thommas

Rádoby psychologická hra s divákem, které se dá odpustit ledacos, jen ne fakt, že se vlastně vůbec nehraje. Tereza/divák se tu ocitá mezi dvěma stranami, o nichž by až do poslední chvíle nemělo být jasné, která je větším zlem a lepším manipulátorem. Herní mechanismy jsou dané: například divadelní přednesy Aleše, ono vytýkané "šustění papírem", mají v Líbánkách své místo - Aleš je umělec, teatrální povahou (což vysvětluje i jeho bleskurychlý plán s urnou), jehož jevištní přednesy mají šustit do uší, aby tak znevažovaly jeho pozici. Ztrácíme díky nim pevnou půdu a začínáme pochybovat, kdo je tu vlastně ten zlý manipulátor a psychopat. Problém je, že těchto znevažujících prvků je směrem k Alešovi málo a často jsou jen trapně okaté (červená záře fotokomory). Zbytečně mnoho času je věnováno epizodním rolím a pozorování běžného posvatebního hemžení a hra se tak nehraje; zlo je zlem, dobro je jen mírně vyšinutým dobrem, bez výrazných pochyb a zaváhání po celou hodinu. Finální "překvapení", díky kterému začínáme chápat, o co Líbánkám vlastně celou dobu šlo, tak vyznívá hluše. Ještě hůře pak ze závěrečného zúčtování vycházejí "potvrzující" flashbacky.

Krátké povídky nevyvážené kvality. Extrémně talentovaný Marco Berger hypnotizuje dokonalým Los Brazos Rotos nebo prazárodkem celovečerního Hawaii El Primo na straně jedné, prokládajíc dějově pubertálnější a filmařsky lacinější povídky Marcela Mónaca na straně druhé (Ari, El Otro). V závěru se role obrací: Mónaco jako by se pokoušel vybudovat Bergerovu atmosféru, jenže nakonec neví, kudy ven (Amor) a Berger se motá v plytkém scénáři (Entrenamiento), ale zase z něj umí vtipně vybruslit.

Kdesi v nepodchyceném prostoru a čase se odehrává malé a zcela běžné rodinné drama, jakých se na světě děje každým dnem bezpočet. Nacházená přirozená symbolika a režisérčin striktní odstup, zdůrazňovaný i kamerou (průhledy skrze pootevřené dveře) - porušený jen jedinkrát, v momentě odhalení čisté pravdy "skrze plíce" - dokázaly na krátké ploše zprostředkovat více emocí než běžný ždímák. Citlivý pozorující dokument, ne nepodobný mladšímu Railway Redemption Santiaga Posady.

I přes značné nekvality má Naked As We Came pár malých plusů. Relativně dobře načrtnuté charaktery (o jejich předvedení už nemluvím), smysluplnou kameru, pár průměrných scenáristických kliček (na druhořadý LGBTQ film dobrý) a lokaci. Na druhou stranu, když už si například pořídíte technicky zručného kameramana, přihoďte pár dolarů i na zvukaře - nestane se vám, že se různé hlučení z pozadí stane další postavou, která v některých scénách dokonce intenzitou svého hereckého projevu překoná hlavní postavy.

"Logging is the new Blogging."

Citlivý necitlivý film. Bolestivé osobní téma smrti otce obalené neumětelskou snahou o osobitý dokument. Postavy jsou uměle vehnávány do vizuálně zajímavých póz (drž tu fotku před sebou nehybně - napočítej si do deseti), místo toho, aby je autorka více otevírala. Navíc "animované" pasáže, za které získal film cenu za animovaný dokument v Lipsku, jsou jen a pouze záběry statických kreseb. Zklamání a ztráta času. #DOKLeipzig'13

Animovaná infografická smršť. Florian Köhne se podílel i na videoinfografice Beyond Bytes (http://vimeo.com/69750203) a Bacon, Anyone? (http://vimeo.com/24094717) a nutno uznat, že budoucnost infografiky leží právě zde - za stupidními virálními videi omílajícími v rychlosti stovky čísel a statistik podkreslených epickou hudbou se konečně zavírá voda a autoři pomalu následují klasickou infografiku a hledají za daty příběhy, stávají se video-datovými storytellery s vlastním stylem a osobitostí. Co víc si přát, tudy vede cesta. #DOKLeipzig'13

Téměř sedmdesátiletý hudebník Jostan zjišťuje, že jeho starší bratr umírá. Vydává se na cestu zpátky domů, odkud před 25 lety odešel kvůli dosud nedořešeným neshodám a spálil za sebou všechny mosty. Nezahojené rány, životní cesty, víra a vykoupení i subtilní exkurze na současnou Srí Lanku. Výborně zvládnutá kamera, perfektní střih, geniální hudba. Malý klenot. #DCIFF2013

Zhlédnuté epizody: Don't Panic: the Truth About Population (w. Hans Rosling, 2013, *****).

Skvělá práce! Bez ironie. Typicky čtyřlístkovsky zkratkovitý příběh, výborná svojská kombinace 2D/3D animace citlivě ctící původní styl, vynikající orchestrální soundtrack a více než dobře vybrané hlasy. Smutné je, že bez nechutného PP by se něco takového nikdy nezafinancovalo. Pozn.: Ach ano, je mým zvykem posuzovat film s ohledem na cílovku.