Polux

8/10 | Trio McDonagh, Farrell a Gleeson se po dlouhých letech, které uplynuly od McDonaghova (výborného) celovečerního debutu In Bruges, opět setkalo u dalšího projektu a naštěstí se dobrá věc znovu podařila, ačkoliv výsledkem, u této tragikomedie o rozpadu jednoho přátelství (které možná nikdy ani žádným přátelstvím nebylo:-)) a neschopnosti novou situaci akceptovat, je asi McDonaghův nejméně divácky přístupný, k tomu nejvíce pesimistický a současně dost možná také nejpřímočařejší film (alespoň takto na mne působil) v jeho dosavadní kariéře. | Všechny tradiční prvky McDonaghovy tvorby samozřejmě nechybějí ani zde. Na první pohled (ne)obyčejný příběh, skupinka svérázných postav, vypilované (a vypointované) dialogové výměny, skvělý casting jak hlavních, tak vedlejších postav, absurdní dílčí příběhové epizody, komplikované vztahy mezi postavami, vycházející z toho kolik je toho řečeno a kolik je toho, z nejrůznějších osobních důvodů, zamlčeno, pozvolné (když už ne rovnou pomalé) tempo, náhlé výskyty explicitního násilí, nebo hlubší myšlenky pod povrchem, to vše funguje i tentokrát na výbornou. | McDonagh ve své sociální sondě do prostého, ale nelehkého, života nemnoha obyvatel jednoho malého ostrova, na kterém se jakoby zastavil čas, rozehrává na pozadí osudu jednoho přátelství spousty motivů, od smysluplnosti vlastní existence, bilancování svého života a potřeby zanechat po sobě nějaký (hodnotný) odkaz, přes ztrátu dosavadních jistot stran sociálních vazeb, chorobný strach z osamělosti a neochotu se přizpůsobit nastalým změnám, až po tíhu partnerské/sourozenecké odpovědnosti, obtížnou snahu vymanit se z dosavadního stereotypu (odchodem z ostrova) a nenaplněné citové vzplanutí (s tragickým koncem). | Přes veškerou, všudypřítomnou, depresi a těžkou osudovost filmu ale dokáže McDonagh v průběhu děje diváka pobavit jak extrémně vtipnými dialogy, tak vyloženě komediálními scénkami (Farrellův opilecký monolog, případně vzkaz o úmrtí, totiž vážném zdravotním stavu:-), příbuzného na pevnině) a současně se nebojí přepnout téměř až na melancholicky spirituální notu a vystřídat to hned vzápětí naturalisticky vypjatým momentem. Silnou stránkou filmu je taktéž působivá kamera, nádherné lokace a dobová výprava, nicméně mohutnou pochvalu zaslouží především, bez výjimky parádní, obsazení s dovedně odpozorovaným "ostrovním" přízvukem:-) a to pochopitelně v čele s titulní dvojící, teď už bývalých, přátel. Farrell i Gleeson předvádějí doslova herecký koncert, ovšem ani Condon a Keoghan nijak zvlášť nezaostávají, zejména Condon je přímo vynikající. | Škoda jen, že příběhová linka je nad rámec výchozí premisy (možná i s ohledem na svou značnou jednoduchost) trochu předvídatelná a divák se v jejím průběhu nedočká prakticky žádných překvapení (v podstatě se stane přesně to, co divák předem očekává, nebo postavy samy předesílají, že se následně odehraje), tempo občas malinko zakolísá a samotný závěr postrádá o něco razantnější (emocionální) katarzi. Přesto jde v souhrnu opět o velice vydařený počin a pro McDonagha o další úspěšný zářez v řadě, plus ukázkový příklad, že i na malém prostoru lze v případě schopných tvůrců zahrát velké divadlo:-). | PeZet

9/10 | Přísloví o vstupování podruhé do stejné řeky tady nemá moc smysl uvádět, protože Cameron to dělá opakovaně a pokaždé s úspěchem, tj. v jeho případě jde v podstatě o pravidlo a nikoliv výjimku. Překvapení se tudíž nekoná (kdy se u něj v negativním slova smyslu, vyjma debutu, vůbec konalo:-)?) a to nekonečné čekání na pokračování předlouhých 13 let stálo za to, protože Cameron zase a znova po technologické (počkat, vlastně po jakékoliv:-)) stránce věci ukazuje veškeré konkurenci - jak dosavadní, tak lze očekávat i blízké budoucí - záda a diváka si s velkým přehledem po celý čas filmu vodí přesně tak, jak v té které části příběhu právě potřebuje. Další revoluce v oboru, jako se tomu stalo u jedničky a některých předchozích filmů, tentokrát sice není na pořadu dne, ale dvojky (ať už navazující na vlastní, nebo na cizí jedničky) Cameron umí na poli scénářů i režie jako málokdo a zde to v precizně evolučním stylu opět dokazuje. Je to škoda? Rozhodně ano. Je to potřeba? Vlastně moc ne. Je to zklamání? Ani náhodou. | Předně jde o přímé pokračování, takže se nelze příliš divit tomu, že Cameron nevynalézá znovu kolo a spousty motivů, témat a příběhových prvků se v průběhu děje recykluje z originálu. Vtipné na tom třeba je, že Lang zde podstupuje podobnou indoktrinační cestu jako Worthington v původním filmu a do jisté míry tak Quaritch přebírá roli divákova průvodce fikčním světem, tak jako tomu bylo s JakeSullymu v jedničce. Antikoloniální a eko agitka samozřejmě nechybí ani tentokrát, jen kritiku kácení a/nebo pálení pralesů vystřídala kritika lovu, respektive vybíjení, mořských savců, přičemž na obecnější úrovni poukazování na kapitalistické vykořisťování původních obyvatel a drancování přírodních zdrojů je v této frančíze zakotveno v samotných základech, tudíž je přítomno i ve dvojce. Výtky na přílišnou podobnost vyprávění s jinými klasickými díly podžánru "cizinec, nebo rovnou nepřítel, se ocitne mezi domorodci, postupně se začleňuje do jejich kultury a nakonec se stává jedním z nich" v případě pokračování vcelku logicky padají, děj si ve dvojce jde svou vlastní cestou a možná pro leckoho trochu překvapivou, protože příběh tady má mnohem komornější měřítko než v jedničce, přestože celkovým provedením si film zachovává patřičnou epiku. | Příběh tak není rozmáchlým navazováním na původní dějovou linku ve stylu větší, rychlejší (tedy kromě HFR:-)), hlasitější, početnější, bombastičtější, atd., ale v podstatě jen taková drobná (tříhodinová:-)) epizodka, která fikční svět frančízy nijak zásadně neposune vpřed směrem k očekávané celoplanetární celoměsíční konfrontaci všech obyvatel z řad Na'vi s RDA a definitivní porážce/vyhnání kolonizátorů z Pandory, což bude jistě středobodem následujících pokračování. | Stran rozestavění šachových figurek v podobě postav a událostí se ve dvojce začíná prakticky nanovo a tak jako v jedničce šlo především o worldbuilding a story setup pro celou ságu (jelikož Cameron už v době přípravných prací na jedničce počítal s tím, že budou následovat další díly), tak to kupodivu platí do značné míry i pro dvojku. Příběhovým prvkům, okolo kterých by se v jiných filmech točil úplně celý děj (výstavba a existence Bridgehead City, změna strategie RDA a nový dlouhodobý cíl přeměnit Pandoru terraformací v plnohodnotného nástupce Země jako domovské planety lidstva, rybářský průmysl, propojení Weaver s Eywou a její schopnosti, atd.), je tady věnováno doslova pár okamžiků a jsou zmíněny jen tak mimochodem, ovšem již nyní je jasné, že v nadcházejících pokračováních značně nabydou na významu. Podobné střípky rozprostřené v ději napomáhají nejen komplexitě a hloubce daného světa, ve kterém se hlavní postavy nacházejí, ale taktéž divákovu pocitu, že za pomyslnou oponou filmu, který právě sleduje, je ukryt skutečně funkční fikční svět (přestože pochopitelně není). | Samotná příběhová linka je paradoxně ještě jednodušší a přímočařejší než minule a jak Cameron předem avizoval, ústředním bodem celého filmu je téma rodiny. To ovšem neznamená, že by Cameron stran děje nezvládl dodat svůj obvyklý (nad)standard. Většina přítomných postav se dočká ukázkového charakterového oblouku, seznamování hlavních postav (a tím i diváka) s novým, dosud neznámým, vodním prostředím funguje na výbornou (stejně jako minule v pralese), nově představené postavy (jak v rámci rodiny, tak vodní komunity a lidských kolonizátorů) jsou většinou alespoň něčím zajímavé, když už ne výborné a žádná z nich neslouží jen jako zbytečná stafáž, charaktery postav představují sice nadále archetypy, ale dostávají zde o něco větší hloubku (včetně některých záporáků) a události v závěru dvojky rozehrávají pro jednotlivé postavy i celý fikční svět docela slibnou partii do budoucna. | Přestože je primárně důraz kladen na rodinu a vztahy mezi jejími jednotlivými členy (strasti a radosti mateřství a především otcovství included:-)), Cameron současně zvládá rozehrát několik dalších, neméně zajímavých, vedlejších linek (aby ne, s ohledem na masivní stopáž filmu:-)), ať už jde o přistěhovalectví/uprchlictví, hledání vlastní identity, generační rozdíly, ostrakizaci v rámci komunity z důvodu tělesné odlišnosti, nebo balancování mezi ochranou svých blízkých a potřebou postavit se vůči zlu na odpor a v rámci příběhu se dokonce nebojí ani zábavně odkazovat na klasické umění typu Shakespeareovské scény Langa s vlastní lebkou v ruce, nebo po vzoru Michelangela lyrický záběr na synchronizované plavání Na'vi a zástupce mořské fauny, vzájemně spojených letmým dotykem ruky a ploutve. | I na povinné blockbusterové atrakce samozřejmě v průběhu děje dojde. Nechybějí působivé momenty (přílet lodí RDA k Pandoře a vylodění jednotek na povrchu, Langovo ohledání "místa činu" svého skonu v jedničce), nechybějí dojemné momenty (většina scén s Weaver, navazování přátelství s vyhnancem z řad mořských savců, skon potomka a jeho pohřeb), nechybějí strhující momenty (útok na zásobovací konvoj, "rande" po letech Worthingtona, Saldany a Langa, honička s mořským predátorem, celé akční finále a závěrečná mano a mano konfrontace Worthingtona s Langem), nechybějí vtipné momenty (zvýšená tepovka v nevhodnou chvíli, Worthingtonův zrychlený výcvik jízdy/plavby, slovní přestřelky Langa s Championem) a pochopitelně nechybějí ani eye candy momenty (nad rámec toho, že money shot je v podstatě celý film od začátku do konce:-)). | Cameron je věrný osvědčené tříaktové dějové struktuře, přičemž v prostřední části, která je regulérním NatGeo dokumentem o podmořské mimozemské fauně a flóře a současně vztahovkou jak v rámci rodiny, tak nové komunity, ve které se hlavní postavy ocitly, se děj prakticky zastaví a divák dlouhé minuty sleduje "jen" scény o tom, jak to chodí u domorodců žijících nikoliv hluboko v pralese, ale blízko vody a pod hladinou. V každém jiném filmu by většina publika volala po urychleném nástupu čehokoliv dramatického a nejlépe akčního ve snaze zahnat nastupující nudu, zatímco tady si divák užívá každou další úchvatnou scénu s pocitem dojetí a/nebo úžasu a současně s vědomím, že dramatické a samozřejmě akční pasáže budou následovat, ale nyní je ještě čas se pěkně kochat všemožnými zástupci zdejšího ekosystému:-). | Technofetišista/environmentalista Cameron ale ani tentokrát nezapomněl na hračičky v publiku a divák se opět dočká jak spousty nové techniky, zařízení a vybavení, které jednak vypadá skvěle a jednak působí, že kdyby něco z toho, na základě blueprintů návrhářského týmu (snad je Cameron dříve nebo později publikuje:-)), někdo skutečně postavil, bez problémů by to fungovalo přesně tak, jako se to prezentuje ve filmu, tak opět spousty nových druhů zvířat a rostlin, pro které platí totéž co pro techniku a to vše v souvislosti s dějištěm příběhu především z námořní/podmořské oblasti. | Jak je u perfekcionisty Camerona zvykem v průběhu celé jeho kariéry, technická preciznost a celková řemeslná "vyleštěnost" v každém myslitelném a možná i nemyslitelném:-) ohledu vyloženě sálá z každého záběru a sekvence. Celková audiovizuální kvalita filmu, způsob práce s 3D efektem tak, aby sloužil příběhu pro větší diváckou imerzi a nikoliv jen pro efekt (prvoplánové scény s libovolnými předměty "vyskakujícími" z plátna se zde prakticky nekonají) a kvalitativní úroveň všudypřítomných triků je i ve dvojce daleko před všemi svými soupeři na poli vysokorozpočtových blockbusterů, což vlastně ani není moc k údivu vzhledem k faktu, že už letošní re-release jedničky názorně ukázal, že konkurence nebyla schopna po řemeslné stránce doteď dorovnat 13 let starý (byť pro obnovenou premiéru vylepšený) originál, tak jak by se jí to asi tak mohlo podařit s aktuálním pokračováním:-)? | Natáčení pod skutečnou vodou s dlouhými minutami, během kterých museli herci zadržet dech, v kombinaci s technikou performance capture znovu nese své ovoce a digitální modré postavičky na plátně i na podruhé doslova ožívají, přičemž lze zase pro jednou hovořit o regulérním hereckém výkonu, při kterém dokáže divák zaznamenat každou, byť nepatrnou, emoci ve tváři dané postavy a vytušit tak její momentální emocionální a myšlenkové rozpoložení. Z pohledu technické realizace je interakce lidských a digitálních postav v digitálním prostředí opět naprosto dokonalá. Po herecké stránce staří známí z minula, tj. Worthington, Saldana, Weaver a Lang (který si svým parádním záporákem i na podruhé tak trochu krade celý film pro sebe), předvádí i v pokračování výborné výkony a totéž lze soudit o nově příchozích v čele s Winslet, Curtisem nebo třeba Championem (něco mi říká, že jeho postava bude v dalších dílech hodně podstatná). | Nicméně pár drobných nedostatků se ve filmu přece jen najde. Je třeba lehce s podivem, že celá myšlenka, na které stála motivace RDA kolonizovat Pandoru a totiž vzácný prvek, Cameronem vtipně pojmenovaný jako Unobtanium, je tady kompletně uklizena z cesty a nahrazena úplně jiným, ovšem stejně neuvěřitelně výnosným MacGuffinem, který se ale nikdo už ani neobtěžoval konkrétně pojmenovat. Také je trochu škoda, že oproti minulému filmu není v řadách lidských kolonizátorů žádná morálně alespoň trochu nejednoznačná postava (natož z pohledu vykonaných skutků) a totéž se týká i domorodců, což sice platilo i pro jedničku, ale jistá nečernobílost nejen lidských postav by dvojce určitě prospěla. | Další výtka směřuje na obvyklou scénáristickou berličku související s mnohočlennou rodinou, což je prvek, který se dost často ve storytellingu využívá pro to, aby některý z jejích členů tragicky/násilně zahynul (a vytvořil tak motivaci pro zbylé postavy porazit padouchy, případně uzavřít spojenectví, nebo se pomstít), aniž by ovšem silné téma rodiny ztratilo na významu, protože zbývá mnoho dalších postav, které danou rodinu nadále tvoří. Postavy v trilogii The Godfather nebo v sérii Game of Thrones by mohly vyprávět:-). Takže jsem hned zpočátku filmu očekával, že někdo z potomků se závěrečných titulků rozhodně nedožije a jeho existence ve vyprávění bude "obětována" pro vyšší příběhové dobro. A k mému zklamání jsem se také dočkal. | Horner se bohužel produkce filmu již nedožil a tak musel zaskočit náhradník Franglen. Ten se, asi naštěstí, nepouští do žádných větších akcí, protože vyjma značného citování známých Hornerových hudebních motivů z jedničky je zbytek jeho OST obyčejná výplň, téměř na úrovni nějakého temp tracku, na kterou divák zapomene po skončení závěrečných titulků. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby ze strany Camerona padlo rozhodnutí, že hudba ve dvojce bude stát čistě na práci Franglena a Hornerovy motivy by se ve filmu vůbec neobjevily. Naštěstí se to nestalo a Horner tak mnohé zachraňuje. | Na konto velkorysé stopáže je potřeba podotknout, že zvláště prostřední "dokumentární" část, ve které znatelně zvolní tempo, by zajisté šlo významně zkrátit, aniž by logika a návaznost příběhu nějak výrazněji utrpěly, ale tak jako u všech podobných epických látek nejde jen o striktní vyprávění faktů kdo, co, jak a proč, ale taktéž o navození patřičné atmosféry, divákovu emoční angažovanost a v případě této frančízy i předání určitého poselství publiku, což uvedené scény plní skvěle. Ale pravda, o něco úspornější stopáž by tempu filmu možná prospěla. Jsem v tomto ohledu zvědav, zda s vydáním dvojky na domácí video nosiče přichystá Cameron, tak jako u mnoha svých předchozích filmů a jedničku v tomto nevyjímaje, prodlouženou/režisérskou verzi, protože si nedovedu moc představit, kam dál by případně ještě chtěl zajít:-). | Celkově jde ale o naprosto špičkový zážitek, který je svou kvalitou nepodobný ničemu, co se v kinech objevilo … už ani nevím za jak dlouho. Zkrátka v Hollywoodu jsou v posledních několika dekádách top class tvůrci, šikovní řemeslníci, průměrní rutinéři, notoričtí packalové … a pak jeden, údajně tvrdohlavý, inovativní vizionář z Kanady, který jednoduše hraje úplně jinou ligu jiný sport. Nezbývá, než se těšit na již natočenou trojku a vyhlížet natáčení čtyřky s pětkou a do té doby si klást otázku, jak je to vlastně možné, že se historie stále opakuje a Železný Jim to zase a znova dokázal:-). | P.S. Viděno v IMAXu a tudíž ve 3D se standardní snímkovou frekvencí, dopad variabilního HFR na divácký zážitek tak prozatím nemohu posoudit. | P.P.S. Respekt a díky všem těm několika málo neohroženým odvážlivcům, kteří dočetli výše uvedený elaborát až sem:-). | REVIZE | Po mém “debutu” v IMAXu u druhé projekce další “poprvé”, tentokrát v HFR (Hobbita jsem po ne-až-tak-pozitivních ohlasech, týkajících se vyšší snímkové frekvence, pro jistotu vynechal, Gemini Man totéž) a výsledný dojem je (podle očekávání) … ne-až-tak-pozitivní:-). Zatímco stran 3D nemám s formátem absolutně žádný problém a pokud je u daného filmu na výběr další rozměr, tak volím právě jej (protože kromě VR headsetů v současné době není jiná možnost, jak a kde si film užít i jinak než ve 2D klasice), s HFR je tomu v mém případě jinak. | Okamžitě po přepnutí filmu na vyšší rychlostní stupeň se u mně dostavil pocit sledování cinematic in-game scén, případně rovnou gameplay sekvencí (jelikož doba pokročila), ve hrách a podvědomě jsem při vyhrocených sekvencích, zejména v akcí napěchovaném finále filmu, na plátně hledal nějaké QTE tlačítka:-). Vtíravému pocitu “papundeklovosti” kulis a “inscenovanosti” probíhajícího děje dodává vHFR na důrazu a k tomu se přidává další nepříjemný efekt při neustálém střídání mezi SFR a vHFR, podobný razantním propadům fps ve hrách. Hráč/divák je okamžitě pozná a slouží tak akorát k tomu, že jej průběžně vyrušují a vytrhávají z koncentrace. Alespoň já jsem si na to během celého filmu nedokázal přivyknout. Vyšší fps jsou samy o sobě jistě pokrok, všechno vypadá tak nějak ostřejší a (jak jinak) plynulejší, ale neustálé přepínání fps na mě působilo, jako by u filmu v SFR projektor pravidelně přecházel z rozlišení 480p na 1080p a zpět. Kromě toho, když odhlédnu od faktu, že jsem film už jednou viděl a věděl jsem tak, co bude následovat, vHFR slušně spoilerovalo další vývoj, protože scény s vyšším fps častokrát začaly pár okamžiků před tím, než nastala nějaká akce a člověk tak měl v daných momentech okamžitě jasno, jak bude tempo filmu dál pokračovat. | Některé dlouholeté návyky na papírově “nedokonalejší” způsob konzumace obsahu jsou prostě neotřesitelné a i když je k dispozici technicky preciznější varianta, stará klasika u jisté části cílovky (me included:-)) nadále vítězí (viz třeba vinyly vs cd, natož hi-res audio). HFR, ať už fixní nebo variabilní, je na tom imho podobně. Cameronem zvolené řešení vHFR namísto fHFR je dobré akorát v tom, že divák, naštěstí, nemusí scény ve vyšších fps sledovat celý film, ale jen ve vybraných momentech, jinak to na celkovém diváckém zážitku spíše ubírá než přidává. Cameron se zkrátka pustil do bitvy, kterou v podstatě nemohl vyhrát (tak jako před ním Jackson nebo Lee). | Co se týká samotného filmu, tak i na podruhé u mě extra pozitivní zážitek přetrvává. Je fakt, že obecně platí, že když člověk uvidí třeba T2 v nějakém kinoripu, tak i přes obraz v 480p a stereo zvuk v mp3 tam někde “uvnitř” tu kvalitu pořád bez problémů najde, i když pozlátko okolo si člověk moc neužije, zatímco v případě Avatara má faktor “pozlátko” mnohem důležitější roli, než u jiných standardních blockbusterů, takže pokud film člověk poprvé uvidí ve 2D v TV, nebo v kině právě ve vHFR, tak to na výsledný dojem asi může mít značný dopad. Pokud bych film neviděl prvně v IMAXu, ale ve 3D vHFR, tak bych možná také šel s hodnocením trochu dolů (takže jsem rád, že tomu bylo naopak a IMAX šel na řadu jako první:-)). | Jinak jsem během sledování filmu nacházel nějaké drobné (nepodstatné) nuance, které mi napoprvé unikly. Třeba to, že film má dost podobnou vyprávěcí strukturu jako True Lies – po akcí nabité expozici se příběh na hodinu jakoby zastaví a děj se věnuje úplně jiné záležitosti (Arnieho manželské peripetie zastoupil NatGeo dokument o krásách podvodního světa), aby v závěru přepnul opět na akční orgie a Cameronem patentovaný opakovaně prodlužovaný klimax, nebo třeba to, že odložení/zatracovaní synové zachrání životy svým otcům, aby si následně mohli jmenovaní dát nezodpovědně a nevděčně “když už jsme tady a máme u sebe zbraně” po hubě:-)). | A kromě toho mi došlo,  jak moc se dvojka Avatara v překvapivě mnoha aspektech podobá ještě jednomu filmu, a totiž dvojce Matrixu:-). Pokračování filmu, které žádné pokračování vlastně nepotřebovalo – check. Jisté vystřízlivění publika (řekněme ztráta prvotního okouzlení z formy, případně obsahu, originálu) u dalšího filmu – check. Ještě jednodušší příběh, než byl iniciační hero’s journey v jedničce – check. Souběžné natáčení dvojky a trojky – check. Prvotřídní triky, možná překonávající originál – check. V podstatě zbytečná “epizoda” po cestě k hlavnímu cíli (poražení strojů/vyhnání lidí) – check. Recyklace oblíbeného záporáka z jedničky – check. Nabytí silnějších schopností záporáka po smrti v jedničce – check. Dominantní postavení dějové linky “pomsta vzkříšeného záporáka hlavní postavě” – check. Otevřená vrátka ke trojce – check. | Kdyby mi někdo v 2010 řekl, že pokračování Avatara dorazí až v 2022 a bude to v podstatě obdoba Matrix Reloaded vůči originálu, tak bych mu ani náhodou nevěřil a pravděpodobně cítil i jisté zklamání (a to mám Reloaded (neplést s Revolutions:-)) dost rád), protože Cameron asi nejen podle mého soudu “má na víc”. Nicméně slovy klasika “myslet znamená hovno vědět (v tomto případě zažít)” a přes veškerou přímočarost/předvídatelnost děje dvojky to železňák Jim zase dokázal a je i s “kopírkou” Reloaded zdaleka nejlepší (by far) hráč na současném blockbusterovém hřišti:-). | P.S. Polední představení v mutliplexu v Ově a i po 14 dnech v distribuci sál narvaný k prasknutí. Hail to the BO king Cameron:-). | Polux Zone

7/10 | Práce investigativních novinářů je pro filmaře obvykle bohatým a vděčným zdrojem atraktivních a častokrát stále aktuálních témat pro převedení do filmové podoby. Pokud za vybranou kauzu dotyční reportéři dokonce obdrželi nějakého toho Pulitzera, tak pak samozřejmě o to více, ať už se jedná o snahu zdiskreditovat konkurenční politickou stranu (vedoucí až k odstoupení samotného prezidenta), prznění dětí ze strany církevních autorit na mnohaleté bázi, nebo jako zde skandální praktiky sexuálně násilného charakteru, které se dlouhodobě děly ve filmovém průmyslu. Filmy, zpracovávající podobně naléhavé případy, jsou mnohdy výborné záležitosti a tento naštěstí mezi nimi není výjimkou. | Tvůrci filmu v čele se Schrader měli v tomto procedurálním dramatu, pokrývajícím nechvalně známou aféru dekády trvajícího toxického chování Weinsteina vůči opačnému pohlaví ve svém okolí (která následně rozpoutala fenomén #metoo), docela složitou výchozí situaci, ovšem dokázali se s ní vypořádat nejlépe, jak to bylo možné. Tak jako u každé obdobné, společensky citlivé, nebo vyloženě kontroverzní, události totiž šlo i tuto jen pár let starou kauzu pojmout populisticky a tendenčně. Schrader si naštěstí zachovala od samotné látky patřičný odstup a celé téma vykresluje přísně faktograficky, aniž by sklouzávala k lacinému citovému vydírání diváka dojemnými scénami o nebohých obětech, nebo naturalistickými flashbacky na popisované kriminální skutky. Ty jsou naopak zpracovány minimalisticky a svou naléhavostí a výmluvností skvěle slouží celku. | Předmětné vyšetřování případu je vykresleno výborně a přestože jde o doslova úmornou a na první pohled možná trochu nudnou a rutinní práci, plnou pátrání po možných obětech, ochotných o svém osudu promluvit veřejně a opakovaných rozhovorů, které vyšetřování posunou jen minimálně, případně v daném čase vůbec, jelikož obě reportérky neustále u dotazovaných osob narážejí na jejich neochotu spolupracovat (někdy z osobních, traumatických, důvodů, někdy protože došlo na uzavření dohod o mlčenlivosti), tvůrci filmu jej zvládají obohatit jak o emocionálně silné (směsici radosti, úlevy a vděčnosti členů redakce a především obou novinářek v okamžiku zjištění, že některé osoby jsou ochotny podepřít připravovaný článek svým jménem a dodat mu tak kýženou kredibilitu, se daří přenést na diváky skvěle), tak napínavé momenty (při poslední kontrole finální podoby slavného článku před jeho publikováním všemi členy redakce lze napětí doslova krájet a to jde jen o pár řádků textu a jedno kliknutí myší:-)), ačkoliv výsledek celé aféry je většině diváků předem znám. | Napomáhá tomu rovněž titulní zpravodajská dvojice Mulligan a Kazan, které obě předvádějí civilní a přesné herecké výkony, ať už se věnují zpovídání obětí, nebo účasti na týmových poradách. Weinstein jako takový je ztvárněn bez toho, aby se tvář příslušného herce ukázala na kameru a ve filmu vystupuje převážně jen jako (nepříjemný) hlas znějící z telefonu, což byl ze strany tvůrců chytrý tah, jak v divákovi vyvolat patřičný pocit odcizení, odosobnění, znechucení a obecně odměřenosti. | Celkově film názorně a zdařile ukazuje, jak důležitou úlohu ve společnosti mají investigativní média a jak i zdánlivě bezvýznamný osobní přínos k odhalení pravdy má svou váhu a za určitých okolností dokáže rozpoutat tolik potřebnou lavinu společenských změn, ke kterým by ještě spousty let (a možná také nikdy) nedošlo. Naštěstí film stojí za pozornost nejen z těchto důvodů, ale zejména díky svým vlastním kvalitám. | P.S. Judd, hrající samu sebe, si nezaslouží nic jiného než obdiv za to, že projevila ochotu se na filmu přímo podílet (byť pro ni jistě nebylo nic příjemného opět se vracet k uvedeným událostem). | PeZet

4/10 | Smith si podle všeho řekl, že když DiCaprio za survival s jedním medvědem a zlým Hardym dostal zlatého plešouna, proč by jej on nemohl za survival s jedním aligátorem a zlým Fosterem dostat taky. Fuqua si podle všeho řekl, že natočit to celé klasicky je málo edgy a téměř totální desaturace barev v obrazu bude to pravé ořechové, protože proč sakra ne? Spielbergovi černobílá stylizace vy-víte-u-koho přece zafungovala náramně, takže proč by to tak nedopadlo i tady, že? Navíc téma otrokářství a rasové diskriminace je vějička pro poroty kdečeho tak nějak automaticky, pokud jde dokonce o historku vycházející ze skutečných událostí o síle nezlomného ducha se šťastným koncem, tak je prakticky předem hotovo. A jak oba řekli, tak také udělali. Protože co by se tak asi mohlo pokazit? Spoiler alert: Skoro všechno:-). | Rutinér Fuqua ve filmu zvládl dvě docela povedené kamerové jízdy z dronu, lokace jsou vcelku slušné, scéna motivačního proslovu velitele dobrovolnické jednotky (ve kterém válku zhodnotí naprosto přesně, protože casus belli tohoto konfliktu byly především ekonomické faktory) má patřičný účinek (a je asi to nejlepší z celého filmu) a jak konstatoval, blahé paměti, již výstřední milionář se zálibou v klonování - v Cupertinu se na ničem nešetřilo, takže davové scény, hudba, kostýmy, výprava, atd. dosahují obvyklého blockbusterového standardu (zejména v závěrečné bitevní scéně je to obstojná podívaná). Fajn, pozitiva máme za sebou a teď ten nevydařený zbytek. | Smithovi s legračním přízvukem a ztrápeným výrazem ve tváři chybí už jen cedulka na krku "will work for Oscar (or nomination at least)":-), Foster opět dokazuje, že na nic jiného než jednorozměrné záporáky se opravdu nehodí, inscenování některých scén s mocným pokukováním dvojky Fuqua a Smith po nějakém tom ocenění doslova křičí pomalu z každé druhé scény, přičemž vybrané - naprosto vážně míněné - sekvence z tohoto ranku jsou téměř k smíchu (Smithův monolog na téma "zotročen, ale nikdy nezlomen", na který se hláška nejmenovaného německého teroristy, obsazujícího japonské mrakodrapy, "touching, cowboy, touching" hodí jako máloco), Ogg, alias šílený Trevor z Kanady, tady má bohužel pouze miniroličku v úvodu, k hlavní postavě (natož ke komukoliv jinému) si divák během děje nevybuduje žádný vztah (minimálně na mně film po emocionální stránce vůbec nefungoval), nijak zvlášť propracovaný survival se naneštěstí také nekoná a celý průběh útěku a pronásledování skrze močály probíhá stále podle stejné šablony (Smith se někam dostane, chvíli tam pobude a pokračuje zase dál, zatímco Foster je s ledovým klidem neustále o krok pozadu, aby se v závěru jako deus ex machina zjevil Smithovi hned za jeho zády), poslední půlhodina je jakoby z úplně jiného filmu a působí jako nadbytečný doslov, o který se ale nikdo neprosil (a kromě toho natahuje už tak dlouhou stopáž), i ta jedna trochu povedenější sekvence z pohledu divákovy citové angažovanosti (nalezení dítěte v rozpadlém domě) je tvůrci zabita hned v zárodku a konečně zvolený audiovizuál divákovi v tom, na co by se měl v obraze v ten který moment soustředit, moc nepomáhá. | Samotná historka, respektive skutečná událost, má rozhodně nemalý dramatický/inspirující/přesahový potenciál, byť je ve své podstatě velmi prostá (zajetí, útěk, cibule, neslavně proslulé fotografování zbičovaných zad, návrat k rodině). Současně vybrat pro film velké a stále rezonující téma, ať už se jedná o cokoliv, není nic proti ničemu. Samo o sobě ale k výbornému filmu zdaleka nestačí. Pokud výsledek skončí jen jako jedna velká agitka na kdeco, od křesťanství, přes Smithovo "award of any kind, please" herectví, až po banální varovný prst směrem ke společnosti ("otroctví je špatné, víme?"), aniž by za ní byl strhující příběh s nulovým faktorem plíživě se dostavující nudy, tak už vůbec ne. | PeZet

S1 | 7/10 | Povedená fantasy detektivka s coming of age prvky, se zábavnou hlavní postavou v hlavní roli a s příměsí školní atmosféry připomínající sérii filmů o HP, plnou kouzel, uniforem a roztodivných tvorů (podobnost zde asi nebude čistě náhodná), která vychází z dlouholeté a značně populární předlohy, což sebou, s ohledem na tvůrci zvolenou formu vyprávění, přináší jistá nemalá pozitiva, ale současně s tím i nějaké ty drobné vady na kráse. | Série samozřejmě do značné míry stojí a padá na titulní postavě a její herecké představitelce. Postava Wednesday jako taková má z celé rodiny zdaleka největší komediálně dramatický potenciál (jak ukázala již Ricci ve dvojici filmových adaptací z 90s), takže nápad se v seriálové adaptaci soustředit právě na její osobu byl ze strany tvůrců skvělý tah. Podobní asociálové, kteří se vymykají představám a pravidlům svého okolí a žijí ve svém vlastním světě, jsou totiž obvykle bohatou studnicí všelijakých humorných okamžiků (viz Forrest Gump, The Big Bang Theory, atd.) a tady tomu naštěstí není jinak, bonusem navíc je k tomu nekompromisní asertivita a ego titulní postavy, díky čemuž je její neustálé glosování/dissování všeho a všech (ideálně formou dobře mířených one-linerů) v blízkém i vzdáleném okolí:-) po většinu času značně zábavné. Kromě toho je Wednesday chytrá, vtipná, cílevědomá, fyzicky zdatná a ovládá boj beze zbraní i s nimi na takové úrovni, že nemá daleko k pozici ukázkové Mary Sue. Naštěstí si tohoto faktu jsou tvůrci vědomi a v průběhu děje se Wednesday ocitne několikrát v situaci, kdy se následně ukáže, že její předpoklad nakonec nebyl správný. | Neméně zdařilý tah tvůrců pak nastal v rámci obsazení, protože Ortega je v hlavní roli skutečně skvělá (v letošním roce se jí slušně dařilo i na filmovém poli a jak ve Screamu, tak později v X předvedla taktéž povšimnutí hodný výkon) a ani zbytek castingu za ní příliš nezaostává. Na Zeta-Jones, Guzmána, Christie a Ricci (velký palec nahoru, že si na ni tvůrci vzpomněli nejen symbolicky:-)) je tradičně spolehnutí, nicméně pochvalu zaslouží především Myers jako "best roomie ever":-), jelikož daný typ postavy je obvykle dost obtížné správně vybalancovat stran úrovně roztomilosti/otravnosti, v jejím případě se to povedlo téměř dokonale. Úplně nejlepší ze všech je ale pochopitelně John Doe na poli separovaných končetin, alias Thing, který si krade celou sérii s přehledem pro sebe a vůbec bych se nebránil nějakému spin-offu čistě jen o něm:-). Silnou stránkou série je i vlastní, patřičně komplikovaná, detektivní linka (byť odhalit identitu hlavního padoucha nedá příliš práce, mně se to podařilo někdy během druhého dílu:-)). | Zasazení děje do vysloveně nadpřirozeného prostředí je na první pohled atraktivní, ale částečně popírá jednu z velkých předností, kterou se Addamsovic rodina pyšnila, protože "vystupovala z řady" díky tomu, že její okolí bylo "normální" a každá zvláštnost/odlišnost jednotlivých členů rodiny tak o to více nabyla na důrazu. Zde je hlavní postava paradoxně nejméně výstřední ze všech a vlastně tak, s ohledem na všechny ostatní postavy, se kterými přichází na škole do styku, vyvstává otázka, na základě čeho přesně spadá do kategorie "vyhnanců" (introverze, sarkasmus, pesimismus a obliba černé barvy je v dnešní době "trendy" pro kdekdo), jelikož při přímém srovnání s nimi působí vcelku obyčejně a "normálně". Tímto ovšem neduhy nekončí, protože na škole pobývají vyloženě monstra se vším všudy, aniž by to mnoha lidem v městečku, kteří s nimi přijdou do styku, připadlo zvláštní/neobvyklé/šokující. Na rozdíl od světa HP, ve kterém izolovanost a občasné průniky nadpřirozena do naší reality s patřičnými důsledky/efekty fungovaly mnohem lépe. | Burtonův specifický rukopis, ať už v rámci vizuálu (kamerové úhly, nasvícení, atd.) nebo ve stylu vyprávění není, z mého pohledu, v sérii poznat ani náhodou a kdyby jeho jméno nefigurovalo v titulcích, vůbec by mě nenapadlo sérii s jeho osobou jakkoliv spojovat. Jediný prvek, kterým se série nějakým způsobem přibližuje Burtonovým filmům, je Elfmanova hudba v čele s typicky rozverně ponurým hlavním hudebním motivem, což je rozhodně škoda. Oběma Sonnenfeldovým filmům z 90s se série svým celkovým stylem taktéž nijak zvlášť nepřibližuje, ale předpokládám, že tady ani žádné takové ambice ze strany tvůrců nebyly. Přesto se v souhrnu jedná o hodně příjemnou záležitost, přičemž v nadcházející sezóně dostanou větší prostor rodiče a lze očekávat i zbytek rodiny (Fester, Lurch, atd.), takže nezbývá, než se těšit na příště. | PeZet

7/10 | První pokus o nový krátkometrážní formát obsahu od Marvelu, konkrétně v podobě pěkně tematického (s ohledem na blížící se Halloween) strašidelného speciálu a hned docela povedená záležitost, která se sice nemůže pyšnit trefou vyloženě do středu terče, ale úspěšný zásah terče jako takového to bezesporu je. Tím ovšem překvapení nekončí, protože na svědomí tento žánrový experiment nemá žádný zkušený tvůrce, či dokonce letitý profesní matador, ale relativní nováček na režijní stoličce a totiž oblíbený skladatel populárních OST Giacchino, který zde názorně předvádí, že se od nespočtu režisérských osobností, se kterými v kariéře spolupracoval, dokázal mnohému přiučit a divákům servíruje zábavnou žánrovou jednohubku. | Marvel je mimo jiné proslavený tím, že se v rámci filmových adaptací svých komiksových předloh nebojí zkoušet nové věci jak co se týká žánrového zasazení, tak audiovizuálního stylu a celkového tónu jednotlivých filmů a sérií a tento kraťas není žádnou výjimkou, právě naopak. Jelikož, jak již napovídá samotný název, se děj filmu věnuje tématu vlkodlaků a nejrůznějších monster obecně, bylo nasnadě, že se Giacchino a spol. audiovizuálně, i po stránce vyprávění a hororové atmosféry, inspirují slavnými hororovými klasikami studií Universal z 40s a Hammer z 50s a povedlo se jim to více než obstojně i díky herecké dvojici Bernal a Donnelly. Na druhou stranu příběhově nejde o nijak výjimečnou, nebo objevnou, historku a přestože je stopáž vcelku rozumná, tempo je trochu nevyrovnané a zejména prostředek filmu by stálo za to o pár minut zkrátit. Nicméně v souhrnu jde o svěží přírůstek do obsáhlé MCU produkce a směr, kterým by se měl Marvel do budoucna vydat častěji (na místo záplavy několikadílných sérií, které jsou z velké části stopáže pouhé obsahové výplně). | PeZet

6/10 | Gray se po hvězdných a myšlenkově poněkud náročnějších toulkách po hvězdách v předchozím počinu Ad Astra rozhodl tentokrát vrátit zpět na zem o to jak v přeneseném slova smyslu, tak i v tom doslovném, protože ve svém nejnovějším snímku divákům přináší relativně přímočaré a nostalgií zabarvené coming of age drama s částečně autobiografickými prvky ze strany Graye o tom, jaké to asi je, když člověk vyrůstá ve středostavovské židovské rodinně v ranných 80s a dříve nebo později jej pochopitelně čeká nevyhnutelný střet naivních snů, představ a ideálů s tvrdou realitou života nejen v tehdejší společnosti, ale i ve vlastní rodině. Bohužel, tak jako v případě ambiciózního Ad Astra, ani zde se Grayovi nepodařilo slibný potenciál zcela naplnit a přetavit film ve vynikající zážitek. | Předně podobných historek o někdy radostném a někdy méně příjemném dospívání v neklidných, případně rovnou přelomových, časech tady bylo už opravdu spousty, všechny obsahují víceméně totéž a Gray na konto tohoto, filmaři důkladně prozkoumaného, tématu nepřináší nic moc nového, nebo něco navíc, co by jeho aktuální zpracování odlišilo od zbytku produkce. Takže nechybějí tradiční zastávky na cestě k trpkému prozření hlavní postavy typu neshod uvnitř rodiny i v rámci školy, první střety s autoritami, navazování přátelství (ideálně s outsidery na nižším společenském žebříčku), ukázky vzdoru, radosti, zoufalství i pochopení, atd. a to vše na pozadí nejistého společenského klimatu v době nastupujícího reaganismu (což je ve filmu jen lehce načrtnuto, totéž se pak týká i celkové atmosféry 80s) a zakončené pointou, která trochu vyšumí do ztracena (titulní hrdina ztrácí všechny iluze poté, co zjišťuje, jak je celý svět okolo plný sociální/rasové nespravedlnosti a předsudků, aniž by s tím mohl (chtěl?) cokoliv udělat a to je vše). Současně rozumím tomu, že Gray vypráví v podstatě o sobě a tudíž byl jeho předmět zájmu předem dán, ale paradoxně vedlejší postava sociálně vyloučeného spolužáka má mnohem zajímavější … všechno (obtížné společenské postavení, nefungující rodinné zázemí, komplikované vztahy s okolím, obecně nejednoduchý životní osud, atd.) a kdyby se film soustředil na ni jako na hlavní postavu, filmu by to prospělo jak dramaturgicky, tak i větším emocionálním dopadem na diváka. | Na druhou stranu mnohé zachraňuje herecké obsazení. Repeta v hlavní roli působí přirozeně, totéž lze soudit o Webbovi, který ztvárnil zmíněného spolužáka, Hathaway a Strong, představující rodiče, podávají taktéž slušný výkon a Chastain zde vystřihla zajímavé cameo, ale největší chvála patří jednoznačně Hopkinsovi, který si svými scénami doslova krade celý film pro sebe (pokud na někoho platí, že zraje jako víno, tak rozhodně na něj:-)). Zároveň je Gray schopen v průběhu filmu vykouzlit v několika scénách docela silné momenty (rodinná večeře, rozhovor s otcem v autě, nebo ukázka fyzických trestů v praxi, plus prakticky všechny scény, ve kterých účinkuje Hopkins) a navzdory pomalému tempu dokáže po většinu stopáže udržet divákovu pozornost. Přesto celkově to Grayovi opět tak úplně nevyšlo a film spadá do kategorie "sice neurazí, ale také ani nenadchne", což je škoda, protože šance tady určitě byla. | PeZet

5/10 | Palec nahoru Netflixu za to, že pravidelně dává šanci non-hollywoodským tvůrcům natáčet podobné nízkorozpočtové "pokleslé" záležitosti, protože tyhle skromné evropské produkce dokážou jednou za čas vyprodukovat překvapivě povedené žánrové jednohubky (typu Oxygen nebo Blood Red Sky), přičemž jejich tvůrci zvládají na omezeném prostoru jak ctít žánrová pravidla, tak si s nimi zajímavým způsobem hrát a jsou schopni na jeden večer diváka velice obstojně zabavit. V těch zbylých případech se ovšem divák dočká naprosto generického zážitku, který zapomene obratem poté, co skončí závěrečné titulky. Nejnovější přírůstek do řady těchto filmů, bohužel, spadá spíše do druhé kategorie. | Zatímco v restartu Tomb Raidera se Uthaugovi podařilo s nikterak výjimečně působící dobrodružnou historkou se vcelku důstojně vypořádat i díky sympatické Vikander v hlavní roli, na poli katastrofických filmů s monstry Uthaugovi hned v samotném úvodu nekompromisně podráží nohy prefabrikovaný scénář a to tak razantně, že není až do konce filmu schopen se zvednout zpět na nohy. Během sledování filmu totiž divák jen postupně odškrtává jeden žánrově "povinný" atribut za druhým (což samo o sobě není vyloženě chyba), aniž by ovšem daný prvek byl tvůrci pojat jakkoliv nově/jinak/odlišně/zvláštně (což už chyba rozhodně je). | Téměř celá první polovina filmu je doslovná kopírka Emmerichovy devadesátkové Godzilly (takže dojde řeč na nepostradatelné nacházení obřích stop zanechaných v zemi a sledování zkázy, kterou prozatím neznámé monstrum při své destruktivní cestě k metropoli způsobilo), všechny postavy do jedné jsou vyloženě chodící a mluvící stereotypy (nejen) katastrofického žánru (hlavní postava je svou intelektuální nadřazeností na dohled od Mary Sue levelu, politické a vojenské špičky jsou vykresleny jako úplní idioti, trpící biasy všeho druhu, konspirátoři měli zase pro jednou pravdu a vedlejší komické postavičky jsou shodou okolností prvotřídní hackeři, atd.), zkrátka s klišé se tady divák potká na každém kroku (nesmí pochopitelně chybět rodině-dojímající prolog, pes samozřejmě pokaždé přežije, monstrum má svůj patřičný kryptonit a všechno zvládne, jako obvykle, odvážná partička hrdinů, jednající na vlastní pěst), k tomu Wilmann v hlavní roli úplně nestrhne, chemie mezi ústřední trojicí moc nefunguje a nijak zázračné katastrofické řádění monstra se taktéž nekoná. Bohužel to celé nezachraňuje ani humor a nadsázka, čehož je ve filmu překvapivě poskrovnu a přitom by podobné odlehčení film potřeboval jako sůl. | Plusové body směřují filmu za povedený design monstra, krásnou severskou přírodu, kterou se kameře docela daří prodat divákovi, rozumně umírněnou stopáž a slušnou výpravu a trikovou stránku (především monstra), přičemž pochvala tvůrcům patří rovněž za to, že film netrpí tzv. Cloverfield syndromem a monstrum je po většinu času prezentováno v celé své (kamenné) kráse, aniž by se současně tvůrci uchylovali k tradiční berličce "utopíme scény ve tmě a ušetříme tak na rozpočtu pro triky". Na něco více, než průměrný kus, to ve výsledku ale nestačilo. | PeZet

6/10 | Existuje nějaký rozumný důvod, proč zase a znova adaptovat proslulou povídku A Christmas Carol, když se tato vánoční klasika dočkala již bezpočtu hraných i animovaných, filmových i televizních (někdy zdařilých, někdy o něco méně vydařených) zpracování? Pokud se tedy odhlédne od všudypřítomného faktoru peněz, potažmo - v případě streamingového obsahu - počtu zhlédnutí/předplatitelů? Rutinér Anders se svým obvyklým spolupracovníkem Morrisem si na tuto otázku očividně odpověděli kladně. Naštěstí se ukázalo, že tvůrci filmu byli přece jen schopni něco málo smysluplného k provařenému tématu dodat, takže nejde o další marný pokus v řadě. | Reynolds, jako již tradičně, nehraje nikoho jiného, než kdoví kolikátou variaci na svého trademarkového "ukecaného vtipálka", tudíž v tomto ohledu se divák žádného (příjemného) překvapení nedočká, na druhou stranu tady není vyloženě utržen ze řetězu a drží se v relativně umírněném "hláškovacím" režimu. V rámci charakterových škatulek je na tom podobně i Ferrell, který opět zpodobňuje sympatického nešiku/smolaře. Spencer se ve filmu, bohužel, příliš prostoru nedostalo a stejně je na tom, dtto, i Barkley, která se nedávno objevila ve Slumberlandu. | Nápad nesoustředit příběhovou linku čistě jen na napravení vybraného hříšníka (jak by se dalo předem očekávat), ale věnovat se v podobné míře také protistraně, která má zmíněné napravování dotyčného na starosti, je poměrně originální a zavdává v průběhu děje příležitost k rozehrání několika zábavných situací, slušný rozpočet je na filmu vcelku poznat, některé obrazové přechody během "skládání reality" jsou docela povedené a muzikálová čísla jsou vážně velkorysá, ovšem hlavní předností filmu je rozhodně Ferrell. | Což souvisí s faktem, že má mnohem vděčnější (a lépe napsanou) roli než Reynolds, což zase souvisí s tím, že Ferrellova postava v původní podobě (než sama došla nápravy) působí, paradoxně, jako mnohem větší padouch než je Reynolds, který se tady po skutkové i morální stránce nechová nijak zvlášť hůře, než průměrný yuppie v kdejakém současném korporátu, vinou čehož jeho charakterový přerod z hříšníka ve slušného člověka nefunguje zcela ideálně. Totéž se pak týká i samotných písní a taneční choreografie, jelikož obé je pouze uspokojivé (s čestnou výjimkou invektivní zdravice Good Afternoon:-)), zatímco stopáž filmu je již lehce neuspokojivá. V souhrnu jde ale o obstojnou práci. | PeZet

8/10 | Östlundovu tvorbu jsem donedávna vůbec neznal (hanba mi:-)), což - jak se po zhlédnutí filmu ukázalo - byla velká chyba, protože hned s premiérovým kusem z jeho nikterak obsáhlé celovečerní filmografie (takže dohnat postupně zbylé resty nebude až tak velký problém) se v mém případě dostavil zásah do středu terče, protože tahle satirická černá komedie o tom, jak příjemné to je, když je člověk "nahoře", jak nepohodlné to je, když je naopak "dole" a jak málo stačí k tomu, aby se situace rychle a dramaticky otočila, svou sociologickou sondu do života, respektive soužití, smetánky a plebsu podává pro diváka velice zábavnou a (pro plebs jako já:-)) přístupnou formou, aniž by ztratila něco ze své výpovědní hodnoty (právě naopak). | První kompletně anglicky mluvený Östlundův film je zahájen krátkým prologem z prostředí profesionálního modelingu, během něhož dojde řeč, mimo jiné, na titulní geometrický útvar a vysvětlení jeho smyslu a který na malé ploše svou výmluvnou zkratkou o povrchnosti, konformismu, mamonu a oportunismu navodí u diváka patřičnou náladu pro nadcházející události, kterých bude svědkem. Poté již následuje samotná hlavní příběhová linka v podobě tříaktové struktury děje, která Östlundovi dovoluje postupně střídat perspektivu a nahlížet na sociálně kritická témata typu genderových a třídních rolí, zkoumání nejrůznějších politických směrů, případně názorových stereotypů a společenského postavení bohatých a chudých, od jednotlivců až po celé skupiny. | Jednoznačný vrchol celého filmu a Östlundovy snahy o vykreslení, jak tragikomický je celý hodnotový konstrukt současného civilizovaného světa, založený na penězích a požitkářství a jak lehce se mohou, do té doby neotřesitelné, společenské hranice zbortit, pak představuje sekvence kapitánovy večeře. Ta je skvěle vypointovaná a vygradovaná (divák od počátku tuší, že se brzy "něco" stane a s každou další scénou jeho jistota, že to rozhodně nebude nic příjemného, roste), přičemž se v ní Östlundovi mistrovsky daří extrémně humorným způsobem zpodobnit průběžný motiv moci vs bezmoci (respektive nemoci:-)) v celé své všeříkající nahotě, aniž by při tom ovšem sklouzl k parodii. | Konec druhého aktu s výše uvedenou sekvencí by sám o sobě stačil ke skvělému filmu, přesto Östlund nepolevuje a pokračuje třetím aktem, ve kterém dojde opět ke změně pohledu a do popředí se dostává variace na televizní "trosečníkové" reality show s pozvolným náběhem na klasiku Lord of the Flies, která definitivně potvrzuje fakt, že je vlastně úplně jedno, kdo konkrétně je v ten který moment "nahoře" a kdo "dole", nebo jaký má ta která osoba charakter, nachází-li se ve své komfortní zóně, protože jakmile se člověk ocitne na druhé straně barikády, chová se poté úplně stejně, jako všichni ostatní v daném postavení. | Neméně silnou stránkou snímku je pak obsazení hlavních i vedlejších rolí. Dean, která letos náhle tragicky zemřela a film je tak jejím smutným, ale výborným, epitafem, Dickinson, jemuž postavy "hezounů" skvěle sedí a tady tomu není jinak, Harrelson, opět dokazující, že podobné role na pomezí šílenství a komedie zvládá s velkým přehledem, nebo Burić jako excentrický oligarcha, podnikající ve fekálním businessu:-), ti všichni (a nejen oni) podávají skvělé herecké výkony. | Jen je trochu škoda, že vztah titulní dvojice Dean a Dickinsona není ústředním motivem celého filmu a v průběhu děje je odsunut do pozadí ve prospěch širšího sociálně kritického měřítka, protože zejména na konci třetího aktu by dramatický potenciál milostného trojúhelníku z donucení a současně s výhodami násobně vzrostl. Úplný závěr filmu sice ponechává další osudy postav na interpretaci diváka, pointa je však jasná a je to skvělá pointa. Nicméně vůbec bych se nebránil případnému čtvrtému aktu, ve kterém by se jednotlivé role a třídy vrátily zpět na začátek (pochopitelně v doprovodu klingonského přísloví o pomstě, která nejlépe chutná za studena:-)), aneb kruh se uzavřel. Celkově ale jde o parádní zážitek, který naštěstí komplikovaná produkce filmu nikterak nepoznamenala. | PeZet