Bubble74

Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk.

Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál.

Íránci, Číňani a všichni vám podobní, kdo by vám jednou rodil ty vaše vytoužený chlapečky, kdyby nepřicházely na svět žádné holky? By jste si je vyseděli na vlastních vejcích? Panahi mně svým odvážným, devastujícím portrétem totální podřadnosti žen v islámské republice pěkně nadzvednul mandle. Oni jsou sice muži v Íránu v tom začarovaném kruhu absurdních zákonů uvězněni také, ale mají alespoň částečný prostor k dýchání. Ženy nemají vůbec žádný.

Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek.

Když se chce, všechno jde. Třeba i to, pokořit vlastní nevzdělanost a předsudky. Svérázná Naii také nejdřív myslela, že když hodí snědého klučinu do řeky, tak ho vytáhne bílého. Naštěstí jí její vnitřní instinkt a mateřský pud napověděly, že lidskost spočívá v porozumění a v podání pomocné ruky každému, kdo to potřebuje, a že etnické ani jazykové rozdíly nejsou bariérou pro získání důvěry. Krásný a poutavý film o integraci minority.

V jezírku doma na dvorku měli jen samé umrněné zlaté rybičky a rozkošná malá červenobílá Karkulka moc toužila po té baculaté a tančící, kterou si vyhlédla v obchodě. Cesta k ní však byla prolitá mořem slziček a posetá nejedním dobrodružstvím. Podle vševědoucího distributora by tento kouzelný film v českých kinech propadl, což si odhadnout netroufám, ale soudě podle většiny zdejších ohlasů bych tipla, že mezi sváteční klasiku našich televizních obrazovek by se zařadil.

Ani památky po zaprášených pustinách, tragických osudech bídných vesničanů, dojemných dětských kukadlech či všudypřítomné poetické symbolice. Farhadi se pokusil o převrat v íránské kinematografii a natočil psychologické drama, které se dlouho tváří jako hollywoodský thriller. Vidíme moderní Írán, společnost, která se na první pohled neliší od té naší. Mladí lidé střední vrstvy, kteří se oblékají, baví, užívají všech radostí života stejně jako my. Ženy už nejsou poslušné, nesvéprávné marionetky, zahalené po špičku nosu nekonečnou metráží látky, ale vzdělané, mužům rovné myslící bytosti. Jenže v nábožensky fanatickém státě to nikdo, komu je život milý nesmí s liberálností přehánět. Farhadi si je toho dobře vědom, proto podržel politický podtext na uzdě a v závěru raději přeskočil rapidně žánry a napínavě vybudovanou zápletku zlikvidoval zatuchlými mravními výčitkami. Musel prostě své hrdiny za jejich západní životní styl pokárat, nechat je stanout nad propastí mezi modernem a tradicí a polapit je do sítě morálních dilemat. Protože takové je i v 21. století žalostné jádro Íránu, kde cenzura čouhá z každého kanálu a cesta za mříže je neuvěřitelně snadná.

Naderi, chudý jak kostelní myš si na stará kolena pořídil se slepou manželkou dvojčata. Vypadal spíš jak jejich děda a péči o potomky pojal věru po svém. Přestože se o ně staral opravdu dle svého nejčistšího (fundamentálně muslimského) vědomí a svědomí, děvčátka by po jeho jedenáctileté výchově nejlépe zapadla mezi neandrtálce, jak vzhledově tak mentálně. Naštěstí se sousedé rozhoupali zalarmovat sociálku a děti byly vypuštěny ze své klece. Filmu dodává na větší autenticitě fakt, že mladá režisérka zaangažovala skutečnou rodinu včetně sousedů, aby své charaktery odehráli přímo sami. S pomocí slavného otce tak natočila svůj debut jako místy zdrcující, místy poetický a úsměvný, ale po všech stránkách zdařilý hybrid fikce a dokumentu.

Díky bohu, že tak protivné, nechápavé a vtíravé učitele jsme ve škole neměli, jinak by byl ze mě dneska analfabet. Samira Makhmalbaf určitě nepomýšlela, že toto bude jediný pocit, který si někdo z jejího filmu odnese. Je mi líto, ale sílu příběhu, pozoruhodné polodokumentární záběry i tragické osudy oněch lidí tyto ústřední, nesnesitelné charaktery úplně zastínily.

Vlastní táta je vlastní táta, ale ne každý otčím musí být zloduch a násilník. Íránský puberťák Mehrollah nedal tomu svému nejmenší šanci a rebeloval až do krajnosti. Teprve za minutu dvanáct konečně akceptoval nového člena rodiny a uvěřil v jeho dobré srdce. Opět jednoduchý, lidský a velmi příjemný Majidi. Jeho sympatické charaktery tradičně neustále běhají uličkami, loukami i pustinami za doprovodu excelentně vedené kamery.