Corpsegrinder

Jeden z nejhorších vlkodlačích filmů všech dob.

Dastmalchian je dobrej herec ale zde mu podráží nohy postava která není napsaná úplně na něj. Jinak je to brutálně šablonovitý a překvapí to maximálně tim jak málo se toho ve filmu stane, za zmíňku bohužel stojí taky naprosto otřesný triky který vás z tý trošky atmosféry zaručeně vytrhnou.

Z moře podprůměrnejch slasherů to vytahuje pouze fakt že je znát ruka zkušenějšího režiséra, zejména co se týče zabití a smyslu pro nechutnosti, jenže to na pecku v tomhle případě absolutně nestačí. Postavy jsou maximálně nesympatický, hlavní hrdinka nehezká a nevýrazná a nějak prostě neni komu fandit, odhalení identity zabijáka není nijak překvapivý (je to jako vždy nejzvučnější jméno z obsazení který je ve filmu podezřele málo využito) a závěr mi přišel velice nedotaženej, bez jakýhokoliv vyvrcholení nebo pořádný naháněčky. Taky zamrzelo že scéna s trampolínou byla zničená šíleným střihem.

Chce to bejt hrozně cool a jako Tarantino ale má to blíž možná tak ke Troškovi. Slušný herecký obsazení je zde z poloviny vyplácáno na 30-vteřinový cameo (Michael Biehn je ve filmu tak dlouho že se nikdo neobtěžoval ho zde ani uvést v obsazení) a zbytek je odsouzen hrát tam trapný divadýlko plný hroznejch dialogů skoro hodinu a půl než se ten kozatej talíř nasere a odejde.

Hrozně příjemná pohodovka z prostředí japonskýho ryokanu. Má to takovej ten letní prázdninovej nádech a postavy si nejde neoblíbit, v podstatě každá dostane aspoň jeden díl jen pro sebe a docela mě zaskočilo jak se některý změnily z celkem předvídatelnejch karikatur na překvapivě komplexní osobnosti. Zásluhu na tom má i Ohana která je suprový hovado a nejde jí nefandit. Trochu mě zklamal uspěchanej závěr kterej by si zasloužil rozprostřít do dalších alespoň dvou dílů, ale možná v tom roli hrál i fakt že jsem si tak trochu přál aby to jelo dál.

Je to ten typ anime co vyvíjí nátlak jak na diváka, tak na většinu postav. Na diváka zejména proto že od začátku do konce nikdy neni jasný zda vaše oblíbená postava nezařve a neustále máte pocit že se další minutu stane něco zlýho, no a postavy si tady prochází kolotočem fyzickýho i psychickýho násilí kde nechybí znásilnění a rozčtvrcení dětí či umlácení štěněte. Navzdory tomu to nikdy nevyzní uplně lacině, možná až na tu melodramatickou stránku která mi přišla trochu zbytečná a ta postava žárlivý sestřenice tomu nic hodnotnýho nepřidávala. Jinak to spojení ultranásilí a chorálů je něco co se mi vždy líbí, škoda jen nešťastně vybranýho songu pro závěrečný titulky.

Z herní série je P4 můj nejoblíbenější díl, kdy se oproti těm ostatním sešla zajímavá zápletka, příjemný prostředí japonskýho prdelákova, suprová hlavní parta a samozřejmě Nanako-chan. Díky tomu jak hra funguje by ovšem bylo těžký ten zážitek kompletně přenést i do anime, ale myslim že tady to zvládli docela dobře a odvyprávěli to se zachováním všech klíčovejch momentů. Vadilo mi možná jen trochu podivný zpracování letní části která je ve hře asi tak stokrát zábavnější. No a samozřejmě bylo fajn slyšet známý pecky z herního soundtracku, i když mě docela zklamalo že Your Affection hrálo jen dvakrát :))

Hodně velký překvapení. Moc jsem od toho nečekal a ze začátku jsem se bál že to neutáhne takový množství postav na tak malým množství dílů, ale naštěstí jsem se pletl a nejen že si člověk oblíbí snad každou z těch 10+ postav, on se z toho stane i funkční doják. Třetí epizoda je taková ochutnávka, ale ta desátá a hlavně poslední jsou vážně na kapesník. Přesto ovšem zvládli do anime zakomponovat i notnou dávku humoru takže to neni něco co by vám uplně zkazilo den. Líbila se mi i kresba, obzvlášť prostředí školy je fakt hezký, no a nemůžu nezmínit ani hudbu která dobře podkresluje jak akčnější tak ty vážnější scény. Celkově bych řekl že ze všech anime co jsem doteď viděl je tohle mezi špičkou.

Klasický japonci, na začátku na vás vybalí hromadu zajímavejch otázek a vy se nemůžete dočkat odpovědí, pak to začne podezřele moc odbočovat od hlavní zápletky, načež si začínáte uvědomovat že scénář to moc promyšlený nemá a až moc přešlapuje na místě, a najednou čumíte na otevřenej konec kde se absolutně nic nevysvětlí. Anime táhne hlavně atmosféra kterou trefně vystihuje opening s Falling Down od Oasis (závěrečnej song je ale taky super), méně už chemie mezi hlavníma postavama kdy Takizawa je až příliš bezstarostnej a Saki zase až moc zakřiknutá, a právě ona nejvíc doplácí na nesoustředěnost scénáře neboť se o ní dozvíme hodně málo a je tak degradovaná na docela milý křoví. Průměr ve všech směrech.

Pro introverty s nákloností k muzice bezpochyby kultovní záležitost, ale ve skutečnosti je to takový anime kde si každej něco najde. Perfektní osobnostní sestava kapely sama o sobě má komediální potenciál, ale na 200% tomu pomáhá kreativní animace a vizuální gagy. Že to i pro tvůrce byla srdeční záležitost dokazuje jak kvalita hudby fiktivní Kessoku Band, tak detailní kresba jejich vystoupení. Ze začátku jsem se bál že ty záchvaty úzkosti co má Hitori každý dvě minuty začnou lézt na nervy, ale nakonec jsem se s timhle v posledním díle loučil velmi nerad.