Filmmaniak

Na poměry Dupieuxovy filmografie a zvlášť po výborné Realitě je to dost slabota. Jednoduchý komediální koncept s absurdně protahovaným policejním výslechem a ještě absurdněji protahovanou svědkovou výpovědí je realizován až trapně primitivně a povrchně, bez nápaditého satirizování, boření očekávání nebo jakékoli přidané hodnoty navíc. Postavy jsou záměrně idioti, humoru však vyprodukují málo a režisér navíc začíná vykrádat sám sebe (prolínání minulosti s přítomností, fyzicky deformovaní policisté) a jeho závěrečná pointa tentokrát taky nemá sílu. Na ploše necelé hodiny a čtvrt se to dá ustát, ale od Dupieuxe by už člověk zkrátka očekával nějakou údernější, podvratnější, sofistikovanější a složitější hříčku.

Z původního hororového příběhu o studentce, která rozkrývá temné spiknutí uvnitř taneční školy, zbylo jen na hlavu postavené torzo, zbytečně doplněné o druhou narativní linii, v níž osmdesátiletý německý psychoanalytik vyšetřuje na vlastní pěst zmizení jedné z tanečnic a pátrá i po své dávno ztracené manželce. Dualitu děje symbolizuje i prostředí na dvě části rozděleného Berlína roku 1977 (kdy byla v kinech původní Suspiria), kam byl příběh přesazen kvůli odkazům na terorismus RAF a post-nacistické ideologie. Výsledkem je zmatený a špatně stříhaný umělecký video-art, jenž permutuje motivy původního filmu po svém a výrazně se tak odlišuje od originálu včetně celkového vyznění. Přepáleně barevné zázemí školy z Argentovy verze nahradila nudná šeď, vizuálně působivé jsou akorát ty sekvence, v nichž se Guadagnino snaží diváky šokovat, a na hudbu si tentokrát ani nevzpomenete. Nová Suspiria je filmem o probouzení ženství a ženské síly, která slouží k ponižování mužů a k boji o nadvládu v matriarchálním společenství, v němž i hlavní mužská postava je hraná ženou, a kde se tanec rovná sexuálnímu prožitku. Je ale utopená ve zbytečně roztahaném a rozbředlém vyprávění, v němž pozvolně stupňované napětí a znepokojení střídá okázalá a nijak nebudovaná brutalita a přímočarost, projevující se i tím, že film se rozhodně nenamáhá skrývat, co jsou učitelky v taneční škole zač, a hraje od začátku s vyloženými kartami.

Na pohled sice Mamma Mia! Here We Go Again disponuje stejnými ingrediencemi jako jednička, leč výsledek je o poznání horší, má ještě slabší děj a dialogy, jeho příběh je vyprávěn velmi neumě a režírovaný je nudně a nenápaditě. První dějová linie je pouze o tom, že hlavní hrdinka z prvního dílu rozešle pozvánky na slavnostní otevření svého hotelu, načež pozvaní hosté dorazí a pak následuje mejdan. V druhé linii z minulosti zas její maminka působí jako holka, která se vyspí s každým hezkým klukem, který jí zazpívá písničku. Ono bylo sice už první Mamma Mia! strašlivě stupidní a povrchní, ale mělo v sobě takový bezelstný rozradostněný náboj a energii, že bylo snadné přijmout jej jako nezávaznou a nenáročnou letní oddechovku, omluvit tím jeho naivní děj, primitivně cukrkandlové dialogy a líné taneční choreografie a kochat se místo toho mořem a řeckými exteriéry a poslouchat ABBU. Přesně tenhle náboj a energie nicméně v tomto pokračování chybí a tím pádem už není čím ty nedostatky omlouvat. Jediné, co trochu stojí za to, jsou někteří herci a zmíněné písničky, které i napodruhé utáhnou a oživí ledacos, byť některé z nich zazněly už před deseti lety v jedničce.

Mírně úsměvná nenáročná komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh je taková bazénová variace na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsaná a režírovaná. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat.

Námět pozoruhodný a první půlhodina utíká ještě překvapivě svižně, pak se ale děj zcela zastaví, začne se motat v kruhu a hlavně přestane k čemukoli směřovat, snad jen kromě nevzrušivé snahy hlavního hrdiny vymanit se z podvodnické rutiny, do níž ho jeho okolí zatáhlo. Jeden dobrý nápad roztažený na devadesát minut a bez pointy.

Argentinská rodinka vyrazí na dovolenou do Brazílie a tam... se nic nestane. Tedy, trošku se tam začne míchat se vztahy (oba rodiče mají volné manželství, takže maminku začne balit brazilský pan domácí, jeho ex-manželka zase omámí tatínka, dcera si začne se synem pana domácího a syn na polovinu filmu zmizí, aby nedělal zbytečně křoví), ale na konci je stejně zachován status quo. Byla by to příjemná oddechovka, kdyby v ní kromě toho moře a prosluněných pláží byl i nějaký zajímavější děj, vyhrocenější konflikty nebo aspoň humor. Bohužel tam není nic z toho.

Dokumentární formou natáčený snímek na hraně hraného filmu a dokumentární rekonstrukce o lidech, kteří kvůli různým formám psychických blokací nejsou schopni prožívat intimitu, sexualitu a pomalu ani obyčejný fyzický dotek, aniž by se obešli bez terapeutických sezení a rad "profesionálů" (ať už jde o psychoterapeuty, prostituty nebo transvestity). Celý film je hrozně povrchní dvouhodinová terapie s poselstvím, že ve světě sexuality neexistuje nic jako úchylka, fetiš nebo odklon od standardu, zkrátka že všechno by mělo být považováno za normální, a to včetně nočních swing/bdsm klubů, které jsou ale přitom kontraproduktivně natáčeny hrozně naivně a klišovitě tak, aby působily prvoplánově odpudivě. Výsostně umělecky nasnímaný film plný nahých těch se zaobírá emocionální cestou svých hrdinů k vnitřní otevřenosti, nicméně všechno, co z jejich úst zazní, má pro diváka nulovou výpovědní hodnotu, protože se všichni jen rýpou sami v sobě a ve svých pocitech, ale jejich auto-reflexe není podrobena žádné smysluplné analýze.

Věčná škoda, že to Gilliamovi nevyšlo hned napoprvé, protože vidět po osmnácti letech nadějí tenhle rozbředlý spletenec promarněných šancí, který ještě na začátku dokáže slibně navnadit, ale pak se pozvolna rozpadne do kolotoče donquijotských motivů naskládaných přes sebe bez ladu a skladu, lze za úspěšné završení čtvrt století trvajícího projektu považovat jen stěží. Gilliam úžasně hravě stylizuje hlavního hrdinu v podání Adama Drivera do alternativní verze sebe sama - režiséra prokletého vlastními kreativními touhami a nároky, který postupně přichází o rozum a sám se stává Donem Quijotem, marně bojujícím proti větrným mlýnům - ale přitom tuhle metaforu není schopen obestavět koherentním příběhem a dát svým bezesporu originálním, extravagantním a barvitým vizím nějaký nosný základ. Všechno se tu děje bez jakékoli kauzality či jasného směřování k něčemu, dialogy mají málokdy tah a výsledkem je dadaisticko-surrealistický blázinec, v němž z nějakého důvodu hrají podstatnou roli i muslimové a ruská vodka. Tradičně dobrý Adam Driver s roztomile rozverným Jonathanem Prycem to zachraňují jen tehdy, když se po nich nechce groteskové padání a křepčení. Nejlepší pasáže jsou v první půlhodině a pak kdykoli, když se zablesknou ozvěny původně natočeného materiálu (tři obři v závěru) nebo meta-vtípky odkazující na natáčení zachycené ve Ztracen v La Mancha (Japonci na place, svádění problémů na zásah vyšší moci). Gilliam býval obětí okolností, jeho film je teď obětí jeho vlastní bezbřehé tvořivosti. Kdo že je ten muž, který zabil Dona Quijota? Bohužel ten samý, co ho i stvořil.

Všude samá sociální deviace, ale rozhřešení nikde. Hlavní hrdinka (výborná Jenovéfa Boková) se bytostně trápí s pesimistickou babičkou, nicnedělající matkou, náročným otcem i ženatým milencem tak moc, že to u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy, a jako řešení se rozhodne zachovat zcela stupidně a nebezpečně pro sebe sama. Všichni do ní akorát rýpou a podrývají jí sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a přetvařuje se, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí. Řada diváků, též do jisté míry podobně utiskovaná a citově manipulovaná vlastní rodinou, se v tom jistě pozná, avšak film jim z té pasti cestu ven neposkytne, místo toho jen tiché trpění. Z filmu čišící a zpočátku značně pozoruhodná opravdovost a cit pro dialog nakonec válcuje chladná deprese, jejíž "chvilky" s rodinnými příslušníky nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé.

Prvních pětatřicet minut je úplně debilní a neskutečně příšerný, laciný a amatérský zombie film bez jakéhokoli scénáře a řemeslného vkladu (až na to, že se celý odehrává v jednom jediném záběru) vyprávějící o filmařích, kteří natáčejí zombie horor, ale jsou na place zaskočeni skutečnou zombie nákazou. Stěží se to dá přežít a pravděpodobně to většina lidí vzdá po prvních patnácti minutách. Zbylá hodina je však o něco zajímavější - sledujeme v ní filmaře a herce, jak se na natáčení onoho zombie filmečku připravují a posléze i jak ho natáčejí, přičemž se ukazuje, proč byl výsledek tak zoufale mizerný (např. když jednoho z herců hrajícího zombie přepadl záchvat průjmu a ostatní herci kvůli tomu museli pár minut improvizovat). I tak jde ale o film dost stupidní, zahraný televizními ochotníky a natočený s téměř nulovou technickou i filmařskou kvalitou. Výsledek je sice aspoň místy úsměvně nápaditý, přesto ale nedokáže být dostatečně zábavný a vtipný po celou dobu.