TroiMae

Woke bez servítků. Nejvíc nabíhá žíla na čele všem těm zastávajícím se nekorektního humoru a svobody slova, ale komu zvoní hrana? Komu máslo teče až do bot? Některé epizody vypadají nudně, než vás nemilosrdně konfrontují s tím, že to, že nejste rasista a máte černý kamarády, nestačí na to, abyste někdy prostě nedrželi hubu a krok, protože na vás policajt na studentském večírku nikdy zbraní mířit nebude. čsfd: „Ideologistická propaganda tohodle ražení nemá co dělat na globálně dostupné platformě typu Netflix. Opravdu velice ubohý a znepokojivý počin.“ kukkik, 3.5.2022  „No, na to, že ještě nedávno pobíhali po plantážích by mohli bejt trochu méně asertivní. Po 3 dílech mám jako běloch pocit, že za vše špatný můžem my a zároveň abych se pomalu bál koupit si čokoládu a nebyl označen za rasistu. V reálu je to totiž možná ještě utaženější než v seriálu.“ grizly007, 24. 6. 2019 „Afektovaně angažovaný seriál o rasové otázce, který by mohl vzniknout jedině dnes, v době přílišné politické (ne)korektnosti. Obdoba kampaně #oscarssowhite, jen v desetidílném televizním pojetí.“ mcb, 8. 2. 2018

"I'm gonna make a cake. That's what I'm gonna do"   Jsou to ty hodiny, které musím přežít a po nich následují další a minuty a vteřiny, tikání času nelze zastavit. Ten dort se nepoved, i když dal tolik práce.   Clarissa: "Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic." Richard: "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu." Richard: "Jenom je mi z toho smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad."   A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít, a nepodařilo se jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije, kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a její dceru zabil opilý automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý betonový dvorek.   “Dear Leonard. To look life in the face. Always to look life in the face and to know it for what it is. At last to know it. To love it for what it is, and then, to put it away. Leonard. Always the years between us. Always the years. Always the love. Always the hours.”   "Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli každý (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."

Vedle apartmá pro kočky, které si zřídil jeden ze zkorumpovaných bývalých představitelů FIFA se dozvíme i o České televizi, která 70. let od narození Hitlera oslavila nacistickou rodinnou zábavou, ve které jde o dvouměsíční přežití jedné rodiny za doby protektorátu.

Emily Watson měla získat OSCARa, ne Gwyneth Paltrow za Zamilovaného Shakespeara....

Být to o jiném městě, tak by mě to nebavilo. Ale ty každodenní běžné na první pohled banální záběry z města, které nikdy nespí, bylo, jako dívat se jakpak je dnes u nás doma. Ale jedna řada stačila. Hranice mezi podivnostmi a nechutností je v téhle show dost diskutabilní. Nicméně finále první řady dokumentující začátek pandemie v NY má svou specifickou hodnotu.

Pravý devadesátkový film (včetně HIV+ ostrakizovaného gaye) natočený v roce 2011, který neměl jít rovnou na VHS, ale Wikipedii, kde byste si přečetli děj a mohli se dívat na něco jiného.

Vždy mě napadne srovnání s Madonnou, ze kterého nesamoúčelně provokativní Farmer i její show vždy plně vítězí. Pokaždé jedinečná výprava, světla, scéna, kostýmy… Po Gigerovi, nebo tělech tentokrát roboti, kteří jsou takovým echem Al lis Full of Love od Björk a na scéně jsou překvapivě efektní.

Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

"You said people come here to change the story of their lives. I imagined a story where I didn't have to be the damsel." (Dolores Abernathy) "I've been pretending my whole life. Pretending I don't mind, pretending I belong. My life's built on it. And it's a good life. It's a life I've always wanted. But then I came here and I get a glimpse for a second of a life in which I don't have to pretend. A life in which I can be truly alive. How can I go back to pretending when I know what this feels like?" (William) "Vytvořím si svůj vlastní příběh." (Meave) "I told you, I found a new voice. Now we use it." (Meave) Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

Michael Bolton <3