Stanislaus

(KVIFF 2024) Před dvěma lety jsem na LFŠ viděl předchozí režisérčin počin Slovo, který mě i přes vlažné přijetí velmi oslovil. Světýlka zaujmou - a mnohé i odradí - tím, že je film z velké části nazírán a snímán z pohledu malé Amálky (či Amouchy - hm, bizarní to oslovení). Tuto premisu hodnotím pozitivně a byl jsem i veskrze spokojený s autentickým herectvím malé Miy Bankó. O humornou stránku filmu se postarala především Veronika Žilková a její průpovídky; dramatická linie mě až tak moc nezasáhla. Na pár místech mi film dost evokoval Ecce homo Homolka. Podobně jako ve Slově si i zde Parkanová hrála s obrazem a snažila se dodat vyprávění jakousi lyrickou rovinu - proč ne. Nenáročná, přijatelně krátká a časoprostorově komorní jednohubka!

(KVIFF 2024) Podle anotace jsem si myslel, že půjde o komorní atmosférickou jednohubku alá filmy od argentinského tvůrce Marca Bergera. Nicméně - chyba lávky - ze které člověk padá do unylé nudy - a ještě ho pak po hlavě práskne ta padající lávka. Cabo Negro je o lidech, kteří vaří, jí, spí, k*rví se - a takhle je to párkrát dokola tak neuvěřitelně utahaným způsobem bez nápadu, náboje a snahy vtáhnout diváka do děje. Dokonce mě štvala i skutečnost, že tak mladí a volnomyšlenkářští lidé věří na zlé duchy a jsou pobožní. Těch několik desítek minut života mi už nikdo nevrátí. Jdu si asi uvařit kuskus a sním ho na prasáka rukama.

(KVIFF 2024) Jak se stát perličkou má poutavé intro, v němž se mísí jak mysteriózní (krimi)zápletka, tak černá komedie (nemíněno rasisticky). Divák už od počátku tuší pozadí strýčka Freddieho, tudíž zde se žádné velké překvapení nekoná. Film však zaujme tím, že zobrazuje vyrovnávání se se smrtí a přípravy pohřbu po zambijsku, byť je tedy pravda, že některé zvyklosti byly přehnaně teatrální, ba dokonce dětinské, což mělo vliv na to, že i přes silný námět se mi film nevryl pořádně do kůže.

(KVIFF 2024) Kneecap se veze na podobně svižné, přisprostle zfetlé vlně jako Trainspotting nebo některé guyritchieovky, přičemž jeho přidanou hodnotou je zájem o irský jazyk a jeho šíření do publika (diváckého i filmového). Film má neskutečně řízný náboj a nejde daleko pro k*ndu, přesd*žku a šuk*čku, přesto se nejedná o nějaký prvoplánový vulgární výplach pro nenáročné publikum, nýbrž o trefně přidrzlou komedii s oprskle přesným tahem na branku a nápaditým vizuálem. P.S. Není káčko jako káčko!

(KVIFF 2024) (Spoiler alert!) Režisérské duo Moghadam-Sanaeeha se ve svém snímku zaobírá tématem osamělosti a lásky v pokročilém věku na příkladu dvou sedmdesátníků: Mahin a Faramarze. Tvůrcům se podařilo úsměvným a veskrze přirozeným způsobem zobrazit tklivou situaci lidí, kteří zůstali na stáří sami - a navíc v represivním Íránu, kde musí být ženy řádně zahaleny a kde je alkohol nežádoucí. Divák tak trochu tuší, že onen večer, během něhož se oba osamělci snaží dohnat poslední dekády, bude mít hořkou pachuť, nicméně - c'est la vie! Kolonoskopie a společná sprcha to zabily. P.S. "Hlavně tam nebuď dlouho!"

(KVIFF 2024) Janžurka od Theodory o "Ivušce". Natáčet dokumentární film o členovi své rodiny může být záludným úkolem, Remundové se nicméně tento quest veskrze vydařil. Osobně bych film zkrátil o dobrých dvacet minut, jelikož některá místa byla až moc zdlouhavá. Cením si však toho, že vedle známých archivních záběrů z filmů došlo i na méně známé archivní fotografie, setkání se spolužáky či milostné dopisy. Místy mě rušily předělové moudro-vstupy Janžurky, které celkem zbytečně odváděly pozornost od zbytku filmu. I přes několik silných momentů převažovaly v rámci dokumentu úsměvné sekvence a poznámky z úst "Ivušky" a jejích blízkých, které od srdce pobavily takřka celé publikum.

(KVIFF 2024) V zemi našich bratrů vypráví pomocí tří jemně se protínajících příběhů na třech časových rovinách o nelehkém osudu Afghánců v sousedním Íránu. Tvůrcům se autentickým, jímavým, ale nijak podbízivým způsobem podařilo přiblížit tamní situaci na příkladu dospívajícího Mohammeda, mladé matky Leily a otce Qasema a přenést na plátno neuvěřitelně silný a hutný příběh, který nás, obyvatele střední Evropy, opět přesvědčí o tom, jak se máme u nás dobře. Všechny tři příběhy byl zahrané na výbornou, přičemž si tvůrci často vystačili s pouhými náznaky, které však měly stejnou sílu, jakou by měly explicitní výjevy. Vedle poutavého, ale smutného příběhu a hereckých výkonů musím vyzdvihnout nádhernou hudební stránku a práci s kamerou a plánováním obrazu. P. S. Po skončení titulků následoval jistojistě jeden z nejsilnějších a rozhodně nejupřímnějších potlesků v rámci festivalu.

(KVIFF 2024) (Spoiler alert!) Paměť - pozoruhodný to archiv vzpomínek, vědomostí, pocitů a dalších ingrediencí. Zatímco Sylvie by na některé věci z minulosti nejradši zapomněla, byl by Saul za některé vzpomínky jistě rád. Myslel jsem si, že k zásadnímu zvratu v ději dojde na rovině dvojice Sylvie-Paul, a proto oceňuji, že tomu tak nebylo. Francova Paměť je komorním, jímavým dramatem o dvou poraněných duších, které se hledaly, aby se vzájemně zahojily. A tentokrát mi vyloženě ani nevadilo, že byl závěr filmu rychlejší - člověk má aspoň ještě o čem přemýšlet.

(KVIFF 2024) Oslava není moc dějovým jako spíše popisným filmem, který na čtyřech časových rovinách (1926, 1933, 1941 a 1945) zobrazuje situaci v (mezi)válečném Chorvatsku. A to je hlavním kamenem úrazu pro divácký prožitek - audiovizuálně jde o slušnou podívanou, avšak dějově se jedná o plochý film bez většího náboje, což je vzhledem k tématu na pováženou. Nejzapamatovatelnější scénou bylo ponechání psa jeho osudu a poslední výprava dědy do hor. Nutno však podotknout, že se jednalo o režisérův debut.

(KVIFF 2024) Tropicana má na první pohled slibný námět - alespoň podle poutavé anotace - nicméně samotné zpracování je neuvěřitelně zdlouhavé a utahané. Vzhledem k izraelské produkci a nejedné scéně se jedná o odvážný snímek, který může šokovat a - v podstatě nic extra dalšího. Ony tělesné scény jsou ve filmu jen pro efekt a nijak neosvěžují uzívanou atmosféru filmu, který je téměř po celou dobu stopáže bez (nediegetické) hudby. Chápu, o co tvůrcům šlo, dalo se to však určitě pojmout záživněji. P.S. "Dala bych si něco k pití."