dan4815

Musím říct nepěknou škaredou trestuhodnou ČSFD zakazující věc... léta páně 2016, když jsem chtěl komentovat filmy, jsem musel splnit minimální počet hodnocení. Pirátům jsem dal tři hvězdičky, ale nepamatuji si, že bych tento film někdy viděl souvisle... vlastně, mé maximum je pár vteřin, které jsem získal nejspíše z televizních ukázek na klasických stanicích. Buď jsem ležel někde u někoho na podlaze pod televizí s otravou alkoholu, nebo jsem film neviděl. Dlouho jsem se filmu vyhýbal, až včera jsem podlehl zajímavému syndromu. Tím je syndrom posvátnosti starého filmu, vystřídalo to tak poruchu "nesnášenlivost mainstreamu". Viděl jsem poprvé celý první díl Star Wars, a dnes i Piráty. Bojím se, že za chvilku bude následovat Rudá záře nad Kladnem. Už cítím, že mám třicítku na krku, neboť jsem se do Pirátů z Karibiku dostával poněkud déle, a kdybych se svým nedočkavým já nezačal před pár měsíci něco dělat, jistě bych to už vypl. Nebudu lhát, film na mě působil komediálně a místy pohádkově... ale něco mi řeklo, že se děj neustále dostává dál a dál a to tak, že jsem najednou byl uvězněn nedočkavostí u televize a doufal jsem, že film nemá více jak dvě hodiny. Ty by můj svěrač už nevydržel. Velikým překvapením pro všechny zúčastněné bylo, že jsem nejenom vydržel, aniž by cokoliv vyteklo z mých tělesných otvorů, ale byl jsem velmi příjemně ukonejšen, že i komedie může mít vážná témata, která nijak neruší. Samozřejmě jsem se nesmál jak u mistra Járy da Cimrmana, ale celé dílo mi přišlo milé, poutavé a některé hlášky se do paměti zaryly natolik, jako OCD myšlenky o zapnutém plynovém sporáku či nezamknutém autě. Ruku na srdce, není to zrovna veledílo, ale jako celek jednoduše funguje. Herci jsou v pohodě, děj má vývoj, nikdo vás ve filmu vyloženě nesere, až na některé zlohnusy z Černé perly, a délka filmu je poměrně optimální. Nebudu jen samé hezké slovo. Orlando ukázal i lepší herecký um... ale v jiných filmech. Mnohé souboje byly zvláštní a často bylo vidět, že se herci záměrně zbraněmi nestrefují. Nicméně chápu, při takovém počtu nelze natrénovat dokonalé bojové scény na tělo. Keira byla také trochu fádní. Čekal bych výraznější projev emocí, ale ve výsledku skoro žádná postava nepředstavila zapamatovatelné touhy či citové rozpoložení. Láska mezi dvojicí Will-Elizabeth byla natolik nepostřehnutelná, že na konci by jakýkoli projev byl už extrémně směšný. Když říkám, že mi chyběla progrese emocí a vztahů mezi postavami, tak už je to opravdu špatné. Mé největší romantické gesto je, když nechám milou jíst v autě. Jako rodinný film je to super a bude to fungovat jak u mladých diváků, tak u nás starších Pokémon pamětníků, kteří viděli v kině první film z tohoto univerza. Po zkouknutí filmu si pak nejeden divák říká, čím byly mnohé postavy motivovány. Slova na závěr: Jestli jste classic movie panicové, tak Piráty si zařaďte hned někam na začátek seznamu. Pomůže vám to trochu odbourat zvláštní pocit, že už nemá smysl naskakovat do starých a velmi známých filmových světů, protože už nejsou aktuální pro společenské debaty, nebo máte pocit, že takový mainstream musí být blbost. Opak je pravdou. P.S. Konečně uslyšíte tu známou otravně vlezlou melodii ve filmu, kam se opravdu hodí.

Samotná dokumentární minisérie z Lenox Hill byla lepší, intimnější, srdečnější. Pokud jste si oblíbili ústřední dvojku Davida Langera a Johna Boockvara, tak se objeví i v tomto dokumentárním seriálu. Přece jenom se neubráním porovnání těchto dvou pohledů na medicínu. Pohotovost spíše sleduje proces od přijetí prvotních informací, přes převoz až po pohotovosti a následné operaci. Výplní je "hlubší" sonda do života lidí, kteří tuto práci díky bohu dělají. Pozorné zkušené oko nemocničního turisty si také všimne rozdílů mezi českými lékaři a těmi americkými. Jsou rozdílní v komunikaci a v motivaci s lidmi být. Výjimečně napíši osobní vsuvku, kde porovnávám pocity z dokumentu vůči reálné zkušenosti z Česka. Měl jsem bohužel hned několik zkušeností. Jako dítě jsem byl na několika velikých operacích (konec 90. let), a asi jsem si odnesl trauma projevující se ve všem co dělám. Když vám jako pětiletému řeknou, že máte špatnou rakovinu a přitom se spletli, a to je jeden případ z dalších... A mám stále čerstvou zkušenost s již druhým úmrtím svého dítěte. Sice ve stresu málo lidí se mnou komunikovalo tak, abych se cítil lépe, ale po tom všem... mě nechali s dítětem, značná část personálu plakala, a doktoři se mnou slušně, chápavě a upřímně komunikovali. A ta upřímnost, to je to hlavní, co chcete v takovou chvíli. Lékaři se mnou prošli minutu po minutě, doporučili co dál a ať jim klidně zavoláme a sjednáme si schůzku někde na kávě. Má doktorka je také chápavý člověk, který mě ihned pošle na specializované testy, protože umí poznat, kdy je to potřeba. Já to z toho dokumentu moc necítím a spíše mi to potvrzuje povrchnost mnohých Američanů. I když ona dvojice Langer a ten s tím nezapamatovatelným příjmením jsou úžasní odborníci, tak jim odpustíte, že ve vás vidí jen zábavu a lačnost po vyřešení problému. Řemeslně je dokument zvládnutý, byť zdlouhavé scény létajícího vrtulníku bez pacienta, pohledů na parkující sanitky nebo prázdnými řečmi o Covidu (když, tak se měli o tomto tématu rozmluvit a nenaříkat, jak je unavil), možná bychom dostali ucelený pohled na celou problematiku zajištění pacienta a jeho léčby. Nechci být jen negativní, stejně se vám dostane pohled na první telefonát, na přijetí pacienta, na operaci... ale traumatologie není téma pro každého a mnozí diváci by spíše uvítali pohled do předem plánovaných zákroků a následný vývoj pacientů až po jejich uzdravení či smiřování s hroznou porážkou. Pomalejší tempo by také dovolilo nahlédnout do života těch stejných lékařů a důležitého personálu... tak třeba jindy. Jinak, překvapuje mě, jak jsou americké nemocnice v něčem podobné se seriálem Dr. House, ale ve zbytku úplně mimo. Prosklené pokoje jsou zajímavé, vytváří to jinou atmosféru... rozhodně lepší oproti českým nemocnicím, kde jsou pokoje malé, namalované nazeleno, obkládačky, některé mají vysoké stropy a jsou málo prosvětlené. Díky modernizaci se možná za padesát let dožiji lepšího prostředí. Tou druhou věcí je, jak jsou reálné nemocnice plné věcí, jak jsou malé. House disponoval krásnými prostorami s vysokým stropem, vše bylo schováno a pacienti byli na pár hadičkách. Tento dokument vám ukáže, jak seriálová nemocnice je daleko od skutečnosti.

Obvykle samotné série nekomentuji, u House musím udělat výjimku. Se čtvrtou řadou přichází veliká změna. Obměna týmu je docela otravnou záležitostí. Na naší starou ústřední trojici pak koukáte, jako na své staré kolegy, když vás šoupnou na jiné oddělení - s nostalgií a cítíte se s nimi "domácky". Jakmile se někdo z nich objeví, hned jsem se cítil lépe. Nepomáhá tomu ani fakt, že čtvrtá série poprvé přichází s velikým množstvím "osobna". Vývoj postav v předchozích sériích byl pozvolný a nevtíravý. Tato řada poprvé představila koncept dílů, kdy pacient a jeho diagnostika není středobodem. Na druhou stranu chápu, že během diferenciální diagnostiky padají pořád stejné nemoci, názvy a metody. Na třetí stranu, škála nemocí je veliká a je škoda, že scénáristé se nezhostili i velmi vzácných netypických nemocí. Zápletka s Amber mi přišla prvoplánová, sotva si s ní člověk dokázal vytvořit vztah, tak postava z děje opět odchází. Na čtvrtou stranu, jedná se nejemotivnější scénu z celého seriálu (společně s Houseovým pochopením a uznáním prohry, že je natolik závislý, že ho Wilson odveze do léčebny). Kadence vtipů je také menší, na pátou stranu, nejvíce humoresek bylo v prvních dílech první série, takže jsem ani nic jiného nečekal. I tak tuto sérii hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože scénáristé svou únavu se ctí zakryli.

Mám pocit, jak kdybych čtyři hodiny projížděl Twitter. Tolik konspiračních nesmyslů lidí, kteří o letadlech vědí maximálně to, že při vzletu občas zalehnou uši a že alkohol není dobrým kamarádem. Jestli se něco stane a nevíte kdo to udělal, obviňte Rusko, Ameriku či Čínu. Ještě lépe, kydejte hnůj na opravdové odborníky, kteří s politikou nemají nic společného. Záhadu zmizení letu MH370 sleduji od prvního dne. Zúčastnil jsem se i hledání trosek na foto mapových podkladech, a pár fleků jsem i nahlásil. K tomuto tématu mám jednoduše vztah. Netflix dokument nahrává spíše konspiracím. Připodobnil bych to oficiální zprávě o 11. září, kdy americká vláda tlačila na její dokončení. Místy podivné a nepřesné či chybějící informace naznačují něco konspiračního, přitom je to jen o vyšetřovatelích a jejich schopnostech a možnostech. V tomto ohledu vnímám prvotní vyšetřování zmizení letu podobně. V novodobé historii se nestalo, aby zmizel obrovský Boeing s tolika lidmi na palubě, a nebylo jej možné najít… vůbec nemít nějakou stopu. Ostatně, problémem je i samotná skutečnost, že let Air France 447, který byl ukončen pádem do Atlantiku, byl vyřešen do dvou let (kdy se našla i druhá černá skříňka). Jednoduše proto, že byl známa letová trasa. To u MH370 neznáme, nevíme, kde se dalších několik hodin letadlo nacházelo. Dno oceánu na potenciálních místech dopadu je extrémně členité a hluboké více jak 4 kilometry. V této hloubce se také nachází Titanic, který byl nalezen po více jak 70 letech, a to jsme znali přibližnou polohu, kterou vysílali radisté před potopením lodi. Co se týče vlády, ta jednala pod tlakem a některé informace jednoduše chybí nebo se jim zdála nerelevantní pro uvedení ve zprávě. Také aerolinie, které na tom nebyly ekonomicky dobře, nespěchaly na ukončení pátrání, neboť chtěly oddálit vyplácení odškodného. V případě, že by se potvrdila teorie o sebevražedném kapitánovi, letecké společnosti by to jenom přitížilo. To nahrává hlupákům, kteří vymýšlejí nesmysly namísto toho, aby se zamysleli nad prostým faktem, že je to první případ takového zmizení. Neexistuje žádná předchozí zkušenost, jak postupovat. Autoři dokumentu zmíní, že lidé se mohli dovolat svým příbuzným ještě několik hodin po zmizení letu… ale už neuvádí informaci z vyjádření operátorů, že se lze dovolat na číslo ještě několik hodin po zmizení z jejich sítě. Jedná se, nebo se jednalo o běžnou vlastnost, kdy systém operátora na oko “prozváněl” číslo, se kterým se nedalo spojit, říká se tomu fantómové vyzvánění. Dokument dává prostor fantaskním teoriím, které neoznačí za neoficiální. Chybí zde i vyjádření odborníků, proč takové teorie jsou v základu nesmyslné. Čekal jsem, že se budou věnovat systémům, jak matematicky počítali možnou dráhu letu, či zmíní, že využili i podmořských mikrofonů. Je jasné, že je velikou záhadou, proč se systémy vyply v jedem okamžik, ale letadlo letělo ještě několik hodin. O to více je podivuhodné, že jeden ze sledovacích systémů se později znova “vzpamatoval”. Asi nejreálnější teorií je teorie dekomprese a výpadku systémů. Ráno osudového dne odletu technici nahlásili osm závad, z nichž jedna bylo systém přetlakování. Systém nouzového kyslíku byl opraven krátce před odletem. Je možné, že se pilot do posledních sil snažil najít letiště, kde mohl nouzově přistát, ale už se mu to nepodařilo. Z historie známe případy, kdy se poškodil panel avioniky vlivem tepla z požáru, čímž nebylo možné provádět komunikaci. I ta sebevražedná teorie není k zahození. Je ale otázkou, zdali si bulvár nepřikrášlil informace o sexuchtivém pilotovi, na jehož koníček mu přišla žena; je-li to vůbec vhodný motiv. I kdyby to bylo skutečností, chybějící dopis na rozloučenou snižuje teorii šanci. Někteří odborníci ale uvedli, že možná chtěl zemřít v poklidu a daleko od možnosti najití, což let na autopilotovi nad oceánem, a následné snížení tlaku a kyslíku podporuje. Po čase letu usnul a letadlo nechal spadnout. Na druhou stranu, neexistoval jediný náznak, že by někdy něco takového chtěl spáchat. V roce 2015 mladý pilot Andreas Lubitz navštívil přehršel psychiatrů, kterým svůj záměr naznačoval. Nikdo to však neřešil a leteckou společnost neupozornil o jeho špatném psychickém stavu. Jednoho dne se zamkl v kabině a letadlo nasměroval proti Alpám. Je to zcela odlišné jednání. Ale je to krajní teorie, kterou ještě uznávám. Jeden z pilotů blízkého letadla zase uvedl, že slyšel neidentifikovatelné volání z jiného letadla, ale hlas člověka byl velmi slabý a nesrozumitelný – což by zase odpovídalo teorii o dekompresi a následné hypoxii. Věřím, že další vlnu sraček vyvolá nález černých skříněk, kde bude audio posledních hodin nejspíše tiché, neboť se ta nejzajímavější část rozhovorů přepsala. Jestli se nemýlím, tak přepis probíhá po dvou hodinách nahrávání. Data o letu budou zajímavá, ale zase to bude podporovat jen spekulace. Dokument je zbytečně natahován. Kdyby řešili opravdovou vědu, díky které se snaží vypočítat umístění letadla, tak bych ty tři díly snesl mnohem lépe. Takto je to jen plýtvání divákovým časem, který sleduje, jak se amatérští pátrači/pisálci hádají, kdo je spojen s Rusy. Richard Godfrey provedl úžasnou práci, na základě jeho výpočtů, která studuje slabá přerušení rádiových vln, plánuje Ocean infinity znova hledat vrak letadla. Jeff Wise je jen kokot, který potřeboval téma, které ho dostane do podvědomí lidí... no jo, lepší být za kokota než být respektovaným malým reportérem.

V mých očích je to poměrně atypický animovaný seriál, který se vymyká svou seriózností, cynickým humorem a reálným vývojem postav. Oproti optimistickým Simpsonovým "F" nabízí hlubší pohled na rodinu s problémy. Zatímco u jiným animáků jsou problémy bagatelizovány, nebo jsou předmětem humorných scének a vytvářejí až nereálný příběh daného dílu, zde jsou problémy čistou depresí. Jelikož se tvůrci zaměřují na poměrně časté problémy a reálně je vylíčí, ona deprese dopadne i na jinak pozitivního diváka. Otec ve středních letech, který vyhořel a myslí si, že je kus nechtěného hovna; žena, která se ze submisivní role chce dostat do vedení a nejstarší syn, který je vzpurný a ztratil vztah s otcem; mladší syn, který je tak trochu idiot a není zrovna středem zájmu; dcera, která je oblíbená, ale možná trochu inteligenčně nestimulovaná od svého okolí, vytvářejí zajímavý třeskutý mix plný hnusného humoru a myšlenkových úvah nad svým životem. Tvůrcům se podařil mistrovská kousek, kdy si každý divák najde to své, ale zároveň dokáže porozumět každou rovinu seriálu. Třeba se mu líbí humor, ale zároveň dokáže soucítit v konkrétních životních situacích, některým seriál připomene, jaký byl stereotypní život v 70. letech v rasistické a konzervativní Americe. Líbivý je i kontinuální příběh, kdy v každém díle jsou návaznosti. Sice se každý díl zaměřuje na nový příběh, ale dohromady to dává smysluplný děj (asi jako Dr. House, kdy každý díl vypráví něco nového, ale v pozadí se tam vytváří celkový děj). Dabing, a to zejména hlavních postav, je skvělý. Netflixu se pro jednou něco povedlo.

Tady se zase sešlo moralistického odpadu. Síla show netkví v ponížení, ale nabízí očistu skříně, ve které jsou staří známí kostlivci. Nevidím nic nemorálního na tom, že dobrovolně rozebírají své vztahové nedostatky před lidmi. Je to zajímavá sonda do různých vztahů, kde sledujete různé motivace soužití, různé problémy pramenící s odlišností či pohled na mechanismy protějšků, jak si partnera udržet. Kdyby to bylo posezení u ohně bez detektoru lži, nedozvíte se téměř nic. Ve španělské verzi je fajn, že partnerům přímo na míru vyberou nového pokušitele či ex. Nejde tudíž jen o pravdu nebo lež, ale také o to, zdali touto zkouškou jedinci projdou a jaký vliv to bude mít na jejich vztahy. Problémem této verze je skutečnost, že moderátorka je extrémně zvláštní, nepřátelská a absolutně jí nic nezajímá. V Polské verzi se moderující účastníků vyptává a chová se k nim přátelsky. Jednoznačně tato mutace nabídne největší akci, španělská krev přímo číší z chování účastníků. Je až k neuvěření, jak se někteří neumějí ovládat - ale také lze vysledovat důvody, proč se ten druhý odvázal. Nebylo by na škodu, kdyby se v show ukázala i psycholožka, která by popisovala jednotlivé charaktery a jejich mechanismy - v jednom případě se účinkující vyspal s hezkou blondýnkou, a ve výsledku mu to prošlo u stávající slečny. A proč? Nevšímavý divák by si řekl, že je naprosto retardovaný. Udělal to z jednoho důvodu - protože mohl.. Věděl, že stačí si nasypat popel na hlavu a ona se k němu vrátí. Show nabídne hned několik témat k zamyšlení, byť to není zrovna studnicí psychologických ukázek typů vztahů, ale rozhodně nejde jen o tupé pravda/lež. Během pár dílů si u každého páru najdete psychologické důvody, proč se tak chovají. Nenechte se odradit kecy typu - "jde jen o ničení vztahů", ve skutečnosti show každému páru dá odpovědi na palčivé otázky.

O hru, celkově o tématiku cyberpunku jsem se začal zajímat týden před vydáním oné očekávané hry desetiletí. To, že to nebyla tak úplně hra desetiletí neznamená, že jsem si to neužil. Vlastně dodnes nevím o všem, co CD Project nasliboval za funkce a příběh. Hru jsem si parádně užil, byť jsem se repetitivními vedlejšími úkoly zahltil a nutil se ve hře pokračovat. O tomto animovaném počinu jsem sice slyšel, ale bez většího zájmu jsem Netflixem doporučené dílo bez zájmu přeskakoval. Život mi nedávno nadělil životní těžkost, a tak jsme se rozhodli odjet do hor. V prosklené chatce uprostřed ničeho vám nezbude nic jiného, než buď nad vším přemýšlet, nebo si vyčistit hlavu nějakým seriálem. Sice je to za ty peníze kontraproduktivní... ale myslím si, že jsem nemohl zvolit vhodnější destinaci. V kamnech praskalo dřevo pod náporem kila podpalovače, po skleněných zdech stékaly kapky deště, a v pozadí se na terase mihotaly světla útulného světýlkového osvětlení. Nebudu lhát, v prvních minutách jsem už chtěl pomalu sahat po mobilu… naštěstí mé nové léky na ADHD solidně zabraly – jak říkám, ideální souhra. Zcela nepokrytě napíši, že vizuál a animace se mi z počátku nelíbily. S dalšími díly se akce stupňuje a styl přestřelek se zdál být stále více šílený. Ale já vydržel! Protože jsem se zabral do děje. Je jisté, že hlavní postava je docela provokativní, neboť vývoj postavy se mi zdá místy přehnaný. Chvílemi mě pěkně sral a myslím si, že některé vedlejší postavy si zasloužily větší prostor, což by bylo na solidních pět hvězdiček. Projížděl jsem si negativní názory lidí, které se často týkaly oněch postav, ke kterým si nedokázali vytvořit vztah. Samozřejmě plně chápu, že někomu styl animace a přemíry akce nesedne, ale rozhodně bych děj nepřirovnával k plytkému nahlédnutí do budoucnosti. Nevěřím, že v blízké budoucnosti budou centra měst vypadat jak v Cyberpunku, ale společenský systém bude silně ovlivněn korporáty. Již dnes lze vidět obrovské změny ve smýšlení úspěšných zaměstnanců korporátů. Psychopaté se prosadí mnohem lépe – což v lidské historii není nic neobvyklého. Myslím si však, že v budoucnu budou firemní kultury tlačit na tu lepší společnost, aby byla sociopatická. Také věřím, že pro korporáty bude snazší si vychovávat děti věrných zaměstnanců, což také zajistí vyšší stabilitu. Kdokoliv cizí z neověřených rodin se nejspíše do těchto firem nedostane. Samozřejmě každý takový korporát si bude chtít zajistit věrnost také výhodami – peníze, lepší lékařská pomoc, posilování pocitu, že jsou lepší než všichni ostatní, kteří jsou podřízení nebo nepracují ve firmě. Nejsem si jist, zdali v ještě vzdálenější budoucnosti nebudou mít vysoce společensky postavení lidé jisté právo mít dítě, na cestování vlastním povozem/letadlem, na vycestování za hranice. A jak toho dosáhnout? Nejspíše tím, že by se za vše platilo. Ceny by byl tak vysoké, že by si plebs nic z toho nemohl dovolit. V takové společnosti si bude každý hledět svého štěstí a půjde přes mrtvoly. Seriál přesně vykreslil tísnivost světa, ve kterém je velmi těžké najít pravé přátelství. Hra v tomto směru nebyla tak ponurá a spíše vykreslila společenské poměry. Seriál poukazuje na to, že bez peněz jsi kus velikého zapomenutého hovna. A když jsi hovno, stejně se k penězům z 99 % nedostaneš, protože sektářství jednotlivých korporátů tě mezi sebe nepřijme. Sice sledujeme partu lidí, kteří se snaží protloukat životem a docela se jim to přes špinavou práci daří, ale ani oni nemohou na minutu přestat myslet, jestli je někdo nepodělá. Již dnes lze vidět, že mladší generace mají mnohem složitější život – větší nároky schopnosti, složité seznamování, kde se od protějšku čeká jen to nejlepší, stále zvyšující se nároky na vzdělání, složitější společenská hierarchie. Ti, kteří na to kašlou, se často dostávají ke společenskému okraji a jejich jsou často stejné vlivem nevýchovy. V budoucnu, kde budou peníze vše, kde si za peníze budete pomalu moci koupit šanci přežít, to bude velmi zřetelný jev. V seriálu je krásnou ukázkou, kdy po nehodě mají přednost ti zranění, kteří jsou lépe pojištěni. Ti se základním pojištěním si počkají, případně se objeví v naprosto hnusné depresivní nemocnici, kde dělají spíše zvířecí řezníci. S penězi také přijde odosobnění – v seriálu je názornou ukázkou studené sdělení o úmrtí a následná reklama na expres nejlevnější kremační point, kde si můžete ještě dnes vyzvednout urnu. V tomto všem budou lidé myslet jinak, nebudou důvěřivý a mnozí ani nebudou schopni porozumět mezilidským vztahům jinak, než jako ekonomickému svazku – něco za něco. David Martinez byl produktem nové společnosti. Měl dva nejbližší kamarády, kterým pořádně nerozuměl. Lucy a Rebecca byly jediné, které mu opravdu věřily a chtěly, aby z jejich života nezmizel. Nevnímaly ho jako „něco za něco“. Myslel si, že své matce a Mainovi něco dluží. S každým dalším upgradem se jenom zabíjel, a to vše kvůli tomu, že se hnal za pocitem, že vše odčinil, a že jeho nuzná existence má nějaký smysl. Jako psychologická sonda se seriál osvědčil. Příběhově mi přijde lepší hra. Celkově jsem byl nadšen, každý díl byl plný akce, zvratů a myšlenek, nad kterými se divák sám se zájmem zamyslel.

Seriál vyloženě trpí na Evropu. Věřím, že v americké produkci by seriál vypadal o dost lépe. Dobu vůbec nevěřím, kostýmy jsou otřesné, loď vypadá špatně a rozhodně né dobově. Design je extrémně nelíbivý ale to hlavní, proč by člověk měl seriál sledovat, jednoduše moc nefunguje. Postavy mě neoslovily, nebyly vyloženě dementní, ale jejich osudy mě nikterak nezajímaly. Hned na úvod ústřední loď zachytí tajemný signál ze "sesterské" lodě. Máme tu hned první záhadu, která mě po chvíli naprosto unudí. Divák velmi záhy zjistí, že jejich záchranná mise byla zbytečná, neboť našli jenom kus olezlého železa a kluka ve skříni. Během chvíle jsem tušil, co bude zač. Nebýt Dark, možná bych tápal, ale autoři se nemohou zapřít. Po prvotním seznámení s postavami, záhadou a hrozně hnusnou lodí nastává veliké prázdno. Seriál se snaží pomalu rozkrýt důvody, proč jednotlivé postavy jsou na lodi. Nemohu říci, že by mě to nezajímalo, ale styl vyprávění mi jednoduše nesedl, a snad každý postava se vykreslila stejně rychle a stejným způsobem. První polovina počinu tak sleduje cestující, po jejich odhalení se autoři snažili o tajemno. Bohužel, ze startu tu byl jen tajemný signál, ale nic víc. V druhé polovině je pak přehršel různých témat, a tak pomalý začátek je zbytečně nevyužit ku posledním akčním dílům. Mám pocit, že se scénáristé snažili o gradaci příběhu stylem Westworld - zpočátku naprosto idylický svět bez náznaku budoucího děje, a pak najednou přijde hned několik ústředních problematik, které nenásilně změní děj. To se u 1899 neděje, přerod není elegantní. Moc tomu nepomáhá ani hlavní obrázek lodi plující do trojúhelníku. Je to zvláštní, ale přečetl jsem si již pár komentářů lidí, kteří čekali úplně něco jiného jen kvůli plakátu, a já byl mezi nimi. Vrátím se ale k ději. V posledních dílech se akce slušně rozjede. Najednou je to diametrálně odlišný seriál, a ona neschopnost vytvářet nějakou akci po celou dobu je ubíjející. Samotný konec je líbivý mindfuck, který mě zaskočil; asi jedna z mála věcí, která vás opravdu nenapadne. Jestliže jsem se po celou dobu seriálu držel za hlavu se slovy, proč to podstupuji, tak na druhou sérii se velmi těším a cítím, že to tvůrcům sedne mnohem více. Historicky založený děj je velikým soustem, který produkci zaskočil a dost nepříjemně potrápil i diváky. Abych nemluvil pořád obecně… Asi bych chtěl prvně zmínit to, co jsem již napsal na počátku. Nevím, kolik financí na natáčení padlo, ale na první pohled to vypadá, že je opravdu ekonomický krize. O to překvapivější bylo zjištění, že okolí herců bylo promítáno na obrovským led panelu. Vypadá to reálně. Za to design lodi je špatný, protože léta páně 1899 design lodí byl poněkud jiný. To, co ukázal seriál, je design z dob o několik let mladších. V roce 1899 měla loď obvykle jeden komín, byla mnohem menší a velikost 330 metrů, nebo jak veliká byla seriálová loď… tak to neměl ani o třináct let starší Titanic. Oku nelahodí ani neustálá černá – loď byla kovová i na místech, kde běžně bývalo dřevo. Tmavé dřevěné obložení a design prvků spíše připomíná lodě Cunard Line, osobně se ale domnívám, že líbivější vzhled by vznikl z inspirace loďařské společnosti White Star Line – Titanic. Věřte, že přesný dobový vzhled by posunul úroveň vizuálu o několik levelů výše. Dalším problémem jsou unylé postavy, které mě velmi serou. Jejich minulost je mělká. Ani samotní herci mě moc neoslovili, a někteří mi vyloženě vadili. Neustálé pobíhání po lodi, po simulacích… to mě také nechytlo, a je ton ukazuje na neschopnost napsat takový scénář, který by eliminoval tato hluchá místa.

Jste nově stvořeni, vzpomínky však máte na něco, co jste osobně nikdy nezažili. Byli jste vysláni k osídlení daleké planety. Lidstvu je už jedna planeta málo. Po svém znovuzrození se zdá, že mise bude velikou rutinou, opak je však pravdou. Jste v těle, které vám nepatří. Jste to vy, je to vaše duše, vaše vzpomínky, ale originál je jen jeden. Právě jste se "probudili", přesněji řečeno, byli jste stvořeni. Zpočátku se nejedná o nic jiného, než o velkolepou misi k záchraně lidstva - minimálně jeho rozšíření. Nedlouho poté ale vyvstávají existenciální otázky, které jsou silné, byť hlavní postavy svůj úděl bez menších zádrhelů berou. Každý z posádky je v posloupnosti vytisknut na biologické tiskárně. Je to kopie, ale novými vzpomínkami jsou to originálové. U jednoho člena ale nastane chyba, a vytiskne se zčásti jako člověk. Druhá jeho část je mimozemská. Jeho vědomí je zahaleno pod rouškou zmatku a ztracenosti. V tomto bodě se děj opírá o vcelku známé klišé - hon po vesmírné lodi. V pokročilejší fázi seriálu se děj upne na zmatek jednotlivých postav, které se snaží bojovat se svými přesvědčeními o své existenci vs. úkolu, který jim byl dán. Kdo komu může věřit? Kam zmizela bomba? Kdo je sabotérem a co tím chce získat? Popsal bych to takovému vesmírnému GoT. Mocenské hry, kdo bude držet v ruce osudové karty. Tísnivost situace je značná, ale je zapotřebí zapálenosti do filosofických témat. Seriál nakousne každé z témat - udělal bych vše pro to, aby loď dalších kolonizátorů měla kam přistát a přežila tam? Je rozpínavost jednoho druhu z mnoha možných jiných ve vesmíru morální? Může lidstvo osídlit planetu, kde je nepozemský život? Jaké technologie budou zapotřebí k tomuto osídlení? Můžou to lidé z hlediska psychiky vůbec zvládnout? Je škoda, že počin nejde hlouběji do jednotlivých témat. Seriál krásně poukazuje na možný konflikt v nejednotnosti důvodů proč se vydat do hlubokého vesmíru, což může vést k naprosté katastrofě. Pro seriál je přílišná otevřenost ku škodě. Mělkost témat se tak stává osudovou a jak jsem již psal, pokud si divák nepoloží otázky, a nebude hledat odpovědi, bude to pro něj jen další science tvorba, která ve svém základě nabízí konflikt posádky, která se nemůže plně soustředit na kolonizaci daleké planety. Osobně jsem si krátkometrážní tvorbu užil, byť jsem cítil jistou hořkost z některých věcí. Osobně jsem se nad tématy zamyslel. Představte si, že se probudíte v lodi kdesi hluboko ve vesmíru. Znáte svůj úkol, ale nedá vám spát otázka, jak moc potřebný jsem. Jsem přece jenom kopií již existujícího člověka, který leží v kryospánku v lodi, která dorazí za několik desítek let k planetě, kterou vy musíte pro něj připravit. Vaše existence je sice důležitá, ale když zemřete, budete vytisknuti znova. Je osídlení vůbec potřebné? Vydaří se? Aby se to povedlo, váš originál se musel vzdělávat, abyste to zvládli. Svým způsobem jste jenom mezičlánek k osídlení, není nic k obdivu, že jste to zvládli. Vy jste pro to museli jenom být vytisknuti. O to těžší je pak rozhodování, zdali projekt zachránit, neboť je v nesnázích. Je to vlastně jediná šance, jak se zapsat do historie - jako někdo, kdo se obětoval pro vyšší dobro. Také jsem se zamyslel, zdali technologicky na to budeme někdy připraveni... a nemyslím si, že ano. Pokud by lidé přežívali na lodi z generace na generaci, nejspíše by postupem letu se změnila nálada, mohlo by dojít k vytracení původní myšlenky a další generace by misi nemuseli splnit. Nejpravděpodobněji by na lodi byl uložen genetický materiál - při přiblížení by stroje vytvořili umělým oplodněním život. V čem? Nevím. Pak by stroje učili nové lidi vše, ale zdráhám se věřit, zdali by měli motivaci se usídlit, zdali by vůbec pochopili důvody, proč se lidstvo rozhodlo dál expandovat. Rozhodně by to nevypadalo jak v tomto seriálu, na druhou stranu, je na každém divákovi, jak na téma bude pohlížet.

Bylo nebylo,  Mé auto se rozbilo,   U televize jsem seděl,   Aniž bych o té plechové kurvě věděl.   …   Film jsem se strachem sledoval,   Neb mi servisák cenu zavolal,   Mé znechucení pokračovalo,   Když dítě se nelogicky chovalo,   Slepec jen poslepu mával,   Z obětí se linul zbytečný kravál.   Přistihl jsem se u mobilního Soliteru,   Zbytková pozornost byla věnována na reklamu.   Z filmu jsem měl trochu hovno,   Intelektuálně mi to nebylo rovno.   Tak nějak tuším, že tato nominováni hodná epopej se scvrkne do jednoho textového bloku. Hned na úvod bych si zapolemizoval. Je neuvěřitelné, jak se druhá dekáda nového tisíciletí filmově proměnila. Velmi silně to lze vycítit u hororů, kdy snaha diváka napnout jej a dovést ho k šílenství skrze jeho pracující mysl, vystřídalo CGI a lekačky. A na mě to jednoduše nefunguje a takové horory nikdy rád mít nebudu. První díl této filmové série byl zvláštním úkazem, že lze spojit lekačky se zajímavým příběhem. Obvykle to moc dobře nejde. Prvotina měla tu výhodu, že přišla s docela dobrou myšlenkou a vytvořeným světem - vloupání do domu starého válečného veterána, který se s nikým srát nebude stejně tak, jak s mentální elitou Irácké pouště. Scénáristovi se podařilo udržet tempo a na samotném konci filmu jsem necítil žádnou hořkost. Druhý díl je na tom o poznání hůře. Snaha přijít s pokračováním byla asi příliš silná, zároveň však scénáristům chyběla múza. Vzali nosné prvky z prvního dílu, a naroubovali na ně jiné prostředí a příběh. Je škoda, že oproti jedničce pokračování nabízí absurdnější zápletku v podobě feťáků, kteří chodí půl dne po domě, hrají si na schovku, poté si užijí chvilku nadvlády nad zapikanými a následně jsou neuvěřitelně dlouhou dobu mláceni a bodáni slepcem, kterému se do půl minuty zahojí i zlomená páteř. To samé platí naopak. Ubírá to na pocitu reálnosti. Kdyby autoři šetřili se smrtelnými ránami, divák by s každým jedinečným zraněním měl větší obavy o hlavní postavu. Také jeho slepotu jsem mu nevěřil, neboť chodil a orientoval se v prostoru lépe než já, když si zapomenu doma astigmatické, na mé hlavě neslušivě veliké brýle. Musím uznat, že film má zvraty, které jsem nepředpokládal a místy je atmosféra budována poměrně slušně. Vraždění k této sérii patří, ale myslím si, že kdyby ho bylo méně, nebo by se mu nedávalo tolik prostoru, divák by pak měl prostor pro zamyšlení se nad psychologickou stránkou věci. I tak jsem byl docela spokojen, protože šlo o rozšiřující příběh prvního dílu. Kdyby druhý díl byl prvním a jediným dílem, tak bych byl zklamán o poznání víc.