Iggy

I'm gonna watch the blue birds fly
Over my shoulder
I'm gonna watch them pass me by
Maybe when I'm older
What do you think I'd see
If I could walk away from me?

A do Punkové síně slávy byl slavnostně uveden: Alleen Ginsbeeerg!

(úryvek z dokumentárního filmu Poetry in Motion, 1982)

Kdysi jsem hodně četl knížky amerických beatniků. Teď už mi sice tolik neříkají, ale vzpomínám na ně moc rád. A protože se v posledních letech s filmy o beat generation docela roztrhl pytel, tak jsem si je nostalgicky připomněl. Pokusil jsem se tady sestavit seznam hraných filmů (dokumenty jsem vynechal), které jsou povětšinou adaptací některé ze známých knih beatniků (Kerouac, Burroughs), nebo adaptací nějaké epizody z jejich života (Cassady), anebo kombinací obojího (Beat, Howl). Protože beatnická literatura je vesměs autobiografická, je těžké od sebe realitu a fikci vůbec oddělit.

Pull My Daisy (1959) experimentální film s autentickými beatniky

Subterraneans (1960) adaptace stejnojmenného Kerouakova románu

Heart Beat (1980) adaptace románu Carolyn Cassadyové Off the Road

Naked Lunch (1991) adaptace stejnojmenného Burroughsova románu

Last Time I Commited Suicide (1997) příběh ze života Neala Cassadyho inspirovaný jeho legendárním dopisem Kerouakovi

Beat (2000) adaptace epizody ze života Williama S. Burroughse, jeho ženy Joan Vollmerové a Luciena Carra

Beat Angel (2004) fiktivní příběh o duchovi Jacka Kerouaka, který se vrátil na zem

Neal Cassady (2007) životopisný film o Nealu Cassadym a jeho vyrovnávání se se slávou románového Deana Moriartyho

Howl (2010) adaptace Ginsbergovy stejnojmenné básně a okolností jejího vzniku

On the Road (2012) adaptace stejnojmenného Kerouakova románu

Big Sur (2013) adaptace stejnojmenného Kerouakova románu

Kill Your Darlings (2013) biografický příběh z doby těsně před vznikem beat generation, volně inspirováno románem And the Hippos Were Boiled in Their Tanks

(Všechny názvy nechávám v originále, protože používat třeba pro film Beat český název Krvavé tajemství je na mě teda moc.)

podrobněji viz filmy Dragana Bjelogrliće Montevideo, Bog te video! (2010) a Montevideo, vidimo se! (2014)

coming soon...

Auction of Souls

(ukřižování arménských žen, záběr z hollywoodského filmu Auction of Souls, 1919)

aneb Country Bluegrass Blues and Other Music For Uplifting Gormandizers

Kdo má rád Woodyho Allena, tak doporučuju české vydání komiksových stripů Stuarta Hamplea - V kůži Woodyho Allena.

V archivu České televize je k vidění rozhovor s mým oblíbeným básníkem Petrem Králem. A i když mu moderátorka pořadu Před půlnocí neklade zrovna nejbystřejší dotazy, tak alespoň za odpověďmi stojí pořád Petr Král.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-pulnoci/413231100252045/

Filip Topol už tu není, ale jeho zlý pan Hyde tu zůstal s námi...

Možná na to není ideální doba, ale s tímhle objevem bych do Vánoc prostě čekat nevydržel!

(Bob Dylan - Must Be Santa, 2009)

Tak tohle mě dostalo jako už dlouho nic!

(převzato z Luxury Comedy Noela Fieldinga)

Scarecrow® Urban Wear

Rád bych připomněl manželskou dvojici Vladimíra a Evu Fukovi, podle mě nesmírně nadané a inspirativní umělce, jimž ovšem podobně jako mnoha dalším doba neumožnila plně svůj talent uplatnit. Tvořili skupinu spolu s Jiřím Kolářem, Kamilem Lhotákem či Emanuelem Fryntou. Byli nuceni tvořit víceméně v podzemí, do šuplíku, nejlépe se jim dařilo v době uvolňování počátkem 60. let. Po jejich emigraci do USA bohužel Vladimír brzy zemřel, Eva se prosadila vcelku úspěšně, intenzity jako v 60. letech však už její tvorba nedosáhla.

Vladimír Fuka (1926-1977) byl malíř a ilustrátor. K vrcholům jeho díla patří série obrazů klaunů a labyrintů, oba motivy se v jeho díle opakují a jsou mu příznačné. Bohužel pod tíhou doby nemohl Fuka své umění svobodně veřejně prezentovat (za svého života prakticky nikdy nevystavoval) a tak se věnoval méně kontroverzní tvorbě knižních ilustrací (zejména knížek pro děti), obálek a grafické úpravě knih, umění značně efemérnímu, které časem zaniká a dodnes přežívá už jen v knihách v knihovnách. Z jeho díla:

v době nejtěžšího stalinismu vytvořil autentický kreslený Deník 1952 (Albatros Media, 2010);

ilustroval nádhernou Říhovu Dětskou encyklopedii (1. vydání 1959);

spolu se Zdeňkem Mahlerem vytvořili výpravného dětského průvodce po New Yorku (Albatros, 2008) a veselou knížku Jak se stát bubeníkem královské gardy (SNDH, 1965);

spolu s Jiřím Kolářem hravou knížku anekdot, her a hádanek V sedmém nebi (SNDK, 1964);

vytvořil nesčetné množství originálních knižních obálek především z počátku 60. let;

a sérii imaginárních portrétů slavných malířů, spisovatelů a skladatelů (Das Imaginäre Portrët, Artia: 1965).

Podrobněji k dílu Vladimíra Fuky viz

monografie Zdenka Primuse k výstavě Vladimír Fuka - Cesta labyrintem (1996)

Eva Fuková (1927) je výtvarnice a především umělecká fotografka. Na rozdíl od dokumentaristů je pro ni typická další tvůrčí práce s negativem – používá dvojexpozice, koláže, úpravy při vyvolávání. Proto jsou její fotky velice originální a na první pohled snadno poznatelné. Pro mě osobně jsou nabité ohromně silnou poezií, pohybují se mezi surrealismem (zde je blízká Vilému Reichmannovi) a hledáním poetična v drobnostech šedé skutečnosti (tady je nejblíž Miroslavu Hákovi). Její fotografie se mimojiné objevily v legendární knize New York  (Mladá fronta, 1966) nebo doprovázejí knihy Radky Denemarkové. Je rovněž autorkou grafické úpravy Weissova románu Dům o tisíci patrech (Naše vojsko, 1964).

Podrobněji k dílu Evy Fukové viz

monografie Zdenka Primuse k výstavě Eva Fuka(ová), tváře času (1996);

Josef Moucha – Eva Fuková (FotoTorst sv. 27, Torst, 2007);

Emanuel Frynta – Eva Fuková (Umělecká fotografie sv. 20, SNKLU, 1963).

Václav Havel (5. října 1936 - 18. prosince 2011)

Foto: Tomki Němec - Havel walking on the beach near Cabo de Roca, Sintra, Portugal, 1990.

È pericoloso sporgersi!

Ještě jednou Joseph Beuys a jeho píseň Sonne statt Reagan, nic moc lepšího jsem asi v životě neviděl!

Ob West, ob Ost / auf Raketen muß Rost!

Ob Ost, ob West / Kalten Kriegern die Pest !

Ještě stále se nemůžu vzpamatovat z mého nedávného objevu: Joseph Beuys byl někdy kolem roku 1943 jakožto radiotelegrafista a příslušník wehrmachtu posádkou v Hradci Králové, což z něj rázem činí jednoho z vůbec nejvýznamějších návštěvníků tohoto města! Teď by to ještě chtělo nějakou důstojnou pamětní desku, nejlíp plstěnou!

"Rauschenberg has left us with something that will be difficult to erase." (citováno z jakéhosi blogu, viz http://michaelpsilva.com/blog/?cat=1)

André Kertész: "Potulný muzikant, kterého jsem poslouchal jen několik minut, a na kterého nezapomenu do konce svého života – na vysvětlenou – podívejte se na jeho tvář."

Andrzej Stasiuk: „Ta fotografie mě pronásleduje už čtyři roky. Kamkoli se vypravím, hledám její trojrozměrné a barevné verze a často se mi zdá, že nacházím. (...) v doběla rozpáleném Gönci, kde jsem hledal železniční stanici, která byla jen zpustlým, opuštěným domkem a do večera neodjížděl žádný vlak. Stejně tak ve Vilmányi, na opuštěném nástupišti uprostřed nekonečných polí tonoucích v poledním žáru, (…) Ve všech těch místech se na průsvitné plátno prostoru promítl André Kertész z roku 1921, jako by se čas právě tehdy zastavil a současnost byla pouhým omylem, výsměchem anebo zradou, jako by má přítomnost v těch místech byla anachronismem a skandálem, protože jsem přišel z budoucnosti, leč přesto nebyl ani trochu moudřejší, ale jen více zaskočený. Prostor té fotografie mne hypnotizuje a všechny mé cesty slouží pouze tomu, abych nakonec nalezl skrytý přechod do jejího nitra.“

Jan Faber - Cestou do nikam (recenze na Cestou do Babadagu, Host č. 6/2009): Kertészova fotografie "jako by ztělesňovala to, co je stálé, věčné, nepomíjivé, ačkoliv je to již dávno nenávratně ztraceno. To, co jsem před chvílí viděl, už není, přesto určitě pokračuje dál, ale beze mne, a to je důvodem stesku, smutku, nostalgie vyvolané bytostným pocitem dočasnosti a pomíjivosti. Na povrch vyvěrá poetika autentičnosti obyčejného života, který je stejně tak nehybný jako vzduch uprostřed léta (...) “Lidé, kteří nespěchají, jsou výzvou pro svět, v němž je závazná extrémní kulturní a ekonomická mobilita“, otázkou zůstává, zda „svět“ výzvu přijme, nebo zda naopak onu Stasiukovu krásnou, lenivou, opilou a zabordelenou východní a střední Evropu pohltí a přetvoří k obrazu svému.“