Majkak

To by byla skoro dojemná romantická podívaná, pouze ji ruší čas od času nějaký ten výbuch. Prostě severská paráda se vším všudy. A také o tom, jak si vlastní zatvrzelostí ničíme vztahy. A jak se neumíme vyrovnat s těmi, kdo jsou jiní. Johan je mimo o něco víc, než kolik znamená být mimo na severské poměry. Ona vůbec celá ta rodina nebyla v místě populární, přesto to tam Johan miloval. Stejně jako miloval Solvor. Vášeň pro dynamit doprovází Johana po celý život. V práci s ním je dost dobrý, až na pár okamžiku, kdy nebylo všechno pod kontrolou, což vedlo k osudovým zvratům.

Podmanivý vizuál a kvalitní herecké výkony. Magický realismus někdy působí spíše zmateným dojmem, než symbolikou. V kombinaci s reálným příběhem nefunguje souladně. Úvodní scéna je nadbytečná, příběh by vyzněl bez ní. Zrodil se Antikrist, ale poněkud v jiné podobě, než jak ho přivolávala starší vesničanka. Ta schopnost vidět zlo jinde, než kde se skutečně skrývá, provází lidstvo setrvale.

Na svoji dobu mimořádný počin, a nadčasový. „Nezáleží na tom, co řekl, ale co mohl říct,“ přesně vystihuje bolševické vidění nepřátel za rohem. „Jaký já jsem byl charakter, dokud jsem chodil pěšky,“ to platí tak nějak pořád. „Každá pohádka je v podstatě krutá,“ to bychom si mohli opakovat pořád i dnes. Kvalitní herecké výkony, skvělé pointování průšvihů té doby. O pár minutek delší, než bylo nutné, ale jinak stále stojí za vidění.

Zajímavá kombinace věřícího umělce gaye milujícího svoji rodnou vesnici odkud se nehodlá odstěhovat. Místňáci se rozhodli nechat ho žít, ale nesmí ničím rušit. Tragická událost odhalí limity jejich smířlivosti a svůj hněv obrací proti hlavnímu hrdinu, ačkoliv příčinou tragédie byli oni sami, všichni dohromady se svými strachy a odmítáním odlišnosti. Působivé konfrontace s každodenní existenčními problémy, které také nelze přehlížet, ostatně Daniel je jedním z podporovatelů malých farmářů.

Překvapivě svěží. I když o tématu vím dost, stopáž mě nenudila. Cyrey Mulligan a Zoe Kazan si sednou a jsou přesvědčivé v roli investigativních novinářek. Současně dobře vyváženo a zakomponováno jejich rodinné zázemí. Z příběhu jednotlivých obětí se skládá souvislý příběh o moci, zneužívání a na druhé straně strachu. A také následného života obětí, který byl už navždy poznamenán neblahou zkušeností. Celý film je také oslavou poctivé novinářské práce s vysokou dávkou profesionality.

Není to klasická detektivka, což ale vůbec nevadí. Velmi uměřené, o to silnější a přesvědčivější. Výborně zpracované propojení reálií, tedy postavení žen a kriminální roviny. Said působí o to temněji, oč je zdánlivě klidným nenápadně vystupujícím mužem. „Stal jsem se na tom zabíjením závislým.“ Iránská společnost není vylíčena černobíle, ozývají se hlasy rozumně hodnotící příčiny prostituce, podporovatelů má Said ovšem také dost. Na závěr mrazivý vzkaz od Saidova syna.

Skvělý film. Minimalismus v nejlepším slova smyslu. A herecké výkony, které utáhnou zvolenou formu. A všechno se vešlo do necelých 90 minut. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů.

Nejvíc mě bavily ty chytré pasáže – jak si pečlivě hlídají vyhrazená místa vpředu, aby se pak dívali na promo – všichni jsme si rovni. Östlund se s tím nemaže a nefandí nikomu. I když se chvíli zdá, že jede levicový tažení proti bohatým, tak prr, vůbec. Moc chutná každému. Za mě lehká inflace blinkajících pasáží, protože na tom není nic třeskutě vtipného, kromě té části, jak se všichni snažili zuřivě předstírat, že jsou OK. Pak super vychytávky, milované zesnulé manželce sundám ty brilianty, páč to fakt stálo majlant. A podobné další třaskavě nemilosrdné scény. Včetně závěrečné pointy. Dost dobrý, ale kvůli délce se nepodařilo udržet tempo.

Zábavné, realistické, nevysmívající se. Prostě to tak je. Jsou to uchazeči v druhém kole, tedy ti, kdo slibují jistý potenciál. A vyučující jsou zčásti také svého druhu. Výborně vyváženo dámami z recepce a technickým personálem. Za mě nejlepší už vstup – je tam klasická klika, no cvak dolů, samo se neotevře. Super symbol jako úvod celému uměleckému vzletu. K uměleckému talentu jistá míra ujetosti patří. Pokora před řemeslem v umění přichází s lety, a ne u každého. Je jen tenká linka mezi uměním a exhibicionismem.

Začátek je takový rozkolísaný, navíc jsem potřebovala chvíli, abych se správně naladila, protože je to specifické prostředí. Pak už to bylo jen čím dál lepší, kdy se výborným způsobem daří spojit černohumorné situace s vážnými existenciálními otázkami. Odpustit sám sobě, přestat si vyčítat, přijmout sám sebe jako bytost, která chybuje, ale přesto dokáže milovat.