cachina

Po animovaném seriálu a hraných filmech přicházejí želvy ninja v digitální podobě. Jenže už ztrácejí své kouzlo. Nacházíme se v době potrhačské, kdy jsou naši hrdinové nejednotní a rozhádání. Ve filmu je mnoho postav (a některé z nich naprosto zbytečně). Scénář je neuvěřitelně stupidní, překombinovaný a s mezery velkými jako vrata. Několik tisíc let staré zkamenělé vojsko, monstra, zničení světa, brána do jiných realit, nesmrtelnost a mnoho podobných přeplácaných motivů. Do toho se ještě želvy musí překonat své sváry a dát se opět dohromady. Film je také více zaměřen na znalce komiksu. Když jimi nejste, tak zpočátku nebudete vědět např. co je to za postavy atd. Želvy se sice snaží hláškovat, ale už to není ono. Pizzu snad mají pouze jednou a bojové scény nejsou moc přehledné, spíše se podobají počítačové hře - neustále skákání ze střechy na střechu. Snad jediný povedený okamžik filmu je scéna souboje Leonarda proti Raphaelovi v dešti. Jinak ale pro mě byl film spíše zklamáním.

Druhé setkání komiksové postavy soudce Dredda a filmového plátna může pro někoho znamenat bezduchou slátaninu, ale pro jiné velmi příjemné překvapení (což je právě můj případ). Děj se zasazen do postapokalyptické budoucnosti, ve které se daří především zločinu. Proti němu stojí ve jménu zákona policisté, soudci a popravčí v jedné osobě, mezi kterými vyniká obzválště nekompromisní, neústupný, brutální, nezkorumpovaný a spravedlivý Dredd. Film je velice přímočarý. Strukturu vyprávění a některé další prvky si převzal z akčního hitu The Raid. Po našlapaném úvodu se dostáváme do obrovského mrakodrapu, kde se to jen hemží zločinci. A tudíž mohou začít jatka. Scénář je prostý, má jasně stanovený cíl a na nic si nehraje. Film nepřináší žádná překvapení. To ale ani nebylo v plánu. Žene se dobředu strhujícím tempem a mrtvoly se mezitím kupí. Poměrně brutální záležitost, kde krev stříká proudem. Na jedné straně špinavý, na druhé zase barevný film (zpomalené drogové scény) zkouknete jedním dechem (pokud tedy patříte k té druhé skupině). Vynikající akční jednohubka.

Hrdinou snímku odehrávajícího se v 50. letech minulého století je navenek slušný a všemi oblíbený zástupce šerifa Ford v podání Caseyho Afflecka, který se ale v soukromí mění na šíleného psychopatického vraha. O filmu se mluví jako o kontroverzním díle. A právě zde se nabízí první sporný aspekt filmu - problém ztotožnění diváka s hlavním hrdinou respektive antihrdinou. Na jedné straně Ford koná nepředstavitelná zvěrstva, na straně druhé nám režisér nedává možnost ztotožnění s jinou postavou. Film totiž disponuje omezenou narací - snímek je vyprávěn z pohledu jedné postavy a to tedy Caseyho Afflecka. Vyskytuje se ve všech scénách (z čehož pramení, že některé události se spolu s ním divák dozví z doslechu od jiné postavy) a také je zároveň vypravěčem ve filmu. Druhým a ještě problematičtějším prvkem ve snímku je využití explicitního násilí. Což je ještě znásobeno faktem, že násilí je vykonáno na ženách. Režisér také nechává diváka, aby si ho náležitě ,,užil". Brutální scény jsou ve filmu pouze dvě, ale za to trvají delší dobu. Nejedná se pouze o pár rychlých střihů a záběrů. Násilí zde není ale žádným způsobem estetizováno. Divák radši odvrátí oči. Pro neznalce knižní předlohy nejsou ale bohužel známy všechny motivace hlavní postavy. Je jen několika flashbacky něco naznačeno. Velkým plusem filmu je hudební podkres a hlavně výkon Caseyho Afflecka.

David Ayer podruhé a podruhé přivádí diváka do policejního prostředí, které je skrz na skrz prorostlé korupcí. Po předchozím snímku Drsné časy, kde především pouze hlavní hrdina nehrál podle pravidel, zvyšuje režisér otáčky a nyní nám představuje zkorumpovaný snad celý policejní oddíl. Znovu je hlavní hrdina představen jako nejhorší, nejzkorumpovanější a nejožralejší policista ze všech (Keanu Reeves jak jsme ho ještě neměli možnost vidět). Ale to pouze z počátku. Divák mu musí přece fandit a tak tato prezentace hlavního hrdiny nemůže zákonitě trvat celý film. Přibližně v polovině snímku přichází zlom, na povrch se dostávají nové informace (okolí hrdiny je více zkorumpovanější než on sám) a Keanu se snaží dosáhnout celkem ušlechtilého cíle - pomstít smrt snad jediného nekřivého policisty. Film nepostrádá ani akci ani napětí, nenudí a neztrácí tempo. Celkem jednoduchá zápletka, kdy existuje mnoho podobných filmů, je ale zabalená do špinavého a prohnilého prostředí, ve kterém je hraní podle pravidel potrestáno smrtí.

Je poměrně těžké proniknout do obchodu s hračkami, který vede s vizáží šilence Dustin Hoffman. Tvůrci filmu se totiž neobtěžují s žádným vysvětlováním zákonitostí. Obchod s hračkami zde představuje takový vlastní dýchající ekosystém, jenže divák neví a ani se nedozví nic o tom, jak funguje. Kdo je např. jeho majitel? Jakto že mu je asi 250 let atd.? Jakto že některé hračky se hýbají a jiné ne? Nabízí se nám spousta nevyřešených otázek a nedotažených nápadů. Vše je zde vyřešeno tvrzením, že obchod je kouzelný. Ale to mi bohužel nějak nestačí. Snímek je vizuálně přitažlivý, spousta barev, toť vše. Závěr filmu je předvídatelný a klišovitý.

Bizarní svět, ve kterém najdeme světy ještě bizarnější. Tak by se dal shrnout animovaný snímek Panika v městečku. Jeho obyvatelé nejsou obyčejní lidé, nýbrž umělohnmotné figurky s podstavcem, se kterými si hrál snad každý jako dítě. Hlavními hrdiny jsou Kovboj, Indián a Kůň (mimochodem to jsou i jejich jména). Děj filmu někdy hraničí až se šíleností. Ale odpovídá dětské fantazii, kdy dostane nějaký capart tyto figurky do ruky a vymyslí si s nimi nejrůznější ,,scénáře". Dostaneme se tak do podmořského světa, i do světa ledu a sněhu. Hlavní humor nakonec nepramení z děje, ale přímo z postav samotných. Divák se bude nejvíce smát jejich kolébavému pohybu, mluvě apod. Velice originální nápad, který ale po nabytém úvodu pomalu ztrácí dech, ale i přes to se jedná o neskutečnou zábavu.

Nejsem žádným fanouškem Jean-Clouada Van Damma a ani jeho filmů. A to se nezmění ani po snímku Není úniku. Jean-Cloude prostě podle mě neumí hrát a to dokazuje i nyní. Film má sice dokonce i děj. Ale bohužel velmi šablonovitý a předvídatelný. Je tu méně akce, která ustupuje na úkor milostné dějové linky. Jean-Cloade jako hodný propuštěný vězeň, který zachraňuje zvířata a vesničany proti velké bezohledné společnosti. U toho se stačí zamilovat, stát se novým otcem dětí a zmlátit pár chlápků. Je jenom otázka času, kdy se dá dohromady s vdovou a kdy na něho praskne, že je právě utekl z vězní. Obojí musí nevyhnutelně přijít. Absence více akce a děj bohužel znamenají, že Jean musí trochu i hrát. A to i v citovějších scénách např. s malými dětmi atd. Jenže Jean-Claude si po celou dobu vystačí s jedním obličejem, který se nezmění při rvačce ani při sexu. Párkrát se tam mihne nahý a je konec. Snímek Není úniku mě tedy nepřesvědčil a nedonutil, abych si pustil jiné filmy s nehercem Jean-Claudem.

V pořadí druhý celovečerní film Akta X pravděpodobně asi nepotěší fanoušky dnes již dá se říci legendárního seriálu. S ním má totiž velice málo společného. Kromě ústřední znělky a dvou hlavních postav se jmény Mulder a Scullyová. Ti už nejsou u FBI, už nejsou pracovními, ale nýbrž rovnou životními partnery. Akta X ztratily vše, co z nich dělalo Akta X. Ve skutečnosti se jedná o tuctovou a nepříliš originální detektivku. Film již postrádá jakýkoliv nádech tajemna a mysteriózna. Už tu nejsou nadpozemské věci ani paranormální jevy, kterým nerozumíme. Ano, tedy kromě starého pedofilního média, jemuž nikdo nevěří. V hlavních rolí se mohly obejvit úplně jiné postavy. Ale asi tvůrci chtěli přilíkat diváky na značku Akta X. Bohužel film ani příliš nefunguje jako detektivka. Bez špetky nápaditosti a napětí. Vlastně vyšetřovatelé sami na mnoho nepřijdou, na vše je dovede jejich médium. Raději si pro nostalgii puste seriál, tento snímek moc totiž nepotěší.

Zcela logicky se nám nabízí srovnání Hobita s Pánem prstenů. V určitých aspektech se přirozeně shodují, v jiných zase odlišují. Např. oba filmy mají velmi podobnou strukturu vyprávění. Hobit je ale více pohádkovější (viz scéna kdy si trpaslíci zpívají při mytí nádobí), ale to je i knižní předloha. Pán prstenů je naproti tomu temnější. Hobit také disponuje humorem spíše pro menší publikum (např. zlobr se vysmrká do Bilba apod). Snímek je celkem natahován, poměrně dlouho trvá než se na plátno dostaví nějaká akce, do té doby se můžeme kochat Hobitínem, Roklinkou apod. Musíme také přečkat vleklou večeři u Bilba, ve které se formuje nové společenstvo. Bohužel Hobit už nedostává z diváků takové emoce jako Pán prstenů. Chybí tu více emocionálně vypjaté scény. O trpaslíky se jaksi divák nemusí strachovat, protože přežijí vše, co na ně číhá. Obrovský hrůzostrašný pád bez jediného šrámu i několikaset krát početnější převahu skřetů. U Pána se divák více bál o osud a život postav. Triky zase trochu pokročily (viz hromoví obři) a musím vyzdvihnout Andyho Serkise a jeho Gluma, jehož setkání s Bilbem považuji za nejlepší scénu z celého Hobita.V porovnání s Pánem prstenů, kdy Peter Jackson nasadil laťku více než vysoko, nebude to dnes na plný počet hvězdiček, kdyby ale jako první vznikl Hobit nebo kdybych ho viděl dříve než Pána, byl bych s plným hodnocením neváhal.

Film, na který by se hodilo jakékoliv hodnocení. Velice bizarní snímek, na který jen tak nezapomenete ať v dobrém či špatném slova smyslu. Undergroundový režisér John Waters přivádí na filmové plátno snad nejvíce absurdní a zajímavou postavu zároveň - transvestitu Divine. Už děj filmu vám naznačí o co se bude jednat - dvě rodiny se předhánějí, která z nic je více hnusná. Snímek je takovou sérií nejdivnějších, nejšílenějších a nesmyslných scén, co se snad dají vidět v celé kinematografii. Film je nízkorozpočtový, což je znát na jeho technické stránce. Roztřesená kamera, náhodné zoomování či oddalování od scény apod. Waters spojuje humor s hnusem a s vulgaritou. Najdete v něm skoro vše, exhibicionismu, otevřené sexuální scény, sexuální úchylky, kastraci, vraždy a mnoho mnoho dalšího. Růžoví plameňáci se ihned stali kultovní záležitostí a vrcholným dílem Johna Waterse.