honajz2

Je to poznatelně debut, takže je zde až moc poznat, jakou filmovou řečí chce Tykwer k divákům promlouvat, jak chce své příběhy a postavy vést a jak dociluje zvláštní atmosféry, tudíž je zde především patrné, že si zde svůj styl teprve upevňoval. Jenže i tak to působí nesmírně sebevědomě a dokonce i vyspěle. Výsledkem je krapet nalajnované, ale hutné psychologické drama, opět ve formě "záhady bez záhady" a la Princezna a bojovník (na kterou jsem si při sledování vzpomněl nejvíc) a ponor do nitra životem zničené Marie byl opravdu fascinujícím způsobem provedený, včetně nemalého počtu nadpřirozených prvků. Taky se mi líbilo, že nejasný povrch není jen známkou nízkého rozpočtu, ale právoplatným hybatelem dění a atmosféry, jelikož soustředění se při exteriéch a scénách mimo Mariin byt jen na určité detaily ještě víc podtrhuje ponor do její psychiky. Zajímavé je i vidět, jak některé prvky Tykwer znovuvyužívá v dalších filmech - má to podobnou hudbu jako Lola, podobnou výstavbu jako Princezna a bojovník (včetně pár detailů a jedné scény) a jeden kameramanský nápad se v naprosto stejném podání objeví v závěru Zimních spáčů. Opravdu je to jen debut, ale skutečně zdařilý, jasně předvídající, že Tykwerova tvorba bude skutečně odlišná a pozoruhodná. A úvodní titulky jsou top. 4*

Šel jsem do toho skoro úplně naslepo, takže jsem o to víc byl překvapený, že se to zvrtlo v regulérní psychohororový survival plný halucinací, neexistence uchopitelnějšího časoprostoru a zdánlivých smrtí. Step je pustá, cesta do města nekonečná a nejasná, hladomor v 30.letech obří a věřit nemůžete ani sami sobě. Step sice byla stylizovaná, aby působila co nejvíc monochromaticky a ačkoli je při detailnějších bodech poznat, že tak bílá opravdu není, funguje to. Survivalové části s třemi stěžejními postavami je věnována většina filmu a bohužel s tím přichází problém určit, kdy už se film opájí až moc sám sebou a jestli už nepřekročil míru halucinogenních scén, protože v této podobě se scény ze stepí mohly klidně dít další dvě hodiny a vyznělo by to stejně, jen s každou další minutou víc experimentálně. Dvě hodiny jsou takový očekávatelný standard, který si naštěstí dokázal udržet mou plnou pozornost a zájem (ale to hlavně proto, že mám tahle psycha rád), avšak mi stále přijde, že někdy už moc tlačí na pilu a zbytečně opakuje některé (mikro)motivy. Měl jsem pár teorií, kam to celé dospěje, ale netrefil jsem se, protože jsem nečekal, že to po všech událostech SPOILER zůstane ukotvené v realitě. KONEC SPOILERU Spolu s tím se otázka ohledně opodstatněného používání dlouhých halucinogenních scén ještě více projevuje, ale po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že s ní až takový problém nemám. Seitov totiž tak velice přesvědčivě vytvořil místo, kde neexistuje čas, prostor ani jakákoli srozumitelná posloupnost, tudíž dlouhou dobu sledujeme nepříjemnou noční můrou bez jasných pravidel a díky tomu se dá dokonale prožít situace postav.  Tudíž historický film je to v tomhle případě především emotivní, stojící na intenzivním zážitku. Ten se předat povedlo, takže to považuji jako velice povedený film, kterému k dokonalosti chybí jen to, že měl nemalý počet chvil, kdy byl až moc znát původ efektivity. Tak jako tak se oproti tomu může jít Eggersův Maják zahrabat, v něm byl veškerý psychický rozpad dost okatý a umělý, zato tady ne a díky tomu mě to naprosto pohltilo. Ono je to taky precizní kamerou, která nabízí scény plné skvělých filmařských nápadů, se statickými záběry pracuje trochu jako Scott Barley (tz. znepokojuje tam, kde nic zdánlivě znepokujícího není) a když už se hýbe, vždy to upoutá pozornost a vždy to má své opodstatnění. 4*

Přijde mi, že kvalita v třetí sérii rozhodně klesla, ale když si ji vezmu samostatně, drží si stejné kvality. A ty pořád nejsou tak nízké, aby mě seriál přestal bavit. Jen si na něj musím najít čas, teď jsem to dost zanedbával. I mě tahle epizoda přijde jako zatím nejlepší a líbí se mi i, kam to "nově" směřuje (resp. co je teď v popředí víc), ale pořád to nebyl tak silný zážitek, abych tomu dal plný počet. Všechny ty vztahové dějové linie mě fakt nebaví. SPOILER Ale jsem rád, že Joe konečně zdechnul, ten nácek mě štval už od první epizody a ačkoli v první sérii měl aspoň pár neutrálních momentů, nečekal jsem od něj nic dobrého... a uhádl jsem správně. Teď ještě Kido a ta blondýna, ale je mi jasné, že aspoň  jednoho velkého záporáka si musí tvůrci ještě dlouho nechat. KONEC SPOILERU Silné 4*

Mohl to být působivý psychologický horor, kdyby, za 1: neměl tolik záběrů s náhodným zoomováním jak z průměrného amerického seriálu, jelikož mě jedině štvaly a bránily se dostat do pomalé atmosféry, a za 2: kdyby si nehrál na malý mindfuck a místo toho dotáhl psychiku syna i (a to hlavně) otce. Takhle si to snaží hrát na těžko interpretovatelný art, ale na ten to nabízí málo víceznačných vodítek i přirozeně působící propojování jinak nepropojitelného (což funguje třeba Lynchovi), ale tady je až moc znát pokus o efekt mindfucku a tak to nepůsobí "přirozeně divně", ale nedodělaně. Přitom cesta, která by tomu slušela nejvíc, se tu projevuje často, ale Mong-Hong jí nikdy nedá plně vyniknout a doufá, že se to zamete pod koberec pokusu o mindfuck. Na tom vlastně stojí všechny problémy, které s tím mám. Jinak ale atmosféra docela funguje, čekání na pointu jakž takž, propojování panoramat lesní krajiny a krvavých scén byla už tehdy docela klišé paralela, ale bral jsem ji a výprava i herci jsou asi největšími klady celého filmu. Tedy spolu s faktem, že to rozhodně není klasický horor. Vlastně mi, když jsem ho prokoukl, začal být sympatický (na začátku jsem si myslel, že to bude otravný, nekonečně dlouhý pseudo-art, který se na poli současného hororu objevuje), ale na víc ho nevidím, jelikož mi přijde nedotažený a nefunguje mu to, co mělo být primární. 3*

Jak zde píší ostatní - tohle chtělo pořádného režiséra typu Akiho Kaurismäkiho, protože Saikkonen je prostě televizní režisér a neumí komedii v tom pořádně podat. Vypadne z toho takové veskrze unylé cosi, co sem tam má potenciál, ale prostě je to ve většině scén blbě podané a na konci jsem měl pocit, jako bych právě dokoukal xtou epizodu finského seriálu a unikal mi tak kontext, jak moc náhle to skončilo. Výsledkem je vcelku typická finská absurdní komedie, která je chladná, odtažitá a já se zase přesvědčil, že mě finský humor (mimo Akiho) míjí nejvíc, tedy hned po jihokorejském a hongkongském, s nimi si rozumím ještě mnohem míň. Na tři hvězdy to jen tak tak vidím skrze pár lepších gagů a aspoň nějaké směřování, ale jinak to šlo mimo mě. Slabé 3*

Začalo to láskou, pak přišlo manželství, děcka, děcka rostla a vše postupně přerůstalo ve vzájemnou nenávist, která gradovala až nejabsurdnějších možných mezí, do kterých by nejspíš mohlo gradovat mnohem větší množství vztahů, kdyby v nich oběma hráblo stejně jako Roseovým. Je to drsné, je to chytré, má to perfektně propojené drtivou většinu prvků a motivů a graduje to taktéž naprosto skvěle. Jestli je taková realita dlouhodobých vztahů sice vůbec nemůžu posoudit, ale nemám problém věřit, že psychicky na tom tak jsou. Mohlo to sice být ještě drsnější a s ještě temnějším humorem, ale na Hollywood to má drsný humor víc než dost. Za mě velká spokojenost, má očekávání to naplnilo, Douglas i Turner jsou skvělý a ačkoli konec může působit příliš nejednoznačně v rámci řešení ústředního tématu, mě se tahle "částečně otevřená" varianta líbila, jelikož se něco takového nedá jednoznačně odpovědět, když se to dá pořádně soudit jen individuálně. A nejmožnější ucelenou odpověď Danny DeVito řekne. Dlouhodobé vztahy jsou opravdu hlavně pro ty, kteří se dokážou skutečně snést... 4*

U těchto děl jsem často parazit, jelikož drtivá většina uživatelů na ně má nostalgické vzpomínky z dětství a já, který tehdy ještě nežil, do toho jdu s naprosto čistým štítem, bez možných "traumat". Plyne z toho hlavně to, že mezi spokojenými reakcemi vypadám někdy jako nemožná opozice. No a tady jsem se zpočátku obával, že se mi to stane znova, jelikož se tam bez ladu a skladu míchá hrad, Panáčkova rodinná historie, letmé propojení a pak z toho vzejde divná variace na Perníkovou chaloupku... Prostě mi to přišlo jako nekonzistentní směs různých pohádkových motivů, která se zjevuje a zase na čas nebo úplně mizí. A přišlo mi to tak po celý film, takže se to necelistvosti nezbavilo. Jenže jsem se do toho časem dostal, bavil se některými kreativními nápady (jako komiksovými bublinami u citoslovců či samotnou výpravou) a s příchodem k Obrovi to teprve nabralo grády a pak mi to až do konce přišlo skvělé. Hlavně jsem si s tím ale začal rozumět ve chvíli, kdy se plně ukázalo, že to vlastně ukazuje klasické pohádky v pravém světle, tedy jako velice drsné a brutální příběhy s happy endem. Tady by stačilo domyslet pozadí a mytologii a byl by z toho solidní fantasy horor plný gore scén. To se z toho samozřejmě nestane, ale i tak to je překvapivě drsnější, než by se na pohádku dalo čekat. U mě to ale rozhodlo o čtvrté hvězdě. Slabé 4*

Rozhodně kvalitní film, který na nižší hodnocení nevidím, ale popravdě po všem tom hypu a nadšení, které jsem četl ze všech stran, jsem po zhlédnutí krapet zklamaný. Čekal jsem největší Glazerův film vůbec, ale dopadlo to tak, že Pod kůží a Sexy bestie se mi stále líbí víc. Práce se zvukovou stopou je zde naprosto dokonalá a perfektně zakompomonované tiché výkřiky u jinak klidně působících scén jsou prostě povedené a nedá se jim nic vytýkat. Povedená mi přišla i (pro Glazerovy filmy typická) statická kamera, která tvořila velice chytře vystavěné záběry, stojící především na celcích a atypicky pojatém záběru a protizáběru. Německé postavy zde hrají Němci, což tomu dodává na důvěryhodností a jejich výkony jsou taktéž samy o sobě přesvědčivé. A oproti některým bych nesouhlasil s tím, že to jde odnikud nikam - sice ano, nemá to tu klasickou satisfakci, ale posouvá se to skrze odhalování podrobností ohledně jejich rodinného domku u Auschwitzu a vše spojuje zvráceně podaný (jinak klasický) rámec příběhu o tvrdě pracujícím otci, který nemá moc času na rodinu... akorát tenhle velí koncentračnímu táboru a chtějí ho převelit. V tom je třeba skrytý velice, ale opravdu velice černočerný fór, zvlášť když to pro nacistickou rodinku Hössových dospěje k "happy endu" a otec je na tom postavením ještě líp než předtím, pokud teda odmyslíme tu závěrečnou fantaskní scénu s propojením minulosti a současnosti, která je dalším velice zajímavým prvkem. Je tu i lehká meziřádková psychologie, která nám ukazuje Hössovi jako naprosto lhostejné k tomu, co se děje za zdmi a není to tím, že by jim to nedocházelo, ale z pár náznaků je jasné, že všechna ta umírání berou jako přirozený ruch. Tak, a teď když jsem to tu tak krásně vychválil, kde je teda problém? Teoreticky není, ale osobně ho mám s tím, že jestli něco Zóna zájmu prosazuje především, tak tezi, že pro skutečně naturalistický prožitek hrozné události není třeba explicitní násilí a brutalita, ale pouhé náznaky vytrhující z jinak relativního komfortu. Divácká představivost vždy dokáže vytvořit horší obrazy než by film sám dokázal a Zóna zájmu je vyloženě manifestem tohoto pojetí. Já s ní plně souhlasím, ale vzhledem k tomu, že se jí řídím při sledování filmů už několik let, přijde mi její manifest spíš okázalý než přirozeně intenzivní. Chladným mě to sice nenechávalo, ale časem jsem začal mít přesně takové dojmy, jaké popisuji v předchozí větě. Možná to je jen můj osobní problém, že mě to zde nedokázalo dostatečně šokovat, ale spíš mi přijde, že je to tou minimální gradací. Ono to sice někam jde, jak jsem psal výše, někam to i dospěje, ale je to pořád málo na to, aby to celý film dokázalo utáhnout. Pod kůží je pomalé úplně stejně, také stojí na postupném odhalování toho, o co vlastně jde, ale Zóna zájmu mi časem připadala příliš jasná v tom, čím chce být, a bohužel bez čehokoli navíc, takže z ní zůstal hlavně efekt. Sice působivý, ale až moc jen efekt. Z jiných Glazerových filmů jsem tak měl plnohodnotnější zážitek, je mi líto. Slabé 4*

O čem ten film je? Stejně jako u skoro všech Dupieuxových filmů je to úplně jedno, když je to jen hra s diváckými očekáváními a jelikož si Dupieux neustále dělá co chce a jeho fanouškům absolutně nevadí, že je vše utržené ze řetězu a prvky a dějové linie se náhodně objevují a zase mizí, asi se těžko jinak než pocitově dá říct, který z jeho filmů je lepší a který horší. Pro mě je jeho vrchol Steak a Rubber, pak už mi sedla jen Realita a tam to někde končí. A od té doby, co točí každý rok aspoň jeden film, mě míjí ještě víc a to hlavně díky tomu, že má jeden absurdní nápad, který na začátku vypadá velice slibně, ale pak ho absolutně nikam negraduje. Proto se mi nelíbila Jelenice. Tady jsem vnímal další velký freestyle, kde je úplně jedno, co se stane a co z toho vyleze, ale vzhledem k tomu, že se z toho stane takový polo-povídkový film, dokázal jsem se do toho víc dostat a víc se bavit nad nejedním zajímavým absurdním nápadem. Těch tu má Dupiex naštěstí dost, hlavně ve dvou hororových povídkách nebo v podobě věčně slintajícího pana Třísky, jen je zase podává tím svým stylem, kde vše absurdní jako by bylo normální a vy z toho musíte veškerou absurditu vytušit. Což je styl, který mám jinak rád a baví mě, ale u Dupieuxe je takový podivně odtažitý a tak často chápu vtip, ale nesměju se mu. Vlastně ke každému jeho filmu píšu to samé a stále jsem z žádného nedokázal být nadšený nebo aspoň nadprůměrně spokojený. Určitě se k němu do konce roku ještě vrátím, protože tohle mi sedlo nad očekávání a chci se přesvědčit, jestli to nebylo jen svéráznou parodií superhrdinských, sci-fi a hororových filmů. Nejvíc mě ale stejně baví, jak naprosto lhostejně ji podává a jak se pak může bavit nad tím, jak někteří v jeho filmu uvidí poctu, další zase výsměch a jiní zase závažnou ekoagitku. Pro každého něco a přitom na tom Dupieuxovi nezáleží a jen to tam prostě má. V tom je nejdůmyslnější a baví mě tím i ve svých slabších dílech. 3*

Na tohle jsem viděl upoutávku v londýnském kině a ta mě naprosto nadchla. Teď jsem to konečně viděl a nevím, co si o tom myslet. Předlohu sice neznám, takže nevím, jestli to byly propojené dvě nebo tři povídky, ale když to skončilo, říkal jsem si, že když se lehce celou dobu propojují, tak že z toho taky vzejde něco celistvějšího. Tři postavy zde hledají své skutečné já, přehodnocují ve snové poetické atmosféře své priority a chyby minulosti, psychologické to díky tomu je, ale nejde to tak do hloubky jak by se mohlo od pohledu znát (což mi nevadí), jen mi přijde, že ústřední téma se dá rychle vytušit a pak už to víc nenabízí. Dost to tedy stojí na atmosféře, která je skrze zajímavé animační nápady, častou přítomnost snových sekvencí, postavu Žabáka a práci se zvukem, který je skoro celý film na stejné hlasitosti, pomalá, poetická a plynoucí takovým tempem, že může působit jak hypnotickým, tak i uspávacím dojmem. U mě se to střídalo tak na půl a propadl jsem tomu mnohem míň, než jsem asi měl. Kvůli tomu všemu to nevidím na vyšší hodnocení, ačkoli k němu mám blízko a spíš se mi to líbilo než ne. Silné 3*