thommas

Jeden den s dvojicí mladých afroamerických muslimů, kteří řeší své životy, rodiny, město i svět obecně. Po úsvitu. A místo Vídně pulzující Brooklyn. Nezvládnuté snahy o přesah do komentáře k situaci muslimské komunity v New Yorku po 9/11 (scény s absolutně nekompetentní agentkou FBI, které snad prý měly vzniknout na základě rozhovorů režiséra s mladými muslimy z Brooklynu) zalepí Dockendorf skvělým přístupem k vizuálu, Adam Gunther hypnotickým soundtrackem a v neposlední řadě naprosto přirozená chemie mezi hlavními postavami, která funguje nejlépe, když se Naz a Maalik prostě jen tak toulají Brooklynem – svobodněji, než za dveřmi svých pokojů. Výborný debut.

Tuctová (b)romance plná dějových a charakterových klišé, která neklesá k hloupým vtipům a drží se uprostřed proudu. Nackman v rámci žánru vytušil, že v místech scenáristické nemohoucnosti nestačí jen hercům svléknout trika, ale že by bylo fajn nechat je třeba mírně improvizovat. Pohoda na jeden večer.

Prchající delikvent, neschopný navazovat trvalé citové vazby, za sebou pálí mosty – někdy doslova. Plochá lovestory o dotěrné minulosti, nezručně naroubovaná na kolážovitou poctu nočnímu klubu v Brooklynu. Wannabe Shortbus na hraně režisérské trapnosti, který zachraňuje Pierre Prieur od pasu nahoru a výběr songů.

"Storytellingový sadismus," vystihl recenzent Guardianu další příspěvek do rumunské nové vlny. Porumboiu nudí, ale zároveň nenápadně baví pomalými táhlými dialogy a sérií opakujících se otázek a opakovaných odpovědí. Prolog záměrně uspává detailní observací postupu před počátkem samotného hledání, aby odhalil a demytizoval hrdiny – žádný Robin Hood, co bohatým vezme: tři obyčejní muži, kteří se následně potulují zahradou s detektory, postávají, debatují, a když má dojít k reálné práci, vůbec se do ní nemají ("pod podlahou bude jen roura, nebudeme to dál zkoumat"). Možná sice představují rozdílné typy současné rumunské společnosti (to ať posoudí fundovanější), pro mě jsou však univerzální i přes rozdílné motivace: pojí je snaha najít "poklad", nechat si do rukou spadnout únik a bez práce opustit své potíže (raději debatují o logice hloubky země než by kopali), a i Cornel, ač myšlenkami žije ve starém režimu a na oko neuznává rychlá řešení, se ve skutečnosti jen přizpůsobil a parazituje skrze techniku, kterou vlastně nechápe a neovládá. Globálně srozumitelný epilog je happyendem jen zdánlivě: rodina a syn se možná potvrzuje být nejcennějším bodem v životě Costi, ale jeho krásné gesto ihned plodí zlé vztahy a vychovává novou generaci, která očekává, že poklady padají z nebes a vyzvednout si je můžete v bance. Pomalý satirický poklad, který odmění ty, jež si dají tu práci a vydrží až do konce.

Když jsem se kdysi zařekl, že budu odpadem šetřit, vyhradil jsem si ho pro skvosty jako tento. Absolutní režisérská bezradnost.

Vynikající a bezprostřední celovečerní prvotina Bruna Podalydése, který ač ve Francii soustavně miláčkem kritiky i diváctva, u nás zůstává až na jedno nekoncepčně vydané DVD neznámým. Albert (režisérův bratr Denis) je nerozhodný zvukový technik, který ani před čtyřicátým rokem svého života neví kudy kam. Jeho nerozhodnost se stává přítěží ve chvíli, kdy do jeho života náhle vstupují tři odlišné ženy.

Oproti svým předchůdcům banálnější, povrchnější a mírně iritující snaha znovu sdělit třicet let starou myšlenku. Pětasedmdesát pomalých černobílých záběrů v unifikovaném reklamním stylu. Gorila; lidé, emoce, kultura, zábava, technologie, zkáza a nový řád věků v plytké mozaice černobílé krásy, která jako by netušila, na co ještě upozornit a jakou nejpovrchnější vizuální metaforu k tomu zrovna zvolit (Země v barvě) - žádný myšlenkový oblouk se nekoná, jen vizuální orgie bez uspokojivého orgasmu.

Kechiche si jen tak v poklidu tři hodiny klouže po povrchu docela obyčejného vztahu a jeho docela obyčejného rozpadu. Při svém klouzání především nedokázal předat plynutí času - celý vztah se odehrává na ploše patnácti let: zatímco na počátku je Adèle čerstvých patnáct, ke konci filmu ji táhne na třicet - některé krátké epizodky, které se tu zdají být spíše k smíchu, se tak ve skutečnosti odehrávají mnohem silněji (například s Tomasem v úvodu chodí Adèle více jak půl rok, a i proto Thomas při rozchodu pláče). Svůj autorský vklad vložil režisér tam, kde to možná nebylo úplně potřeba: oproti předloze se sice zbavil některých dětinských hloupostí a zápletek, na druhou stranu však některé výrazné dějové zákruty a formální postupy zcela seškrtal (zdlouhavý a komplikovaný rozchod Emmy se Sabine, výraznější práce s modrou barvou) a kompletně přepracoval závěr. Zatímco v předloze je osud i rozchod dívek mnohem dramatičtější - Adèle je v sedmnácti vyhozena z domu poté, co její rodiče odhalí podstatu vztahu s Emmou (proto se obě dívky najednou ocitají ve společném bytě a v rámci předlohy se jedná o nejsilnější momenty; kresba se začíná barvit, Adèle dospívá, zatímco ve skutečnosti hasne, poznamenána postojem své rodiny), Adèle se stává závislou na prášcích, podvede Emmu s kolegou, dívky se rozcházejí, scházejí a Adèle v závěru umírá - ve filmu je rozchod založen spíše na vzájemné nekompatibilitě obou dívek; Adèle si na konci uvědomuje, že je třeba jít dál, možná snad i opustit ústřice a posunout se. Ostatně zatímco v originále Adèle jahodové mléko při první návštěvě lesbického baru chutná a děkuje Emmě, že ji ho doporučila, ve filmu Kechiche využívá příležitosti poprvé naznačit rozpor, když Adèle přiznává, že nic hnusnějšího ještě nepila. Souhlasím, že Život Adèle je v Kechicheho úpravě mnohem realističtější příběh. Ten si ale tak rozmáchlou stopáž nezaslouží, s ohledem na skutečnost, že jde vlastně jen o nezajímavý mix až příliš doslovné povrchní televizní romantiky (některé metafory jsou vysvětleny několikrát, některé jsou až příliš okaté, viz Pandořina skřínka) a dobře natočeného festivalového porna. F̶i̶l̶m̶ nuda roku.

Alenka v říši vědeckých divů. Vizuálně povznášející experimentální dokument čerpající z rozhovorů s vědci, matematiky, mediky, komunikátory vědy a umělci. Tančí se o jejich cestě za vědou, o zkoumání hranic vědy a umění, o kreativitě. Jednotlivé kapitoly a precizní choreografie (dokonalé zdvojené tance umění a vědy) postupně stoupají domem až do věže, přes nové hranice, na Měsíc. Připomínalo mi to podobně vystavěné Greysonovy Fig Trees, které jsem si ostatně užil nápodobně. Velká škoda obtížné dostupnosti. "Writing about film is like dancing about architecture. Wonder House dances about science and it works. This is an experimental and joyous film, full of striking imagery that constantly surprises."

I Herzog lezl pod zem s kamerou, ale tolik cirátů jako tito pánové kolem toho neudělal. A to tam lezl ve 3D. Odnikud nikam, bez konceptu, bez smyslu, ale za to s kupou stupidních otázek a jedním zbytečným helikamem, snad aby dodal vzdušný protiklad temným štolám. Promarněné důležité téma, deset minut zajímavých věcí a čtyřicet minut nesmyslné vaty k vystříhání.