Majkak

Po předchozím výborném Honu bych od Vinterberga očekávala propracovanost v dramatických pasážích, kupodivu se mu tentokrát daleko víc daří v romantických částech. Vinterberg se příliš neobtěžuje objasněním motivací jednání jednotlivých postav, a pokud se k tomu uchýlí, nechává je obvykle učebnicově deklarovat, co vlastně prožívají. Film potěší romantické duše, racionálně orientovaní pragmatici budou mít potíž s nelogičností Batshebina počínání. Pokud se sejde lehce otrlé publikum, bude nepochybně reagovat poněkud jinak, než byl původní záměr tvůrců. V jedné dramaticky vypjaté chvíli se proto ozval potlesk oceňující, že konečně byl jeden problém vyřešen.

Soustřeďte se na ten okamžik, kdy John Connor vlévá zbídačeným zbytkům lidstva naději. Nic tak působivého už dále ve filmu neuvidíte. Nemá smysl řešit logiku cestování v čase, když se neobtěžoval scénárista, proč by si namáhal hlavu divák. Přemýšlivé publikum není cílovou skupinou tohoto počinu. Nad některými mezerami v logice by se dalo povznést, pokud by bylo prioritou vyprávění zajímavého příběhu. Což v tomto případě též není. Nakonec dospějeme k moudrému závěru, že budoucnost není předem daná. Docela se mně ulevilo.

Simon Curtis si bohužel neudělal úplně jasno, zda chce klást důraz na principiální nespravedlnost, anebo se věnovat pouze soudnímu sporu. Průběh soudního řízení ocení nejvíce právníci, tyto pasáže se blíží k hranému dokumentu. Poměrně solidně pracuje s flashbacky, které mají ozřejmit citovou vazbu Marie k obrazu. Nad Curtisovy síly bylo vytáhnout film na úroveň dramatu kruté nespravedlnosti.

Většina filmu se prokecá, přičemž na jednu vypointovanou hlášku připadne několikanásobně delší nudné plkání o aktuálních anebo předešlých postelových eskapádách. Porce romantiky pro ty staré stále nedospělé kluky. Jachta přeplněná mladými děvčaty v co nejúspornějších plavkách a pořádně nadupané auťáky. Nemá jinou ambici než trochu pobavit, nebylo by to špatné, pokud by to celé bylo zkráceno na jednu trochu delší seriálovou epizodu.

Čistá letní radost namíchaná z jednotlivých chutných ingrediencí vydařeného rodinného filmu. Pouze fakt, že kromě těch, kteří se o to náležitě zasloužili, ty potvory sežraly i některé neškodné persony, trochu kazí idylku. Návštěvník se nesmí nudit, co bylo loni, je letos již okoukané. Jurskému světu vládne diktát návštěvnosti. Indominus Rex byl vytvořen z koktajlu obzvlášť pečlivě vybraných DNA a skutečně se povedl. Obrovský nádherný, strašlivý zabiják par excellence. Blby je, že byl právě vypuštěn ven. Kromě dvou sympatických bratrů, studené manažerky a jednoho milého kovboje, je tady i vojenské pako Vic Hoskins nadaný zhruba stejně velkou mírou inteligence a agresivity jako velociraptoři. Má to spád a slušné dialogy. A body navíc za excelentní závěr.

John Lennon napsal mladému Dannymu Collinsovi: „Buď věrný sám sobě“ Dopis dorazil až potom, kdy Collins vydělal velké prachy, vyměnil několik manželek a desítky let nesložil vlastní song. Chtěl by to změnit, ale jeho životní styl vyžaduje velké provozní náklady. Collins není zrovna asketa. Peníze může získat jen na dalším turné, anebo prodejem nemovitostí. Alespoň se pokusí navázat vztah se synem, který mu dosud nechyběl. Al Pacino je největším kladem filmu a také jeho limitem. One man show jemuž ostatní jen přihrávají. Příběh Dannyho Collinse sám není ničím originální a zbylí protagonisté jsou ve stínu.

Alice Nellis přesvědčivě dokazuje, že není zapotřebí rezignovat na klasickou pohádku. Z původní předlohy přebírá všechny podstatné momenty. Namísto současného trendu, nemám co říct, přidám další postavy a odbočky, překvapivě zjednodušuje. A funguje to i bez třeštění a pitvoření. Příběh, který se nerozplizne, ale naopak je perfektně dramatický vystavěný. Jednoduchá linie, pár vysvětlení do minulosti, a celá pravda se poskládá až pěkně v závěru. Sedmero krkavců nenadchne ty, kteří mají pocit, že ve správné pohádce se musí pořád něco hýbat, všude se hemžit hafo postaviček a jedna přes druhou stále něco brebentit.

Nejpůsobivější na celém počinu je atmosféra šedi a plíživého strachu. Dusný oblak neumožňující dýchat a svazující nohy. Kamkoliv se pohneš, bude tě následovat tvůj stín. Celkový dojem je značně rozkolísaný a nemůžu se zbavit dojmu, že několik studentů dostalo za úkol napsat esej na téma totalita a osudy jednotlivce. Pak to celé rozstříhali na krátké úryvky, a zase slepili dohromady. Táha to za vlasy, totalita funguje jinak. Že se tajný bolševický policista hlásí šéfovi: „Yes, sir,“ to je fakt jen kosmetický detail.

Dobrá práce s psychologií hlavních protagonistů. Vedlejší záporné postavy jsou slabším místem filmu. Představují mix bizarnosti a tuposti. Thorwathův Náš vůdce je výborný film, z kterého lehce mrazí, jenže tam nebylo zapotřebí zakomponovat humor. Den blbec avizuje ambice být komedií, ale ulítlá místa mohou být zábavná jen pro ty, kdo v sobě pociťují pnutí taťky s rodinou na krku a nudou za zády, co se si nesměle pustí porno, když mamka není doma a nevidí ho. A vlastenci budou trpět. „To nemáš hrdost? Blbou škodovku. Češi umějí vyrábět děvky, ale ne auta!“ Není špatné být politicky nekorektní, ale lepší, když je to účet někoho jiného.

George Miller nějak přestal věřit chlapům. Cesta je určitě zběsilá, ale Max rozhodně není šílený, moc toho nenamluví, spíš se trápí kvůli selhání v minulosti a bojuje, jen když mu jde o krk. Doba se změnila a Tom Hardy není Mel Gibson, a chlapi už jsou taky jiní. Kdy by tento film natočila ženská, schytá to jako feministická čarodějnice.