Frajer42

Spoilery! Souhlasím se spolukomentátory. Určitě lepší než první seznamovací díl, protože už se daly věci do pohybu. V Rusku nám předvedli, že se spory řeší výrazně rychleji, než třeba v diplomatické Anglii a tamní linka je v rámci seriálu prozatím tím nejlepším. Na severu vládne totiž trošku nuda, jelikož teprve závěr této epizody naznačil, jakým směrem by se mohly věci ubírat. Být králem Kattegatu není žádná prdel a Bjorna čeká po pár dnech klíčové rozhodnutí. Zajímavý cliffhanger také naznačil, že jeho předchozí rozhodnutí bude možná stát život jeho drahou matičku, bývalou největší kočku seriálu, nynější pacifistku. Souhlasím, že už to není, co to bývalo. Ale za mě seriál drží koukatelnou úroveň a finiš v rámci 6. série je určitě moudré rozhodnutí.

Spoilery! Naprosto klasický úvodní díl, který už tu byl v rámci tohoto seriálu tisíckrát. Následuje tedy reorganizace sil v Kattegatu. Na trůn usedla už asi 15. postava. Nechybí ani představení nového království. Ivar vstal z popela a našel si nového kamaráda v Rusku. Všichni už tedy tušíme, co se nabízí jako finále minimálně poloviny série. Co se tedy týče vývoje nebo překvápek, tak je tento díl docela slabota a vůbec celkově začal v tomto ohledu seriál stagnovat. Stále ovšem můžeme obdivovat krásný svět seveřanů, velmi sympatické postavy a jejich půvabné zvyky, jako je třeba ocejchování zrádců a ponechání jich na pospas divočině. Také jste si všimli, že už v seriálu nejsou prakticky žádné kočky? Ty které stály za hřích jsou buď mrtvé nebo v horším případě staré.

Jsou filmy, které člověka prostě jen nebaví a pak jsou filmy, kde člověka sere každičká sekunda a tohle utrpení mu připadá dlouhé, jako celý věk vesmíru. Na druhý díl této ukrutné píčoviny s nejhnusnější a nejotravnější píčou v hlavní roli, která kdy brázdila filmová plátna bych se nikdy dobrovolně nepodíval. Bohužel jsem se z mladistvé nerozvážnosti zúčastnil filmové výzvy, kde mi zlomyslná, do té doby jsem si myslel, že kamaráda, vymyslela jeden z úkolů nazvaný právě "film, na který bych se nikdy dobrovolně nepodíval". Vedle pokračování píčoviny pro mentálně narušené puberťáky Divergence, bylo právě putování této tlusté svině jedinou volbou. Romantické komedie bytostně nenávidím a počet těch povedených, bych spočítal s rezervou na prstech svých krásných rukou. Tento pokus o komedii byl krajně nezdařený především co se týče naprosto dementního a nudného děje a ke všemu byla do hlavní role obsazena totální píča, který byla naprostým ztělesněním oblíbeného křížovkářského oříšku - zbytečný obal kolem vaginy na 4 (žena). Znáte ten pocit, kdy potkáte člověka, na kterém vás sere úplně všechno? Sere vás, jak vypadá, jak se chová, jak se tváří, jeho otravná gesta, zvyky, odporná vlezlost, absence humoru i jeho samotná existence. Já tento pocit neznal, dokud jedna jakási emancipovaná píča (Helen Fielding) nepřivedla k životu nejotravnější píču, jakou si svět dovede představit. Další píče tuhle píču potom přenesly na filmová plátna, kde nebylo možné najít osobu s více vysírajícím ksichtem, než má chuděra a nešťastnice Renée Zellweger, aby mohly tlusté, hnusné a blbé krávy (raději zdůrazňuji, že do této skupiny nepatří krásné štíhlé blondýnky a ostatní mé oblíbenkyně) u televizí hledat útěchu v tom, že po světě stále chodí někdo, kdo je ještě žalostnější případ než ony a přesto je magnetem na více než obstojné muže. Tohle prostě není dobré ani jako vtip. Postavy jsou napsané tak, že jejich chování a vystupování naprosto nedává smysl a je v totální rozporu se vším, čeho jsem si tam venku, kde to nazýváme realitou, za svůj život všiml. Tohle je prostě výplod nemocné a nikým nechtěné píče a najdou se v tom snad jen podobně nešťastné případ. A teď si představte, že máte s takovou píčou strávit v jedné uzavřené místnosti 108 minut a musíte se na sebe stále dívat. Připadal jsem si, jako by ze mě byla po celou stopáž za plného vědomí stahována kůže, někdo se mi rákosem drbal pod nehty a análně mě obtěžovala tlupa negrů. Asi po 25 minutách jsem to už nevydržel a rozhodl si utrpení zkrátit. S veškerým sebezapřením a využitím všech zbytků sil jsem film dosledoval dvojnásobnou rychlostí, což utrpení nerozmělnilo, jen hu udělalo kratším a díky tomu ostatně stále chodím mezi živými. Totální dno kinematografie, které se svojí debilitou blíží snad i té pseudo vztahové poradně toho nechutného plešatého buzeranta na Barrandově.

King už se asi definitivně rozhodl, že hororů stačilo, a tak jsem znovu viděl takovou pohádku o nadaných a obdařených teenagerech určenou převážně právě pro ně. Dodnes nevím, čím to je, ale King si znovu zasloužil pro svůj horor 3hodinovou stopáž a podle toho to taky vypadá, protože se dle očekávání najde obrovská hromada naprosto prázdných pasáží, kdy film dostává svému jménu a kurevsky se vám chce spát. Varováním pro mě mělo být zřejmě už to, že je snímek nepřístupný pouze pro haranty do 15 let. Jestli tohle má být nový směr, kterým se horory chtějí vydat, tak jsme na prahu hrozby, které je třeba se být mnohem víc, než debilního Coronaviru. Nejvíc na celém filmu mě nasralo to, že to zkrátka není horor, což velmi brzy pochopíte, avšak přeci jen v hloubi duše čekáte, že by to třeba alespoň kapku děsivé být časem mohlo. Připomíná to Stranger Things a obdobný nehororový dětský odpad současného světa. Když si ovšem s veškerým sebezapřením odmyslíte, že by to měl být horor, tak najednou uvidíte poměrně ucházející fantasy snímek s pořádně rozvinutým dějem, kde stojí za zhlédnutí minimálně Rebecca Ferguson, při které člověk zapomene i na to, že je zapřísáhlý asexuální puritán z klášterní školy. Velmi slabé 3 kousky.

Potěšilo mě, že je autor člověk, který se do dané problematiky ponořil ze stejného důvodu jako já - ze zvědavosti. Již mnohokrát jsem si vyzkoušel, že člověk je pánem svého těla a myslí dokáže své tělo přimět k neuvěřitelným věcem, které současná věda prozatím označuje jako nevysvětlitelné až magické, i když to má s magií dle mého názoru pramálo společného. Důkazem nechť je kupříkladu to, že se lze ke stejnému bodu dostat ze zcela odlišných směrů a vůbec nezáleží na tom, jaké božstvo a jakou magií ten svůj směr daná kultura obalila. Autor uchopil toto téma zcela nezaujatě. Když se nad tím člověk zamyslí, tak jídlo a pití je nezbytné minimum, které musí mít člověk zajištěno pro přežití, takže ho nutí vstát ráno do práce, či vykonávat jinou formu placené aktivity. Když se člověk oprostí od nutnosti jíst a pít, tak se teprve tehdy stane zcela svobodnou bytostí, kterou přestává být možné si ochočit, protože už pro ni neexistují donucovací prostředky. Dokument nikomu nestranní a pouští ke slovu všechny lidi, které se mu podařilo shromáždit a neodmítli mu poskytnout rozhovor. Z informačního hlediska teda super. Dokument by se mohl klidně jmenovat "Vše, co jste kdy chtěli vědět o bretharianství, ale báli jste se zeptat". Technické zpracování trošičku kulhá a dokument vůbec nepůsobí na svůj rok vzniku, nýbrž na materiál z 90. let. Jak už to se zajímavými a těžce netradičními životními směry bývá, lidé se na ně vydávají z různých důvodů. Jedni z ryze duchovních důvodů (Prahlad a ten alpský jogín) - jediní dva, kteří mě přesvědčili, že dosáhnout něčeho takového je možné, ale chce to jít velmi hluboko do sebe a člověk to určitě nezvládne za několikrát zmíněných kritických 21 dní (s velkou úmrtností) Jen jaksi zapomněli tvůrci zmínit, že Prahlad je velkým milovníkem kávy a nechce se mi věřit, že se alpský jogín občas nenaloká vody z tamních jezírek při ranní koupeli. Každopádně těmto dvěma věřím, a to nejen proto, že je na jejich čelisti moc dobře znát, že už se velmi dlouho do ničeho nezakousla. Zbytek vyobrazených je taková všehochuť. Od domácích experimentátorů, přes vědce až po feministky, které na atraktivnosti tohoto fenoménu postavily svoji kariéru a zajišťuje jim živobytí. Všechny spojuje jedna věc - jen tak mezi řečí se zmínili, že i když jsou naprosto svobodné bytosti, které vůbec nemusejí přijímat fyzickou potravu v pevném ani kapalném skupenství, tak si přeci jen tu a tam dají na snídaní džusík nebo tabulku čokolády - to vám povím, že tohle je brethariánství jako prase. Australanka je podvodnice od podívání, a to člověk nemusí být ani v nejmenším zběhlý psycholog, aby to zpozoroval. Ruska v závěru je poté to samé v rudém provedení. Těm může věřit jen bytost s těžce vymytým mozkem, nebo člověk, který moc věřit podobným věcem chce. Z dokumentu si odnáším mnoho zajímavých myšlenek, které nemám ještě kam zařadit a musejí trošku uzrát i pár zajímavých tipů na několik experimentů. Už z více směrů ke mě přistála myšlenka s prospěšností půstu, s tím, že odmítám hazardovat se zdravím a určitě nevynechám vodu. Jídla se ovšem nikdy nezřeknu, protože to patří k mým úplně nejoblíbenějším aktivitám v životě a zařadil bych to snad i nad sex se ženou, a to dokonce se ženou hmatatelného pulsu. Nechyběl překvapivě ani humor při pohledu na šílené experimentátory čí evidentní podvodnice a podvodníky. Chtělo to trošku potunit zpracování a vyhnout se stereotypu, jinak nemám větší výtky. Každopádně zajímavý počin, který neuškodí vidět vůbec nikomu. Nebojte se jako já ezoterické seance. Autor to celé uchopil opravdu celoplošně, jak to má v podání dobrého dokumentaristy být. Slabší 4 kousky.

Tak tento snímek není nadarmo v rudých barvách. Svoji zemi původu zkrátka nezapře. Kloubí v sobě všechny prvky budovatelských velkofilmů Sovětského svazu. Nechybí neohrožený rudý hrdina, který jen tak při rutinní práci zničí svépomoci dva tanky, a tak byl vyslán na dovolenou (protože kapacita armády si to mohla dovolit) s plnou taškou nejrůznějších dobrot (několik konzerv a slaninu asi z poloviny prasete), protože samozřejmě každý divák ví, že všechny historické prameny se shodují na tom, jaký blahobyt tehdy v Sovětském svazu vládl a že byla radost tam sloužit, protože se všichni měli jako prasata v žitě. Nechybí ani dobrosrdeční sovětští generálové a důstojníci se srdcem na tom nejpravějším místě, kteří jsou na světě, aby vykonávali samé dobré skutky pro své okolí. Ženy i muži byli tehdy reklamou na cudnost a splňovali ty nejvyšší možné morální a mravní požadavky a byli vzorem pro všechny rudé soudruhy. Výpovědní hodnota tohoto snímku je tedy rovna průměrné teplotě v běžné sovětské zimě. Film se mi podařilo získat v nejvyšší dostupné kvalitě. Tato kvalita se ovšem rovnala přiblížně Příjezdu vlaku na nádraží v La Ciotat. Člověk to ovšem soudruhům z východu rád odpustí, protože je známo, že většina financí sloužila tehdy k udržení vysokého životního standardu tamějšího obyvatelstva, takže nezbylo už mnoho prostředků pro zkvalitnění kinematografické techniky. Kromě zmíněných nedostatků to ovšem byla docela milá pohádka ve stylu dobového road movie se sympatickými tvářemi, která byla velmi svižná a potěšila i přátelská stopáž, takže nebylo moc situací, kdy by člověk propadal nudě. Opravdu velmi velmi velmi romantická verze tehdejší situace. Z filmu je cítit, že autor by snad i trošku chtěl podat civilnější příběh, což se mu v rámci některých vztahů snad i daří. Zároveň je ovšem cítit i tlak seshora o alespoň částečné "poruštění" snímku, aby na západě všichni viděli, jak úžasné lidi tam mají a že je jejich režim tím nejlepší na světě. Vznikl tedy poměrně zajímavý kočkopes a já přesně nevím, kam posadit hodnocení, proto dám zbabělé velmi slabé 3 kousky.

Velmi příjemná výprava do malé osady zvané Litomyšl, která je zajímavá zejména z hlediska zkoumání tehdejších zvyků a poměrů ve společnosti. Nejvíce mě zaujalo asi to, že tehdejší svět a mužové byli nepěkně zpomalení ve vývoji. Teprve po třicítce začínali svá studia na místní univerzitě. Sice jsem tuhle dobu, bohudík, nezažil a ani se mi nechce trávit čas internetováním, abych si následně mohl hrát na filosofa, ale předpokládám, že je to ultra píčovina. Krom toho se mi film ovšem líbil. Divák se dozví kupříkladu, jak obtížné tehdy bylo prosadit si a zorganizovat obří ilegální studentský mejdan, nebo že ženy tehdy ještě byly vzorem cudnosti. Doba před rozmachem masmédií byla vůbec zajímavá. Tím, že se k běžnému lidu dostával od vrchnosti jen úzký proužek informací, který bylo snadné seshora kontrolovat a lůza si tyto informace neměla jak ověřit, tak slovo panovníka bylo prakticky svaté. Proto tehdy ještě neznělo slovo "vlastenectví" jako slovo sprosté a tamní mužové byli ochotní bez mrknutí oka položit život za ubohé spory a pochybné zájmy panovníků. Studenti stojí na prahu snad každé větší revoluce. Docela se mi líbil i prudký přechod ze studentským nahánění sukní k válečné vřavě. Krásně to poukazuje na to, jak křehká politická situace tehdy byla. Važme si těch lumpů, kteří jsou ve vládě nyní. Jejich zločiny se týkají pouze transakcí čísel na bankovních účtech, ale nenutí nikoho, aby pro ně prolíval krev a pokládal život. Velmi si cením toho, že se navzdory době vzniku snímek netopí v patosu a působí docela přirozeně a příjemně.

Luxusní svěží a vtipná výprava mezi opičky. Ani po 40 letech od vzniku snímek neztratil vůbec nic ze svého naprosto osobitého šarmu. N!xau je neuvěřitelný sympaťák a hraje, jako by mě nad sebou bič otrokáře. Překvapivě snímek ovšem funguje i v rámci dalších dějových linií z bílé fronty. Snímek je plný hravých nápadů a nasadil tak ďábelské tempo, že divák prakticky nedostane příležitost od začátku do konce vydechnout. Tolik bláznivých nápadů člověk v jednom filmu jen tak nevidí. Prostředí, kde se vše odehrává je úplně nádherné a nechybí ani místní mýty - například ten o nosorožcích a ohni. Velice příjemné překvápko a určitě se časem vrhnu i na druhý díl. Chápu, že na 50. zhlédnutí už to nemusí být ono, ale pro nás, kteří mají to štěstí a televizi nesledují je to opravdu velmi svěží záležitost. Krásné 4 kousky posílám na černý kontinent.

Pokud vám v žilách neproudí modrá krev, tak jděte do píče, protože tenhle dokument není pro vás. Tenhle dokument patří nám a je určený k tomu, abychom si zde nad ním hromadně navzájem pohonili naše monstra. Je to oslava fénixe, který povstal z popela a dostal se raketou na Mars. Moc jsem úspěch klukům přál, protože to srdíčko tam zkrátka bylo. Libor Zábranský je opravdu velmi schopný borec, co se týče práci na ledě i mimo něj. Je skloubením srdíčka s velkou profesionalitou a věřím, že neřekl své poslední slovo. Kvality dokumentu po technické stránce jsou skoro až zalostné, například hudba byla úplně katastrofální, ale dokument těží z velmi atraktivního tématu a velmi dobrých archivních záběrů. Celé je to obstojně sestříhané a dostatečně dobře to funguje jako vzpomínkové video na jednu velmi příjemnou kapitolu českého hokeje, což v tomto případě snad i příjemně strávenou emotivní hodinku bohatě stačí.

"Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst." Určitě nedoporučuji na dokument koukat, pokud se o vás pokouší jakýkoli náznak únavy. Hypnotické záběru doplněné hypnotickou hudbou nebudete mít nejmenší šanci přečkat bez zamhouření oka. Taktéž nedoporučuji pro všechny odpůrce artu, protože ho tam bylo dokonce i na mě trochu moc. O záběrech nelze říct, že by byly krásné, protože zobrazují dost odporné věci. Jednotlivé pasáže a sdělení jsou sama o sobě dobré, ale jako celek se neubráním pocitu určité nekonzistence. Jako kdyby bylo málo dobrých záběrů a tvůrci museli něčím nějak smysluplně naplnit stopáž. Člověk se tedy nedovídá nic moc nového a ani ta forma není nějak dobře ucelená. Každopádně, věřím, že k nějakému stupni zamyšlení dokument diváky určitě díky zvolené formě přeci jen přiměje, takže záměr dokument nakonec splnil. Za sebe dávám 3 kousky.