Majkak

Vznikl úplně jiný. Namísto dokumentu o ochránci sibiřské přírody a milovníku potápění v ledové vodě, nebojte, některé záběry se zachovaly, kronika prvních dní války. Film o dobrých Rusech odmítajících válku. Volí útěk, protože už nedokážou žít mezi všemi těmi, kteří to mají jinak. Navíc Jegorovi hrozí vězení za individuální protest, který byl překvalifikován na účast v zakázané demonstraci.

Nevím, kdo tvořil avízo, ale je matoucí. Čekala jsem sondu do života členů bratrstva, a ne profil jednoho kluka, který se v bratrstvu ocitl, aniž víme jak. Vlastně se ani nedostaneme k jeho vnitřním pochodům. Jednoho dne mu dojde, že asi vlastně v Boha nevěří, a tak změní strany. Nevyužitý potenciál.

Zkušenost několika influencerů, závratně rychle získali vliv, stejně jako je závratně rychle kontroluje čínský Velký bratr. Zatímco dívka z Afganistánu přesně ví, co dělá a umí se zasadit o prosazení práv, jinému mladíkovi jde jen o výdělek a s pokrčením ramen říká, že se smířil s odevzdáním svých dat. A pak, že bezpečnostní riziko jsou jen senioři. Dokument není nijak inovativní, soustředí se na přehled dostupných poznatků. A algoritmy? Jediné, co jasné, že platforma je dokonale šmírovací.

Zajímavě zpracovaný dokument, nikoliv přehled faktů o covidu, nejsou nijak výrazně ani odděleny jednotlivé vlny, pouze letmé zmínky. Klusák se plně soustředí na pohled jednotlivých protagonistů. Dobře vystihuje atmosféru s prázdným prostorem, opuštěným Karlovým mostem a vyprázdněným centrem. Vrátí se tak k intenzívnímu zážitku prázdného prostoru. Ten okamžik, kdy nic jiného neexistuje, než právě tento okamžik, jinak nic. Velké nic. Ilustruje škálu různých přístupů, včetně pohledu zdravotníků.

Zcela a dokonale famózní Cate Blanchett umožňuje přetrpět nafouklou stopáž. Oceňuji zajímavý pohled na cancel culture, Todd Field obstojně vyvažuje oba pohledy. V centru pozornosti stojí otázka, zda lze pohlížet na umění bez osobnosti umělce, byť tedy u dirigenta se jedná na prvním místě o způsob interpretace, ne o vlastní tvorbu. Musí osobnost zmizet, ale jak, protože bez osobnosti není tvorba. Blanchett přesvědčivě ukazuje obě podoby Lydie Tár, dominantní a nekompromisní dirigentku, a neurotickou ženu zmítanou ve vztazích s dalšími ženami, které ji obdivují a současně nesnášejí.

Jednotliví aktéři dokážou otevřeně vypovídat o svých pocitech a činit nad nimi reflexi. Film si nečiní nárok na žádné závěry, předkládá divákovi k vlastnímu posouzení, aby si učinil závěr. Být sám je těžké, monogamní vztah si také může projít krizemi, u sdíleného si kladu otázku, zda se jen nejedná o přechodné řešení či jakési útěk před sebou samým. Režisérka dodržuje odstup, dává nahlédnout do prožívání, aniž by diváka ovlivňovala, komu má fandit.

Emocionální, křehké, zranitelné, stejně jako je onen věku opouštění dětství a prvních lásek. Dokud je všichni brali jako dva nerozlučné kamarády, byli šťastni. S prvními dotazy přišly první pochybnosti a snaha skrývat city. Pochybnosti, útěk, zranění. Druhá polovina výborně ilustruje, jak Léo utíká před sebou a urputně v sobě dusí žal a pochyby. Bolestná poezie v letním zářivých barvách.

Irská existenciálka. To žijete na ostrově, takový ten nejobyčejnější život, kde můžete jen meditativně hledět na moře, anebo do sklenice piva. Tráva, kamenné zídky a čas od času se na scéně vynoří žena připomínající konec života. Zatímco Colm by rád překročil svůj stín a zanechal po sobě odkaz ve formě skladby, písně nebo tak nějak, Padraic se spokojí s každodenním tlacháním u piva. Spolehlivě se ničí oba dva. Padraic se od Colma nedokáže odpoutat a Colm reaguje sebedestruktivně. Tichý zápas o vyrovnávání se s osamělostí, neschopnosti odpoutat se od daného místa a způsobu životu proložený hláškami na dřeň. Nádherná kamera a famózní a současně velmi civilní herecké výkony Colina Farrella a Brendana Gleesona.

Všeho moc škodí. Jistě, některé pasáže byly skvostné, mezi fascinací Hollywoodem a jeho bídou. Úvodní část, natáčení při přechodu na zvuk, snobská párty, to vše super. Naopak nahlédnutí do spodních pater nechutností žádný extra dojem nenechává, to je inflace bizáru, oproti např. Uličce přízraků, kde obdobná scéna ala s krysou, má daleko větší hloubku. Nahoru, dolů, vrcholy a pády, ale příběh samotný se ztrácí v nekonečných odbočkách. Chazelle tam rve všechno, a tím oslabuje dramatickou linku. Zvláště vyniká Margot Robbie se svou autentickou živočišností, Pitt hraje to, co umí. Chazelle chtěl vyprávět o své fascinaci filmem, ale umlátil tím diváka.

To by byla skoro dojemná romantická podívaná, pouze ji ruší čas od času nějaký ten výbuch. Prostě severská paráda se vším všudy. A také o tom, jak si vlastní zatvrzelostí ničíme vztahy. A jak se neumíme vyrovnat s těmi, kdo jsou jiní. Johan je mimo o něco víc, než kolik znamená být mimo na severské poměry. Ona vůbec celá ta rodina nebyla v místě populární, přesto to tam Johan miloval. Stejně jako miloval Solvor. Vášeň pro dynamit doprovází Johana po celý život. V práci s ním je dost dobrý, až na pár okamžiku, kdy nebylo všechno pod kontrolou, což vedlo k osudovým zvratům.