cachina

Želvy Ninja letos slaví kulaté narozeniny a pro všechny fanoušky právě přichází do kin ,,dárek" v podobě hraného (alespoň z větší části) filmu. Bohužel se nejedná o dar nikterak vydařený. To šlo poměrně snadno vyvodit hned z několika vodítek. Originální název jasně ukazuje, na kterou cílovou skupinu se snímek zaměřuje. Tomu také odpovídá primitivní dějová zápletka, ještě jednoduší humor, stupidní dialogy a lehce dopředu odhadnutelné zvraty. Pod dílem je v roli producenta podepsán Michael Bay, což se promítlo i do jeho celkové podoby. Film je naplněn dostatkem akce rychlého klipovitého střihu a totální destrukcí všeho možného. Závěrečný boj uprostřed města tak hodně připomíná Transformers. Hlavní hrdinou je ve skutečnosti spíše reportérka v podání nepřesvědčivé Megan Fox, skrze kterou divák dostává veškeré informace a vyskytuje se téměř v každé scéně. Problém je také s ústředním padouchem Trhačem. Ten za celou dobu nesundá neprůhledné brnění, kvůli čemuž nemůže naplno zafungovat jeho zlověstné charisma. O nic lépe na tom nejsou ani Želvy Ninja, jejichž vzhled je velice nevydařený. Film tedy v divákovi vyvolá spíše negativní nebo chladnou odezvu.

V poslední době se roztrhl pytel s tématicky podobně zaměřenými filmy ukazujícími alternativní dystopickou budoucí do určité míry tyranskou společnost, která vykořisťuje své občany. Cílí na mladší publikum (i když se vždy ve vedlejších rolí objeví starší herecká hvězda - zde Jefff Bridges a Meryl Streep) tím, že hlavní postavy představují dospívající jedince, kteří právě vstupují do světa starších, přičemž odhalí a posléze zničí temnou stránku společnosti. Všechny tyto snímky jsou natočeny na základě knižní předlohy. Problém Dárce ale tkví ve faktu, že ačkoliv kniha je už přes dvacet let stará, její filmové zpracování přišlo až nyní, kdy je divák seznámen již s ostatními podobnými díly (Hunger games atd.). Díky tomu vyznívá jako nudný a nesmyslný paskvil. První hodina filmu téměř postrádá výraznější dějovou linii. Je složena pouze ze střihové kolekce kýčovitých videí. Ty ukazují nejprve radosti a krásu našeho současného světa a poté jeho krutosti (kdo by to byl řekl?!). Poslední část snímku už předvádí určitý náznak akce, ale ta je zastíněna nereálným putováním hlavního hrdiny společně s miminem, které zvládne bez jakéhokoliv přísunu výživy přežít nespočet dní v horku či obrovském mrazu. Prostě ztráta času.

Poměrně příjemný nezávislý thriller. Film se vyznačuje pomalým tempem, které je přerušováno výbuchy explicitního násilí. Primárním motivem díla je pomsta, jenž představuje hnací motor málomluvného ústředního hrdiny a zároveň i jeho nepřátel. První třetina až polovina byla dle mého názoru lepší než zbytek snímku. Divák v této části příběhu je v napětí a nachází se v neznalosti. Nevíme důvody jednání postav ani jejich minulost. Scény jsou velice krátké a odehrávají se téměř beze slov či s dialogy, které se ale neodvíjejí v hlavní částí záběru, ale někde v pozadí. Je škoda, že si film takovýto styl nedrží po celou dobu.

Panika v Needle parku patří mezi ty snímky, které ukazují devastující účinky drog na jedince. Ale přeci se jen liší od svých známějších ,,kolegů"- Trainspottingu a Requiemu za sen. U nich je problematické především označení realistické. Oba filmy totiž využívají realistické motivy k prezentaci nerealistických vizuálních postupů a prvků. Panika ničím takovým nedisponuje. Zůstává v realistických mantinelech. Účinky drog znázorňuje velkými detaily na jehlu a na tvář se zdůrazněním očí narkomanů. Příběh má spíše epizodních charakter, každodenní život feťáků, kteří se stále setkávají s nejrůznějšími jim podobnými lidmi. Vyprávění je zkratkovité a eliptické. Najdeme zde mnoho vynechávek. Divák ani neví v jakém časovém rozmezí se děj odehrává. Neradostný pohled mezi drogově závislé, který se nevyžívá v obrazových či střihových experimentech, ale i tak je velice působivý.

Lasse Hallstrom je zkušený režisér a už má na svém kontě několik podařených adaptací literárních děl (Co žere Gilberta Grapea, Pravidla moštárny, Čokoláda atd). Již podruhé se vrhá do zfilmování románu od Nicholase Sparkse (nejprve se jednalo o Milý Johne). Snímek se podle klasických konvencí odehrává ve dvou liniích odpovídající normám romantického žánru respektive thrilleru. Ústřední hrdinka řeší novou lásku, přičemž se musí také vypořádat se svou minulostí. Ta je divákovi (i všem ostatním postavám z milostné linie) utajena a její odhalení je dávkováno prostřednictvím postupně se prodlužujících flashbacků. Bohužel film selhává na obou rovinách. Snímek je v obou případech plný klišé a hlavně bez originality. Ono tajemství je přesně to, co diváka napadne jako první. V romantické rovině vyprávění se dočkáme pouze okoukaných postupů a opakovaného vývoje příběhu. Po stylistické a technické stránce se jedná pouze o rutinně natočený film, jehož bezvýznamnost podtrhuje závěrečný ,,mysteriózní" prvek, který k předešlému dění vyznívá jako pěst na oko.

Poměrně chytré a povedené koprodukční sci - fi natočené na základě komiksu pojednávající o posledních přeživsích v postapokalyptické vizi světa, kteří se před smrtící zimou uchýlili na poslední ,,bezpečné" místo na Zemi. Do nekonečna obíhajícího vlaku. Snímek pracuje s originální zápletkou a hlavně také s deskripcí a argumentací. Po celou dobu trvání vyprávění je film popisný a divák společně s hlavními postavami poznává mechanismus fungování a prostředí vlaku. Ústřední hrdinové (jak už to bývá), největší lůza v rámci cestujících, se snaží prostřednicvtím vzpoury vymanit z bídy a hladu a dostat se ze špinavé zadní části vlaku do jeho jídlem oplývajícím předku. Dominantou filmu je ono poznávání každého vagonu, který vždy vypadá odlišně a je jinak barevně vyřešen a po každé na postavy čeká jiné překvapení. Najdeme zde povedené akčí scény a mnoho zajímavých nápadů, ze kterých je cítít neamrické vedení. Snímek také může nalákat atraktivní herecké obsaznení a také fakt, že celý projekt se natáčel u nás na Barrandově. Zůstává jen velkou záhadou, jakto, že se film nedostal (alespoň prozatím) do české distribuce.

Je poměrně zajímavé časové a dějové zařazení filmu 300: Vzestup říše v ohledu k původnímu snímku. Nejedná se totiž o čistý sequel nebo prequel, ale o nepříliš často viděný mix obou dvou. První část se odehrává před první 300, prostřední během ní a závěrečná pasaž až po ní. Bohužel ale nic nového a ani ozvalštňujícího vzhledem k snímku Zacka Snydera nepřináší. Takže zarytí fanoušci původního díla budou nadšeni, ostatní už tolik ne. Druhý díl 300 pokračuje v nastolených normách - což znamená důraz na akční bojové sekvence a hlavně na neralisticky vzhlížející hektolitry krve. Vyprávění se již nezaměřuje pouze na jednu bitvu, nýbrž na několik. Ze souše se také přesouvá na moře, k jehož zvtárnění může mít divák určité výhrady (natáčení totiž probíhalo na souši). Někdy je z obrazu až moc cítit digitální podoba prostředí. Struktura filmu je poměrně obyčejná a běžná: střídají se akční posáže s těmi klidnějšími. Hlavní hrdina nedisponuje již takovým charisma jako jeho předchůdce Gerard Butler, a tak to musí převzít na svá bedra uhrančivá Eva Green. Což jen umocňuje fakt krátkého výskytu postavy Xerxa, ačkoliv vypravěč na něho v expozici snímku i v jeho průběhu opakovaně odkazuje jako na největšího hybatele a strůjce dění a samozřejmě i zla. Tomu i odpovídá Xerxovo vyplenění Athén, které se smrsklo jen do několika krátkých záběrů. A jak se řiká: film neurazí ale ani nenadchne.

Politicky angažovaný režisér Oliver Stone se nebojí problematičtějších a kontroverznějších témat týkajících se historie USA, od války ve Vietnamu (Četa, Narozen 4. července), přes Kennedyho (JFK), Bushe (W.), 11. září až po současný dokument zahrnující několik posledních desetiletí amerických dějin počínaje druhou světovou válkou (Neznámé dějiny Spojených států). Se vší úctou k obětem tragédie, ale tento film neměl vzniknout. Snímek pojednává o osudech dvou zasahujících policistů bezprostředně po teroristickém útoku. Ačkoliv se jedná o skutečnou tragickou událost, film neobsahuje mnoho napínavých scén. Hlavní hrdinové jsou po celou dobu filmu pouze pasivními figurami. Ve skutečnosti nikoho nezachrání a celý film jen leží zavalení pod tunami sutin. I zpočátku, kdy ještě nejsou uvězněni, jen přihlížejí neštěstím, které se dějí kolem nich. Všude pobíhají ve zpomalených záběrech krvácející lidé v doprovody kýčovité instrumentální hudby. Film má podobou strukturu jako Okrsek 49. Je složen z flashbacků a také sleduje počínání rodin obou policistů. Melodramatické šablonovité vzpomínky střídají rozhovory zavelených hrdinů (zavalených až tak, že jim skoro není vidět ani obličej), které zavání patosem a sentimentem. Kontroverzní režisér zůstává daleko za očekáváním. Bohužel využívá typické kýčovité postupy, které jsou obsaženy v kdejakém filmu. Ve výsledku se jedná o sterilně a překvapivě neemocionální stokrát viděné drama.

Filmů s homosexuální tématikou mnoho nevzniká a ještě méně se jich vymaní z festivalových hranic a dostane se do podvědomí běžného diváka a do širší distibuce. Snímku Život Adele se to podařilo. A to především díky vítezství v Cannes a možná také díky pověsti dílu s výraznými explicitními sexuálními scénami, která film předcházela. Nejedná se sice (jak může evokovat název) o typické životopisné drama. V dlouhé tříhodinové stopáži příběh nepopisuje celý život hlavní hrdinky, nýbřž postihuje dva mezníky v jejím životě. Příběh se dá rozdělit na dvě části. V první se setkáváme s Adele jako s dospívající dívkou, která řeší svou sexuální orientaci a jsme svědky začátku jejího milostného vztahu s jinou dívkou. Ve druhé polovině a o pár let později sledujeme krizi v jejím životě. Film sází na intenzitu, emoce a především v první části na sexuální napětí. Snaží se diváka v táhnout prostřednictvím filmového stylu, kterému dominují detaily obličejů obou ústředních postav a minimální využívání celků. Dále se tvůrci snaží přilákat obecenstvo dlouhými několika minutovými sexuálními scénami. Ale úplně se vyhýbají konfrontaci hlavní hrdinky s okolím, či rodičemi po přiznání její orientace. Život Adele tedy vyniká především vizuálně a emocionálně s důrazem na autenticitu.

Severské země jako by chtěly ovládnout krimi žánr. Po úspěchu a vzoru titulů jako Milenium či Lovci hlav spatřila světlo světa další adaptace bestselleru nesoucí název v českém překladu Žena v kleci. Lehce nadprůměrný počin se bohužel pohybuje v poměrně zajetých a známých kolejí daného žánru, z čehož plyne, že nic nového ani ozvláštňujícího nepřináší. Na druhé straně to ale znamená celkem solidně odvedenou práci. Hlavní hrdina z nefunkčního manžeství a nesoucí si na svých bedrech trauma z nepovedené akce je přeložen na nové zřízené a podřadné oddělení zabývající se nevyřešenými případy, kde se ihned pouští do prvního z nich. Film se odehrává ve dvou paralelních linií. První sledující vyšetřování je reprezentováná dvojicí policistů z již zmíněného oddělení. Druhá, jdoucí i do minulosti, ukazuje samotný osud oběti. Divákovi je tedy odepřeno možné napětí plynoucí z nevědomí a nejistoty, jestli údajně mrtvá žena je skutečně mrtvá. Snímek (již těšící se na pokračování) se vyznačuje bezchybnou vizuální stránkou a pro krimi žánr tak typickou pochmurnou a sychravou atmosférou. Jednoduchý příběh, jehož rozzuzlení může někoho napadnout již v průběhu, rozhodně nikoho neurazí, ale znamená také nedosažení kvalit jeho předchůdců. V přenesené čsfd ,,řeči" 3,5 hvězdičky.