Iggy

Příjemné překvapení! Ulítlá televizní komedie s písničkami Karla Svobody a nepřehlédnutelným rukopisem Juraje Jakubiska. Najdeme tu jeho typické bláznivé postavy (zejména hlavní hrdina Peter - Juraj Nvota), kostýmy a vlastně celá mizanscéna je pro Jakubiska charakteristická. Děj moc nestojí za řeč, odpovídá formátu dobové hudební televizní komedie. Jediný film co znám, jehož děj se točí okolo výtahu páternoster.

Tovární dělníci se jdou po šichtě odreagovat do podnikového kina na Dělníky odcházející z Lumièrovy továrny. Do kina, kde jim mimo jiné běžně promítají Atalantu, filmy bratrů Marxových a filmy s Bogartem. Tentokrát to už myslím Aki Kaurismäki trošku přehnal! :)

Písnička ještě jakž takž, ale klip hroznej. Když tohle minete, o moc nepřijdete.

Na okraj bych chtěl poznamenat, že film, stejně jako novější Dag och natt, je za prvé adaptací francouzského románu Bludička z roku 1931. A za druhé, a vlastně hlavně je adaptací života Jacquese Rigauta, spisovatele a předchůdce dadaismu a surrealismu. Rigaut posloužil autorovi románu jako předobraz hlavního hrdiny. Rigaut byl velký teoretik sebevraždy, která je hlavním tématem jeho psaní. Sebevraždu považoval za povolání na plný úvazek a jeho vlastní dokonaná sebevražda v roce 1929 se stala završením jeho životníha díla.

V románu Kadera Abdolaha Dům u mešity (česky Kniha Zlín, 2011) je popsána následující historka: ihned po revoluci zakázal ajatolláh Chomejní všechna kina (a nevěstince) jako nečisté. Devět měsíců po revoluci byly dveře kin stále zatlučené a některá se měla přebudovat na mešity. Zoufalí filmaři se rozhodli Chomejnímu promítnout klasický perský film Kráva. Velký ajatolláh ve filmu spatřil sebe, své rodiče a vesničany v dobách svého mládí. Následně se Kráva promítala v íránské televizi jako film schválený samotným ajatolláhem a vhodný pro věřící muslimy. A íránská kinematografie byla zachráněna před hrozícím zánikem. V románu jde sice o fikci, nicméně film Kráva se Chomejnímu skutečně líbil a byl možná opravdu jedním z důvodů, proč v Íránu nebyl zakázán film jako takový. Jinak je Kráva typický neorealistický film (i když jen zdánlivě, film nemá být realistický a natáčel se s profesionálními herci), který sám o sobě dnes už neohromí, zajímavý je ale jeho dobový kontext. Film vznikl ještě za vlády proamerického šáha Rézy Pahlavího a za vládní finanční podpory. Záhy byl ale zakázán jako příliš sociálně kritický, skutečným důvodem byl ale nejspíš režimu nepohodlný Gholam-Hossein Saedí, autor literární předlohy a spoluautor filmu. Film se nakonec s velkým úspěchem začal v Íránu promítat v roce 1970 a i přes zákaz jeho exportu byl o rok později propašován na festival v Benátkách, kde se stal senzací i navzdory tomu, že byl promítán jen v původním znění bez titulků. Následně se film stal jedním ze základních kamenů íránské kinematografie a předchůdcem tzv. íránské nové vlny.

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“

Shlédnuto bezprostředně po týdenním pobytu v Dublinu, což tomu myslím tak jednu * přidává.

Výborný seriál! V první sérii se ještě trochu hledá, vtipy, zápletky a celé epizody jsou takové lehce nedotažené a nevím, do jaké míry to byl záměr. Druhá série je perfektní. Třetí se rozbíhá trochu moc do stran a místy ztrácí tempo. Po posledním díle mi Jonathan, Ray a George budou fakt chybět!

Hodně se mi líbil příběh, většinu mého hodnocení proto tvoří samotný námět, jeho filmové zpracování teda rozhodně ne.

Výborně natočené, působivé obrazem i stylem vyprávění. Jen to zobrazení islámských fanatiků terorizujících městečko mi přišlo dost schematické a neříká nic nového. O tomhle by měl mít každý potenciální divák filmu Timbuktu lepší představu, než jakou film nabízí. Proto jen 4*.