či lehčím popíkem, přesně ten typ doprovodu pro hudební labužníky co navíc perfektně vystihuje zašlost a podivnost toho světa. Těšim se na druhou řadu.

Nečekaná pecka a jedno z nejpozitivněji naladěnejch anime co jsem kdy viděl. Bylo příjemný sledovat jak se holka normálně zamiluje do kluka bez zbytečný vomáčky, umělýho dramatu a scénáristickýho kličkování, a vlastně i bez nějaký přeslazený a klišovitý romantiky. Dost tomu pomáhá fakt že Marin je extrémně sympatická a Gojo je perfektně zakřiknutej protipól kterej ovšem nespadá do kategorie neschopnýho ubožáka jak by ho jistě zobrazily západní média. Těch 12 dílů jsem se smál od začátku do konce a snesl bych jich na týhle úrovni klidně dalších 50, a ono by to klidně dál jet mohlo vzhledem ke krajně otevřenýmu konci, ale na druhou stranu je asi ideální v tom nejlepším přestat a nějak to nezkurvit. Po těch 5 hodinách si jsem koneckonců jistej že těmhle dvěma to nakonec stejně vyjde.

Amatéřina bez atmosféry, plná hroznejch herců a s nedotaženým nápadem. Hvězda za trochu tý krve.

Naprostá pecka a taky produkt svojí doby, takový anime se už dneska prostě moc nedělá. Tempo je šílený a dává málokdy vydechnout, není to ten typ díla co nějak do hloubky analyzuje každou postavu a to mi nevadí, tým je sympatickej od prvního dílu a od začátku do konce má co dělat. Děj se jednoznačně inspiroval akčníma týmovkama z 80s/90s typu Thunder in Paradise ale vše je tradičně zabaleno v japonským kabátku nadsázky a ujetý brutality. Hodně tomu dává i příjemná animace která těží z prostředí souostroví kolem Jihočínskýho moře, člověk tu azurovou vodu a sluníčko z obrazovky skoro cítí. No a samozřejmě nemůžu zapomenout na Revy kdy v porovnání s ní jsou moderní pokusy o drsnou ženskou hlavní postavu jen ubohý zmrveniny. Revy je sice nekompomisní stroj na zabíjení, ale nesnaží se být za každou cenu sympatická, má svoje chyby a né vždy vyhrává, což jí dělá o to uvěřitelnější a upřímnější. Jak jsem řekl, produkt svojí doby.

Posledních pár let je hrozně cool nadávat na Snydera a vše kolem něj, i když k tomu není důvod, stejně jako v tomhle případě. Rebel Moon je velkofilm jako ze starý školy, v tomhle případě míněno cca 20 let zpátky, jenže tehdy se lidi uměli pobavit i jednoduchým výplachem jako tohle, kdežto dnes jak to neni arthouse pecka tak je zle. Původně to bylo zamýšleno jako Star Wars spin-off, blíž má výsledek ovšem k Warhammeru 40K. K tomu drsnýmu, špinavýmu a celkem různorodýmu světu mi snad chybělo jen pořádný násilí, Rkovej rating by tomuhle hrozně pomohl, obzvlášt pod Snyderem kterej ho vždy uměl v mainstreamu použít kvalitně. Jedinou výhradu mám snad k obsazení hlavní role, tu herečku nemám rád nikde a na roli týhle jakože rádoby drsný ranařky s vojenskou historií se prostě nehodí. Co mě však zaujalo nejvíc byla hudba, už dlouho se mi nestalo že bych si soundtrack áčkovýho filmu chtěl poslechnout samostatně. Těšim se na druhou část.

Podprůměrná variace na zabijáka ve stěnách, nezajímavý ve všech směrech snad až na pár vteřin slušnýho gore. Julii Benz mám rád ale do týhle role se prostě absolutně nehodila (měla si prohodit roli s Danielle Harris a bylo by to ok). A jako bonus votravný dítě s nímž se pojí i debilní konec. Pryč s tim.

Klasická korejská kriminálka o zkorumpovanejch fízlech a politicích kde v podstatě neexistuje kladná postava, jen víc či míň zlý zmrdečci. Samotný přeskakování hlavní postavy z jedný strany na druhou by nebylo moc záživný ale naštěstí má film pár akčnějších scén co člověka trošku proberou z toho konverzačního pekla. Pomáhá i trefný obsazení postav kdy zejména starosta a prokurátor jsou perfektní. Osobně mi moc nesedl závěr, ano sice se v tom pohřebním ústavu zmasakrujou slušně ale je to takovej línej a nedotaženej konec kdy se dvě hodiny něco buduje aby scénář nakonec řekl "a pak se všichni pozabíjeli". Po takový stopáži čekám lepší odměnu. I tak slušný.