MissJ

"Válka o fazolové pole" v reálu, na rozdíl od filmu se smutným výsledkem. Losangeleská zahrada v mikroměřítku zhmotňuje jeden případ, který je součástí celosvětového fenoménu. Snaha bojovat demokratickými prostředky proti neprůhledné moci, prolezlé korupcí, se jeví jako beznadějná. V boji s větrnými mlýny farmáři zdolávají všechny překážky, které jim úřady staví do cesty (včetně podmínky zaplacení víc jak 16 milionů dolarů během pěti týdnů...což dokazuje, že v tomto případě ze strany vlastníka půdy nešlo o peníze, ale jen a pouze o demolici zahrady za každou cenu), aby se nakonec dočkali hořkého vystřízlivění. Inspirativní dokument.

Abstraktní film s konkrétní hudbou:) Ne, tady končí veškerá sranda, protože tohle je dokonalost, která mě naprosto uchvátila (ovšem je potřeba mít správnou náladu). Od počátku je jen na vás, abyste se s viděným popasovali po svém, Kamler i obyvatelé Chronopolis mlčí...ale na jejich slova dojde. Nebešťané jsou za prvé vševědoucí a za druhé nesmrtelní, ovšem díky tomu zároveň apatičtí (čímž divákovi - nevědoucímu smrtelníkovi - můžou občas lézt pěkně na nervy); tráví čas čekáním na něco výjimečného, co je vytrhne z letargie...Pokud jde o mě, na procházku do Chronopolis se budu pravidelně vracet, ale obávám se, že zasloužené pozornosti se tenhle skvost už nedočká (do nedávna byl vydán jen na VHS, které navíc nebylo k sehnání). Ráda bych viděla i delší verzi, ale Kamler ji prý zakázal, takže se nejspíš nezadaří. Poznámka na okraj: v roce 1982 vyhrál cenu za nejlepší dětský film, což mi přijde přinejmenším kuriózní. Hudba: Luc Ferrari

Monumentální dílo. Hned na úvod zazní nepochybná pravda, na níž je celá výpověď založena: "Je to nesdělitelný příběh"; ovšem Lanzmann dokázal neuvěřitelné. To, že film po devět a půl hodiny udrží pozornost, je to nejmenší a beru to jako docela přirozený fakt..a to fakt. Ztratila jsem pojem o čase; poprvé jsem se odtrhla od obrazovky, jen abych zjistila, že uběhly víc jak tři hodiny. Lanzmann našel zřejmě jediný přijatelný přístup k tématu. Kousek po kousku vytváří mozaiku, která se nakonec zjeví v celé své hrůznosti. To vše se přitom odehrává vnitřně v mysli diváka, ne na obrazovce (archivní záběry nebyly použity). Právě absence dobových záběrů vězňů a obětí (pro mě nemorálních, pořízených za cenu dalšího ponížení, které nemám právo sledovat) je z mého pohledu nejdůležitější. Kapitola sama o sobě je Lanzmann a jeho kategorický, občas až agresivní přístup. Jeho někdy až nejapné otázky padají na úrodnou půdu, a to zejména v případě výpovědí "bývalých" esesáků, kteří tváří v tvář na první dojem naivnímu Lanzmannovi získávají "převahu", ztrácejí zábrany a projevují se naplno. Lanzmann dokonce přímo přiznává svou lež (ohledně slibu anonymity), aniž by se ospravedlňoval; nechává na divákovi, aby si utvořil vlastní názor. Pro příští generace (včetně mé) jeden z nejlepších příspěvků na téma holocaust. Hvězdičkové hodnocení ztrácí na významu, přesto uděluju svých nicotných 5*.

Kouzelný příběh, ačkoliv (pro mě) ani napodruhé ne úplně strhující. Další z filmů, které bych někdy ráda viděla na hodně velkým plátně...mininotebook zde přece jen není to pravé filmové ořechové. Zhlédnuto "na doporučení" Luise Buñuela, jinak bych se k tomuto u nás neznámému dílku pravděpodobně nedostala. Ve své autobiografii ho zmiňuje i Gabriel García Márquez. Kameraman Joseph August je pro mě hlavním pilířem filmu, který díky němu vypadá jako malířská plátna, výjevy ze sbírky starých pohlednic a výlet zpět časem do zimního New Yorku 30. let dohromady. Zvláštně, těžko popsatelně to na vás působí. Pak je tu krásná Jennifer Jones, které bez problémů uvěříte, že přichází z jiné doby i její proměnu z dívčí po ženskou. Negativem je nadužívání Debussyho hudby, a to až do stadia předávkování; v pozadí zní v podstatě celou dobu, ač v různých aranžích.

Krásný film. Prostý romantický příběh z dávno ztracených časů mě zasáhl víc, než bych čekala. Cybulski byl jedinečný herec. Zde je i spoluautorem scénáře. Při psaní se prý inspiroval vlastním zážitkem, a když sleduju jeho herecký výkon, moc mě to nepřekvapuje (nezapomenutelná scéna, jak hraje potmě scénku s cigaretama). Restaurovaná kopie k vidění na Youtube kanálu filmového studia KADR.

Když Abuela Grillo zpívá, přichází déšť. Pro Bolivijce ožehavé téma privatizace vodních zdrojů v symbolickém, dojemném zpracování. Nechybí ani připomínka protestů v Cochabambě. Voda jako veřejný zdroj nebo produkt ve vlastnictví nadnárodních koncernů? Privatizační snahy zaobalené do příslibu přístupu k vodě všem jedincům bez rozdílu konkrétně v Bolívii dopadly tak, že nejchudší komunity byly z poskytování služby vyloučeny úplně, protože by vodu nebyly schopny zaplatit. Privatizace tak snížila dostupnost vody a měla úplně opačný účinek. Poznámka na okraj: Už i v EU jde o aktuální problém...zatím proběhla petice, která měla, jako již tradičně, minimální propagaci v médiích (na rozdíl od individuí jako Peter Brabeck-Letmathe). Tleskám tomuto animáku.

Co věta, to perla. Hodně vtipná záležitost, na druhou stranu s humorem dost svérázným. Každá z postav, byť je její prostor sebemenší, má několik hlodů hodných zapamatování. I díky tomu mi každá z nich přirostla k srdci. Nepřekvapí, že nejinteligentnějšími charaktery jsou kostra ("Hi Betty") a Animala, žena stvořená ze čtyř lesních zvířat ("Tip, tip, tip, tip, tip")...lidé plápolají na opačném konci stupnice("I'm a scientist, I don't believe in anything."). K tomu jen dodám, že tentokrát jsem si naběhla s mým zvykem nezjišťovat si dopředu o filmu podrobnosti, nabyla dojmu, že jde o sci-fi z 50. let a pár minut v něm bláhově setrvala. Nechť to je důkazem svědčícím: 1) o mém IQ 2) o tom, že Larry Blamire odvedl obdivuhodnou práci a Lost Skeleton není pouhá parodie, ale k dokonalosti dovedená pocta pravěkým béčkovým sci-fi a jeden z nejlepších špatných filmů (plus ideální film na pokec s přáteli).

Jsem nadšena, pět hvězdiček jak vyšitejch! Oslovilo mě to na všech frontách. Magický realismus, příběh s poselstvím, parádně napsané i zahrané postavy (v knižní předloze Johna Nicholse je jich víc jak 200), humor, originální hudba...a ty panorámata:)...takto namíchaný koktejl můžu kdykoli. Konečně jeden veskrze pozitivní film, který účinkuje jako spolehlivý životabudič.

Nerada bych předem vyzrazovala cokoliv z děje, takže upozorňuju na !SPOILERY!...Kvalitní a s ohledem na dobu vzniku odvážný film na téma zrušení rasové segregace v amerických školách, respektive jaké rozbroje zavádění rovného práva na vzdělání do praxe způsobovalo v nedávné minulosti v "civilizované" společnosti...ale jeho záběr je mnohem širší. Byl natočen v době, kdy desegregace probíhala v plném proudu (historické okénko: po odstranění segregace v ozbrojených složkách, ve státních školách a v dopravě byl v roce 1964 přijat Zákon o občanských právech a o rok později Zákon o volebním právu, kterými byla segregace prohlášena za nelegální). Na rozdíl od jiných tematicky podobně zaměřených děl je v mnohém nepředvídatelný. Zaujal mě William Shatner jako Adam Cramer; zprvu mě jeho postava dokonale zmátla...o to víc znepokojena jsem z něj pak byla (viz scéna proslovu). Skvěle zvládnuté byly i davové scény; z davu se vyloupne několik charakterů pokrývající široké spektrum bělošských "hrdinů": od hnusné rasistické tlamy až po rafinovanější typy - zajímavou postavou je Tom McDaniel v podání Franka Maxwella. Nedefinitivní závěr, který nastoluje víc otázek než zodpovídá (a dává tak i dnes prostor k úvahám), signalizuje nejistou budoucnost. Z dnešního pohledu je film významný spíš jako dokument doby, protože téma je v daném podání již neaktuální...i když (Film je znám též pod dalšími názvy: Shame, The Stranger a I Hate Your Guts! Předloha: Charles Beaumont - Vetřelec)

Netypická Chandlerovka, typická Altmanovka. Altman sabotuje zápletku seč může (nebo přinejmenším si jí nevšímá) a prochází mu to dokonale. Druhé zhlédnutí jsem záměrně odkládala až po přečtení předlohy; až teď jsem si tak mohla obé vychutnat, i když pořád ne naplno. Už intro s kočkou (On má holku a já mám kočku...) dává tušit, že nepůjde o otrockou adaptaci, tento dojem sílí s každou další scénou (moje nejoblíbenější: Marlowe chvátá za autem Eileen) a jestli jsem pořád v koutku duše doufala, že se Altman "umoudří" a Chandlerovy předlohy se aspoň v něčem přidrží, tak závěr mě dodělal. "Nesedne každému" zde platí víc než kdy jindy. It's okay with me.