Iggy

"Toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku

po černé, studené kaluži u křoví,

v níž vonným soumrakem hoch pouští si, pln smutku

lodičku křehoučkou jako motýl májový."

Text: Arthur Rimbaud (v překladu Františka Hrubína)

Foto: André Kertész

Nějakou dobu jsem byl naprosto uhranut Prahou – městem ostrých hran, jak ji ve své knížce popisuje Josef Kroutvor. Prahou prvorepublikovou, která se z polemického provinčního rakousko-uherského centra stává moderní edisonovskou elektrickou metropolí. Předzvěstí je velká Jubilejní výstava z roku 1891. Za první světové války se křivky Prahy kubisují stejně jako texty Franze Kafky. Na Letné se plánuje monumentální pomník Tyrše a Fügnera. V pražských ulicích a hospodách můžete potkat Josefa Švejka se svým nerozlučným kumpánem Jaroslavem Haškem. To už dávno není ponurý svět pražských židů a Meyrinkova Golema. Válka skončila a z trosek monarchie se rodí Praha avantgardní a moderní!

Moderní Praha to je poetistický přístav 20. let a posláním básníka je být plavčíkem na Lodi jež dováží čaj a kávu! „V koši vysoko u nebe spojen přímkou stožáru s mořem a světem sedí Jaroslav Seifert a volá země.“ Exotika, dálky, oceány a palmy. Město Samé lásky, mrakodrapů, parolodí a avionů. Je čas smokingů, motorismu, tenisu. Svět, který voní. Svět, který se směje. Vychází Devětsil a Sborník nové krásy - Život. Ne muzea a akademie, ale reklamy, jízdenky, nálepky, plakáty, pohlednice a fotografie – obrazové básně a koláže. Všecky krásy světa. Za výkladem Vilímkova knihkupectví možná ještě zahlédnete Štyrského a Teigovy obálky Nezvalových a Seifertových knížek. Na nárožích lze spatřit velkoformátové reklamy na Voskovce a Wericha!

„Jako duhová řeka spěchal život městem v rytmu foxtrotu, míjel veselé poutače Osvobozeného divadla, výkladní skříně, pestré reklamy, portály kaváren a fasády obchodních domů. V + W, dva moderní klauni objevující se na plakátech, zdravili chodce v rušných ulicích, a v pasážích zněla Ježkova hudba.“

Za jednoho z hlavních tvůrců „pražské city“ považuje Kroutvor Františka Zelenku – autora plakátů a výprav Osvobozeného divadla, architekta funkcionalistických domů ze skleněných cihel, designéra Ježkova Tmavomodrého pokoje v Kaprově ulici. Jeho život bohužel končí předčasně v koncentračním táboře, stejně jako nadlouho končí sláva a krása Prahy. Tuhle Prahu se pokusí oživit ještě koncem 60. let Prokop Voskovec s Petrem Králem, ale ve svých toulkách naleznou už jen obrysy Zelenkových plakátů, zaniklý jásot plováren a siluety gentlemanů ve smokinzích a buřinkách. Dodnes zůstaly stopy téhle báječné doby alespoň v knihách, obrazech, domech a vzpomínkách.

Text odkazuje na knihu: KROUTVOR, Josef. Praha – město ostrých hran. Volvox Globator, Praha: 1992.

Nelze než hluboce smeknout buřinku před originální a vyčerpávající tyršovskou monografií z pera Petra Krále snad až příliš skromně nazvanou Tyršovské přeháňky (Vokno, 1994). Králova práce by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o neopakovatelnou osobnost spoluzakladatele Sokola dra Miroslava Tyrše, a stát v ní na čestném místě hned vedle nejlepších svazků profesorů Freuda či Smotlachy.

Král počíná drem Miroslavem zcela právem řadu světových osobností, která by podle něj měla ideálně vypadat: dr Tyrš, Jindřich Fügner, Brigitte Bardotová, atd., přičemž může začínat také kdekoli jinde. Dra Tyrše charakterizuje autor jako českého nevěřícího Krista a lidské vtělení blesku, silného i ve svých slabostech, jehož heslem bylo nesmlouvavé: „Všechno nebo nic!“ (nezapomenutelně pronesené z tribuny do ticha v památný den prvního neuskutečněného všesokolského sletu).

Jedním z vrcholů Královy práce je detailní rozbor ustrnutí mladé a nevinné Renaty Fügnerové, ke kterému došlo díky slavnému Tyršovu vynoření se z vápnem postříkaných kopřiv za jeho jáchymovskou pastouškou, kde byste s bídou našli jen starý zakutálený tenisák. Velké úsilí věnuje Král rovněž vyvracení hojně rozšířeného (ale naprosto mylného) tvrzení, že dr Miroslav „zahynul v Alpách“. Na základě očitých svědectví autor upřesňuje, že Tyrš se daleko spíše vytratil v šeru za jedním ze sloupů tělocvičny, kde jinak poletovaly jen zbytky popele, listí a dávno mrtvých much, a kde tajně zvedal břemena a stačil ještě poznamenat, že „dokud to zvedne, bude žít“. A od náčelníkova vytrácení se do šera za sloupy už není daleko k jeho věčnému návratu: „Všude v celé střední Evropě, kdykoli přijde večer a sním i šero, jež je nejvyšší čas nazvat Tyršovým, spatřují běžně unavení řidiči právě přelud Tyršovy postavičky, zarputile vztyčený v silničním příkopu: a to dokonce i tehdy, když jeho zjev jinak neznají.“

Jedinou výtkou důslednému Královi, který jinak prokázal obeznámenost s nejnovějšími pracemi tyršovských badatelů P. Voskovce a dalších, může být snad poněkud přehnaná interpretace dra Tyrše coby lidského modelu pro znaménko vykříčníku, nedostatečně podložená pouze jeho zálibou ve fyzickém cvičení.

Závěrem ještě připomeňme, jak velkou národní ztrátou a neodčinitelnou nespravedlností vůči největšímu z našich národních myslitelů, byla nerealizace Kafkova a Janákova pomníku dra Miroslava a Jindřicha Fügnera v Praze na Letné (viz obrázek).

(pozn.: text obsahuje nepřiměřené množství citací a parafrází textu knihy Tyršovské přeháňky básníka, tyršologa a cyklisty Petra Krále)

Z úvodu Františka Götze k básnické sbírce A. M. Píšy Nesrozumitelný svatý (1922). Ach, to byly časy plavčíků Devětsilu objevujících neznámé ostrovy a obzory, kdy "V koši vysoko u nebe spojen přímkou stožáru s mořem a světem sedí Jaroslav Seifert a volá země." (Karel Schulz)

aneb Jak to dovopravdy bylo s praotcem Čechem a jeho bratřima

"Pravda je taková, že na kopec Blahoš přišli dva bratří, Lech a Čech s hordou svejch lidí, co se vysmekli z otroctví egyptskýho… původně byli tři, jenže bratr Rus se s bratřima hádal. Von byl hrozně velkej a pruďas. Tak bratři Lech a Čech radši zmizli i se svým lidem do jiný země. Stáli na Blahoši. Už tu zůstanem, řekl Čech, byl utahanej. Ale Lech nasál nosem, řek: Já chci k moři. Pirátství a obchod, pamatuješ? Proto je vyhodili z Egypta. Ale Čech už nikam nechtěl. Lech ho tam nechal. Tak se nechávali starý a nemocný po lesích. Lech a moudrý kmeti a důstojný válečníci se svejma manželkama a pannama vodešli pryč a všichni hbitý obchodníci taky, to se ví. Když se Čech rozhlíd, utrh si vousy a zaplakal. Zůstali tam jen starý a nemocný, všelijaký děvky těhotný a různý chlastolitři prolezlý depresema. Taky hordy malejch dětí, takovejch, co nikdo nechtěl. Čech řekl: Zbyl tu jen bídný lid. Tak teda vykopejte zákop a všichni v něm umřem, to bude nejlepší. Ti, co ještě mohli mluvit, mu to slabými hlasy rozmlouvali, ale Čech nepovolil. Dejte mi muj kyj, všechny vás pobiju, hanbo země. Když viděli, že nedá jinak, byla to cháska zbabělá a otrocká, tak ten zákop vykopali a jako si tam lehli. V noci ti, co se ještě mohli hýbat, Čecha zaškrtili. Hrozně zaplakali a řekli, že ho kous had. A na tvojí památku, milý děde, nechať se zovem Češi. Tak. Protože ale byli hrozně líný, žili v tom zákopu, když už se na ňom tak lopotili. Udělali si tam doupata a malý čadivý vohýnky a dál se rozmnožovali. Malý děti nosily bobule a kořeny. Nějak žili. Tak to bylo."

Průkopník české (a rakousko-uherské) fotografie, neuvěřitelně všestranný, vzdělaný a zajímavý člověk a umělec. Naneštěstí předčasně zesnulý a zapomenutý génius. Podrobněji viz DUFEK, Antonín. Vladimír Jindřich Bufka. FotoTorst, Praha: 2010.

V. J. Bufka - Radnice, Vídeň (2010)

Prokopa Voskovce (21.1.1942 - 9.2.2011) jsem znal už dřív, ale naplno objevil bohužel až teď, po jeho úmrtí. A nejde ani tak o jeho dílo – jedinou sebranou básnickou sbírku Hřbet knihy a jeho divadelní působení – jako mě fascinuje jeho život, jeho energie, jeho dílo vypravěče a baviče, které mohli prožívat jen jeho blízcí, hlavně jeho nerozluční přátelé Petr Král a Stanislav Dvorský. Tenhle nezlomný elegán, český Jacques Vaché a král Ubu dokonce pořádal (sojový) SUK-SOIRÉE! Prokop Voskovec mi do jisté míry splývá s Petrem Králem: okouzlení šedivou skutečností, kterou neúnavně a všemožně surrealisticky zkrášlovali, objevovali pražské plovárny, kavárny a dámské budoáry, nápisy na zdech a výkladech, klobouky a hvězdy, znovuprožívali konec 19. století, elegantní 20. léta němých grotesek i 2. světovou válku, obdivovali se V+W, Rimbaudovi, surrealismu, Tyršovi, beatnikům i jazzu.

Kdo chce, ať si o Prokopovi přečte víc v Instinktu č. 8/2011, rozhovoru pro Týdeník Rozhlas <http://www.radioservis-as.cz/archiv07/04_07/04titul.htm> nebo jeho pro mě nejzajímavější báseň Kusy domů v Tvaru č. 5/2011.