cachina

Ron Howard patří mezi velmi ceněné a výrazné tvůrce Hollywoodu. Ale nepatří mezi mé oblíbence. Žádným filmem si mě doposud nezískal a tak to zůstane i po jeho nejnovějším počinu Rivalové. Howard opět přivádí na filmové plátno ,,životopisný" příběh na základě skutečných událostí. Uvozovky jsem použil proto, že se nejedná o typický životopisný film. Ukazuje jen krátký časový úsek (několik let s důrazem na rok 1976) osudů dvou pilotů formule 1. Oba jezdci zastupují protikladné charakterové vlastnosti. Je zde dán jejich psychologický profil, který se za celý film nemění. Pouze ve dvou scénách z něho vystoupí, ale nakonec se opět do něho vrátí. Bohužel ani jeden z hlavních hrdinů není nikterak sympatický. Pro diváka tudíž nastává problém. Nemůže se s nikým ztotožnit a jemu vlastně jedno, kdo z nich vyhraje (znalci historie formule samozřejmě vědí, jak to celé skončí). Dále poměrně dlouho čekáme než se na plátně objeví nějaký závod. První část filmu sledujeme snahu obou hrdinů se dostat až do formule 1, ale jejich první závody zde nejsou ani zobrazeny. Většina závodů je ke všemu zastoupena krátkou montážní sekvencí střihů a záběrů na formule s výsledným umístění. Nebo je vidíme skrz pohled nějaké postavy na televizi. Plnými douškami si rychlost užijeme až v osudovém závodě. Bohužel jsem čekal více s ohledem na umístění filmu na zdejší databázi. Někdy je lepší si o filmu nečíst chvály a nečekat tudíž více, než vám snímek může nabídnout.

Celkem příjemná, leč průhledná a značně předvídatelná romantická komedie, která využívá pohádkové motivy. Snímek se dá rozdělit na dvě části. První se odehrává v Americe a jde podle zajetých kolejí (napravení problémového a rozmazleného prince), druhá zase v Dánsku (natáčeno u nás). Film má několik vyvrcholení (okamžiky, které většinou zakončují podobně zaměřené snímky): opětovné shledání, žádost o ruku a (SPOILER) konečné znovu opětovné shledání. Příběh by mohl skončit po každém z těchto momentů a divák by byl vždy uspokojen. Ale není tomu tak. V druhé polovině je nastoleno několik konfliktů (např. zasnoubení, nelibost královny s neurozenou hrdinkou či pochyby Paige o vztahu). Ale každý z nich není žádným způsobem rozvinut a vyřeší se hned v následující scéně. Ale i přes tyto výtky film neurazí, bohužel ani nepřekvapí.

N.W. Refn natáčí pozoruhodné filmy, které nejsou pro každého a Barbar je možná jeho nejrozporuplnější počin. Ještě než odešel do Ameriky, stihl si udělat jméno v rodném Dánsku, kde spolupracoval především s hercem M. Mikkelsenem. Zatím platí (a v Barborovi to není jinak), že jeho hrdinové jsou antihrdinové (např. v Drive je to zloděj, v Pusher feťák). Stejně jako v Drive je i nyní hlavní postava založena na kontrastech. V obou případech nemá hrdina pravé jméno, moc toho nenamluví (zde je dokonce němý) a jejich navenek klidné jednání je v přímé opozici k jejich výbuchům explicitního násilí. To nevyhledávají, ale jsou k němu donuceni pod vlivem okolností (aby zachránili život sobě či bezbraným postavám, které ochraňují). Barbar je po technické stránce velmi zajímavý a vytříbený snímek. Bezchybnému vizuálu napomáhá výtečná kamera a také divoká příroda, které dostává poměrně hodně prostoru. Záběry jsou dokonce komponované takovým způsobem, že se postava často nenachází (jak je zvykem) v centrálním postavení, ale v pravé či levé části. Čímž vzniká prostor i pro přírodu. Snímek dále vyniká svou syrovou, brutální, mýtickou a mysteriózní atmosférou. Raději se ale nebudu pouštět do vyznění a smyslu filmu. To nechám na každém, ať si udělá obrázek sám. Ale jen tak Barbara z hlavy nedostanete.

Po úspěchu upírské romantické sérii Twillight zcela logicky netrvalo dlouho než se do kin dostane tématicky podobně laděný a zaměřený film. Mortal Instuments má mnoho společných prvků se Stmíváním, ale také se v něčem velmi odlišuje. Opět se jedná o fantasy zasažené do současnosti a do ,,pozemského" městského světa (tzv. urban fantasy). Hrdinkou je (jak jinak) mladá dospívající žena z neúplné rodiny, která se zpočátku jeví jako obyčejné děvče (ale není), a o jejíž přízeň mají zájem (jak jinak) dva nápadníci. Z nichž jeden není (jak jinak) ,,normální" mladík. Twillight se vyznačovalo absencí děje a divačky na něj chodili kvůli dlouhým nudným scénám dívání se do očí a vyznávání si lásky. Sice jedna či dvě podobné scény tu také najdeme, ale Město z kostí se naopak vyznačuje až příliš velkou dějovostí. Od prvních minut se to valí na diváka jako lavina, aniž by se stačil nějak rozkoukat. Na filmu je poznat, že je natočen podle knižní předlohy. Tvůrci se totiž snaží do scénáře narvat, co se dá. Bohužel ale zapomínají mnohé vysvětlovat. Divák se tedy ztrácený v obrovském množství nejrůznějších nadpřirozených motivů a jevů.

Drsnačky jsou typickým buddy movie s netypickým obsazením dvou ženských hrdinek v hlavní roli. Tím ale výčet zajímavostí končí. Film je pouze rutinní záležitostí se scémářem podle milionkrát okoukané šablony. Dvě policistky (každá zosobňuje kontrastní vlastnosti té druhé) se nenávidí, ale pod tíhou okolností se stanou nerozlučnými parťáky. Snímek tedy staví na výkonou obou hereček (pro mě neoblíbené Sandry Bullock a v poslední době častěji obsazované kuchařky z Gilmorových děvčat). Film je předvídatelný a plný klišé. Sice se jedná o komedii ale humoru tu najdeme velmi poskrovnu. Nezachraňuje to ani akce, která se dostaví až v poslední části časově přemrštěného a nudného snímku.

Čím jste blíže, tím méně vidíte.. To platí pro kouzelnické triky, ale i pro samotný film. Zprvu nablýskané a efektní, ve skutečnosti ploché, prázdné a nelogické. Scénář obsahuje totiž obrovské díry až hrůza. Některá kouzelnická čísla jsou vysvětlena, jiná udělána pouze za pomocí digitálních efektů, jenže na první pohled je vidět jejich nerealičnost. Další problém nastává s postavami. Na každém postu je nějaká herecká hvězda, silná osobnost, a tak divák (nebo tedy alespoň já) neví komu má fandit. Zpočátku to vypadá, že se vyprávění zaměří pouze na arogantní a drzou kouzelnickou čtyřku, ta ale postupem času dostává méně a méně prostoru a hrdinou se tedy jeví neschopný policista v podání Marka Ruffala (k čemuž by napovídal i náznak milostné linie). Celý snímek je natočen stejným typem kamery jako kouzelnické show (aktviní, odpoutaná a neustále poletující). Bohužel se akce dostaví asi až po hodině a příliš jí není. Film je ve skutečnosti jedním velkým trikem na diváka. Teď je otázka, kdo bude ohromen a kdo znechucen.

Kříženecký je průkopníkem kinematografie u nás a prvním českým filmařem. Pořídil si kinematograf bratří Lumierů a začal točit a posléze promítat své vlastní filmy. Točil výjevy ze života, ale také první české hrané snímky, mezi které patří i Výstavní párkař a lepič plakátů. Jeho zásluha se tedy nedá upřít. Ale co se týče filmařské stránky této komedie, to už je horší. Postavy se dívají přímo do kamery, děj (dá-li se to tak nazývat) nemá příliš smysl (proč se do rvačky zapojili i ostatní lidé). U postavy lepiče je jasně vidět, jak se snaží vylít lepidlo na párky, ostatní postavy se viditelně krčí za dveřmi. Režisér použil stejný model i ve filmu Dostaveníčko ve mlýnici. Kříženecký nebyl spokojen s natáčením, takže existuje několik verzí filmu.

Mocný vládce Oz je prequelem filmové klasiky z roku 1939 Čaroděj ze země Oz (v USA tak oblíbené, u nás méně známé). Sam Raimi si je samozřejmě vědom obrovské popularity původního díla, a tak do svého filmu zakomponoval mnoho odkazů. Už úvod (stejně jako v Čarodějovi) je černobílý, zde je dokonce přidán i menší formát obrazu, děj je totiž situovaný do roku 1900, kdy celá kinematografie byla v plenkách a tento typ formátu byl používán (jinak odkazů na historii filmu zde najdeme více). Obraz se stane barevný až po příletu do země Oz. A stejně jako ranný film je označován za kinematografii atrakcí, tak i funguje Mocný vládce Oz. Příběhově poměrně prázdný (lhář a podvodník se pod vlivem okolností stává morální lidumil), za to se divák spolu s postavami může kochat přemírou barevnosti a bizarností kouzelné říše. Do pouťové trikové atrakce se také změní i ohňostrojem nabitý závěr. Ve výsledku ale film nevyznívá hloupě a znalce dobrodružství Dorotky potěší, jak se nakonec vše připravilo na její příchod.

Neil Blomkamp podruhé a podruhé nám servíruje sci-fi z prostředí chudinských ghett na okraji společnosti. Fikční svět je jasně rozdělen na chudé a bohaté (postavy jsou zase jasně rozděleny na hodné a zlé). Režisér odděluje obě společnosti na základě prostředí, kostýmů ale třeba i způsobu snímání. Scénář je poměrně jasný, předvídatelný, bez žádných zvratů a přímočarý. Absentuje zde i psychologizace postav. Ani jedna z nich neprochází žádným vývojem (teda až na posledních pár minut Matt Damon). Motivace postav je primitivní a pudová. Milostná linie je nenaplněná. K tomu průhledné morální vyznění. Někdo také může namítnout, že se jedná o levicově tématický snímek (povstání chudé třídy obyvatel proti té bohatší a vykořisťovatelské), ale co na tom, když film vůbec nenudí. Jedná se o akční podívanou s lehce brutálnějším nádechem. Sice diváka napadne, jaký bude konec, ale vše celkem funguje. A když na to přistoupíte, bude se bavit.

Už jsem alergický na found footage horory a na filmy natočené ruční kamerou. Vždy vypadají lacině a téměř vždy se jedná o laciné snímky (za zmínku stojí snad pouze Monstrum a Kronika). Bohužel ani Záhada Hory mrtvých není vyjímkou. Tento nízkorozpočtový film vypráví o skupince horolezců, kteří vyšetřují záhadná úmrtí jiné skupinky horolezců. Snímek v první hodině neuvěřitelně nudí. Nic zajímavého se nekoná. Druhá polovina se zase vyznačuje jedním nesmyslným motivem za druhým. Scenáristé až moc popustili uzdu své fantazie (tajné laboratoře, vstup do jiné dimenze apod.). Na filmu je pouze zajímavé jméno režiséra, který má na svědomí takové hity jako Smrtonosná past 2 či Cliffhanger.