thommas

Hlášky a kulisy z ulepených osmdesátkových porno-klasik, tehdy natočených jako vyteplené parodie na bondovky nebo Dynastii, ožívají do křečovitého politického poselství v kontextu nadrženého campu a béčkové trash-rom-com. Tohle má neskutečnou energii a nepotřebuje to ani korunu v rozpočtu navíc. Nepotřebuje to lepší herce, nepotřebuje to vyšší produkční hodnoty, nepotřebuje to dospělejší a chytřejší humor. Nic to nepotřebuje. Tohle je prostě přesně tak, jak to má být. A jak se to má po půlnoci promítat někde na LGBTQ festivalech, aby potom mohli všichni padnout na kolena a vést o tom dlouhé politicko-filozofické debaty. Guilty pleasure.

Zvláštní, zvláštní generace. Umění prosáklé do běžného života, partnerské hovory jako komorní inscenace plné teatrálních deklamací. Hlavní hrdinka je destruktivní síla pálící společenské konstrukty, kterým se ještě před chvílí chtěla podřídit tak moc, že si i neúspěšně hrála na rodinu. Z rozporu mezi svobodou a nezakořeněním její generace a touhou po čemsi pevnějším, co generace před ní zdánlivě mají, proudí její motivace bojovat za nové normy. Po většinu času jsem Emu a její konání nechápal, a to i přesto, že jejím motivacím vnitřně rozumím. O to větší rána pro diváka je, když její destruktivní činnost nakonec přinese konstruktivní mezigenerační řešení, ve kterém jsou všichni šťastní ― alespoň pro teď. Padouch nebo hrdina... Energický de-generační manifest v rytmu elektrizujícího soundtracku s perfektním vizuálem, který si mě nakonec celkem slušně ošlehl.

Ruská filmová tradice nazírání válečného pekla naivním dětským pohledem (Idi i smotri) v juxtapozici k současnému orchestru při zkoušení Rachmaninova Klavírního koncertu č.3 a jeho Symfonických tanců. Obě symfonie jsou v závěru uvedeny s tučně vyznačeným rokem vzniku (1909, 1940), aby bylo zjevné, že je Zolotuchin vnímá jako předtuchy věcí budoucích. Pokyny dirigenta se vpíjejí do válečného zmaru, hudba se mísí se zvuky války. Propojení obou rovin je občas zbytečně násilné, herecké výkony místy strnulé a celková poetika správně patetická v úctě k tradici, myšlenka ovšem překonává nedostatky této technicky i vizuálně odvážné a uhrančivé prvotiny. Zolotuchin je rozhodně talent, který bude dobré mít na zřeteli.

Rodinný autoportrét, který chtěl na pozadí jednoho netradičního knihkupectví přecházet od velkých dějin k malým dějinám boje za LGBTQ identitu. Celé to je nakonec ale takové unavené, zvláštně promíchané nic, které překvapivě zůstává na povrchu i přes fakt, že režisérka je členem rodiny, o které točí. Nejcennějším příběhem z mnoha rozehraných je závěrečná studie bourání zdí, pečlivě postavených mezi byznysem a rodinou, na cestě za přijetím odlišné orientace vlastního syna. Průměrná dokumentární prvotina s několika zajímavými momenty a nevytěženými tématy, jejíž trailer má podstatně lepší strukturu, než výsledný film.

Nadrogovaná adaptace podcastů Duncana Trussella v duchu animátorské školy George Dunninga, která by zapadla na popůlnoční vysílání Adult Swim. Žánrový wow efekt funguje jen tehdy, pokud jste v životě neviděli jediný animovaný autorský dokumentární film. Kombinace dvou relativně kvalitních věcí (zhuleného filosofování o životě/smrti a cestě od jednoho ke druhému + slibného animáku talentovaného týmu na moderní WTF-dada vlně) vytvořila náhodný signál s rovnoměrnou výkonovou spektrální hustotou: soustředit se pořádně nedá ani na jedno. Kdo tušil, že chaos může být taková nuda...

Snímek o migraci z perspektivy těch, kteří zůstávají na břehu. Mati Diop za bezkonkurenčního soundtracku Fatimy Al Qadiri volně korzuje od sociálního dramatu k detektivce, romanci i mysteriózní revenge-duchařině, a přitom ještě otevírá mnohá palčivá témata moderní Afriky, od ústřední migrace až po feministické obrození. Film, který zpočátku mate tělem suchého sociálního dramatu, si diváka nakonec utopí v magickém realismu. Neočekávaný zážitek.

Přišel jsem nepřipraven. Čekal jsem romanci s prvky folklóru, dostal jsem meditaci na půl cesty k mistrovství Weerasethakula. Což není špatně. Předně: není to queer příběh, je to univerzální příběh a pohlaví tu nehraje sebemenší roli. Možná je kombinace homosexuality a překonání smrti producentským kalkulem, jak zaujmout festivalové publikum a svézt se na vlně úsporných a formálně strohých pralesních meditací. Film se velmi hmatatelně rozpadá na dvě kvalitativně vzdálené poloviny. První část je režisérsky, scenáristicky i obrazově velmi nezručná: zaměřuje se na vztah dvou hlavních protagonistů a jejich osobní historie, které jsou pro další příběh relevantní povětšinou jen jako kulisa různých smrtí (ukopání čarodejnice, uškrcení dcerky), se kterými se hlavní postava dosud nedokázala smířit a vyrovnat - a ke kterým dostává ještě jeden čerstvý křížek. Historie se prozrazují skrze strojené a špatně odehrané promluvy, vizuálně rámované symbolikou života jako květinové výzdoby, která umírá dřív než je dokončena. Druhá polovina je naopak řádně hustý pralesní art o smíření se s konečností života a nalezení způsobu posledního rozloučení se všemi, kteří nám odcházejí. Art, který jede po hraně divácké snesitelnosti tím správným způsobem. Nevyvážená filmová meditace, kterou jsem si po většinu času užíval především jako exkurz do thajské flory.

Ateliérová nuda o pravdivém (ne)prožívání umění. Přesně ten druh filmu, který si každý překouše po svém. Pro mě je to celovečerní obžaloba kánonu homo-umění. Jim se jako slušný a nepolíbený mladík ze vsi dostává do Londýna (nebo libovolného jiného města s uměleckou komunitou, protože lokace zde hraje jen okrajovou roli), setkává se s bližními svými a propadá se do světa 'raconteurs' – prostitutů, kteří ovládají umění duchaplné post-koitální konverzace. "A person who tells anecdotes in a skilful and amusing way," píše slovník o výrazu 'raconteur'. To, co Jim dělá, má tedy s prožíváním umění pramálo společného: je to buzní verze umění, kánon děl a vtipných zajímavostí, které se sdílejí a dědí, jsou základem našeho komunitního vědomí a v určité fázi svých životů se do nich noříme: do zajímavostí o homoerotickém umění, do debat o sexualitě slavných mistrů, do perliček o teplých malířích, filmařích a básnících, které se Jim učí zpaměti. Postcards from London tyto banalitky falešného vnímání umění na diváka chrlí s vražednou kadencí. Jim ale cítí, že to není ono, to není to pravé – to není skutečný prožitek umění – a tak si za své služby nedokáže ve své čistotě inkasovat peníze.Tráví čas s postaršími muži, kteří umění nikdy neprocítili a pasovali ho jen do role vizuální erotické ikony. Chudák svatej Šebestián. Jim ale cit pro umění v sobě má, dokáže ho vnímat – a to dokonce velmi fyzicky. Po krátké koketérii s chlapcem, který umění vnímá čistě komerčně, zavrhuje i tuto cestu a nakonec v sobě nalézá sílu prožívat umění i mimo vyčerpaný a jasně vymezený homokánon nebo čistou komerci. Odchází z kulis na reálnou ulici, stvořit něco vlastního, vlastní krásu a vlastní estetiku, i kdyby ty bylo z papírových krabic a i kdyby měl nakonec zůstat bez prostředků. Dobře pro něj. A dobře pro McLeana, pokud je to autobiografický příběh o jeho prosazování se v uměleckém světě londýnského Soho. Jen já se nedokážu rozhodnout, jestli mě tahle alegorie účelně iritovala nebo bavila. A kdybych přiznal, že McLeanovu filmovému umění dávám bod navíc za břišáky Harrise Dickinsona, podsekl bych sám sobě židli. Au. Ten film vlastně docela dobře řeže.

Recenzent časopisu Variety po projekci na Berlinale napsal, že dělení do tří částí mu nedává smysl – prý není jasné jak a nakolik se od sebe části liší. Vnímá totiž NeonBoy jako melancholický snímek o degeneraci vztahů v internetovém věku. Takto úzké chápání je velmi limitující. Hypertextové vztahy nejsou hlavním tématem – hlavním tématem je naše obsedantní touha sledovat a přitom zůstávat ve stínu. Touha, která vehnala Pedra do spirály odcizování se, samoty a socializačních (panických) ataků. Všechny postavy, včetně těch minulých, ho totiž sledují a zároveň si zachovávají svou anonymitu – ať již doslova, jako náhodní lidé v oknech města nebo chlípníci na Cam4 – nebo obrazně, jako postavy, které se sice dívají zblízka a ukazují tvář, ale vždy sledují jen své cíle a nakonec odcházejí. Na celku je znát jistá tvůrčí rozháranost: NeonBoy se snaží tematizovat jak šikanu a násilí, tak hledání vlastní identity, první milostná vzplanutí, odtažitost vztahů a města, samotu nebo depresivní stavy, které se dědí v rodině – to vše se ale řeší pod dohledem přiznaných i skrytých voayerů, kteří se nechtějí účastnit, jen se nerušeně a z bezpečí dívat. V takovém kontextu pak hrají zásadní roli i maličkosti, jako dívka se psem nebo fakt, že Pedro nosí ven trika zásadně naruby. Dá se tomu vytknout mnoho: třeba město, které mělo zjevně hrát mnohem větší roli, ale režisérům se nepovedlo zachytit jeho upadajícího ducha i nějak jinak než skrze historky o nestabilní navážce. Nebo závěr, který je s ohledem na aktuální stav Pedra poněkud nepravděpodobný a který tak relativizuje dvě hodiny atmosférické analýzy na prostoduchou lovestory o lidech, kteří odešli, ale navždy nás změnili. Ne, Pedro musí měnit sám sebe, zevnitř. Ale přiznávám, že ačkoliv je to příliš náhlé a artové procitnutí, nedá se tomu vytknout jisté příjemné divácké mrazení. Geniálně vybraný je hudební podkres a fabulózně dravý zvukový design, který boří hranice plátna hlavně v momentech, kdy se Filipe Matzembacher a Marcio Reolon suverénně noří dál do dvou hodin stopáže pomocí absolutní nepředvídatelnosti i nečekaně využité thrillerové vsuvky. Osobitý, atmosférický a proklatě přitažlivý film s neonovým vizuálem.

Autonomní auta v éře děrných štítků a magnetických pásků.