Ony

Tentokrát mám z filmu lepší dojem než z literární předlohy. Nejspíš hlavně díky tomu, že knižní Zorba je příliš idealizovaná a ve své velikosti těžko představitelná postava, zatímco Quinnův Zorba prostě je. Navíc je film hutnější a má nádherný (a nakažlivý) závěr.

Když jsem na to šla takhle na stará kolena poprvé, samozřejmě jsem se bála, že mě čeká jen chladná klasická krása. Ale byl to zbytečný strach. V tomto filmu je totiž kromě toho, o čem jsme milionkrát četli, cosi, co se o něm nikdy nikomu nepodaří napsat. Tak. ... Nicméně musím poznamenat, že kinokoncert v rámci Febia 2010 stál docela za houby. Orchestr hrající přímo před plátnem a navíc svítící si žárovičkami na notičky je prostě menší renonc. Neukázněná část publika a chlápek po mé levici, který spotřeboval veškerý kyslík ze sálu na svoje chrápání, tomu taky nepřidali. Chtít to vidět za každou cenu jedině v kině byla hrozná pošetilost.

Jedinou docela ucházející scénou byl taneček mezi vystoupením na novém pódiu a tou hodně divnou souloží. Tam snad měla své opodstatnění i ta otřesná kamera. Jinak to byla čirá hrůza: laciný příběh, odporné a především naprosto odfláknuté charaktery postav, přetíženost šokantními záběry (asi dvouvteřinová felace apod.). Hnus.

Vzhledem k námětu to mohla být docela normální, tedy respektive normalizační agitka s nesmírně sexy průmyslovými panoramaty v pozadí. Jenže by to nesmělo být tak strašně špatně napsané. Herci vypadají, že vůbec nevěděli, co hrají, a ani se jim nedivím. Chování postav se vymyká všem možných chápaním. Když řeknu, že horší film jsem v životě neviděla, moc nekecám.

Říkala jsem si, že natočit film propagující československou armádu nemůže být zas tak těžké. Ostatně už jsem pár takových viděla. To se tam dají nějaké odkazy na českou historii, nenáročné vlastenecké řeči, obrázek Masaryka, autentické záběry ze cvičení na bradlech a exemplární individuální příběh a je to. Ovšem v případě Života vojenského - života veselého na to šli tvůrci jinak. Řekla bych anarchisticky, kdybych netušila, že prostě jen úplně blbě. Herci nemají co hrát, jednotlivé scény dohromady nedávají smysl a především jsem z toho moc nepochopila, čím to těm chlapcům jako tolik prospívá.

...a nebe bylo vzato útokem – název, stejně jako celý film, působí jako přemrštěné gesto bez hlubšího významu. Tento dokument má jeden trumf, a tím je jeho protagonista. Klidně přiznám, že mi byl sympatický a těm soudruhům, které sevřel v objetí, jsem záviděla. (Já na ty plnovousy a čepice s kšiltem jednou zajdu.) Jinak je to ale průměrná propaganda a filmařský amatérismus. Fidel řeční, Fidel dostává diplom na UK, Fidel řeční, Fidel v teplákové soupravě hraje košíkovou, Fidel řeční, Fidel šťouchá maďarského tlumočníka pod žebra, Fidel řeční, Fidel laškuje s africkou tanečnicí, Fidel řeční,... a tak pořád dokola a se spoustou karafiátů... Do toho občas prostřihneme obrázky koncentráků, vietnamské války a jiných imperialistických praktik. Mezititulky s revolučními hesly jsou výtvarně řešené jak od kolotoče a k tanci i poslechu hraje Internacionála v latino úpravě. Vlastně nechápu, jak jsem se mohla nudit.

Že je to nabarvičkovaná a zamerikanizovaná kopie Osm a půl, mě sice v principu štve, ale že jsem se docela dobře bavila, asi už neutajím.

Kdo neviděl, neuvidí.

Usměvavá zem je alespoň vydatnou sémiotickou pastvou, ale tahle kovbojka nemá patu, o hlavě nemluvě.

Jooo, soudružka Malininová v akci! I to ostatní se mi líbilo. Třeba jak kapitalisti vysušili jižní Moravu a pod rukama družstevníků zase zvlhla nebo jak kolchozníci neodolali a vrhli se v těch hodobóžovejch hadrech na pole, které jim svou vůní připomnělo rodné nivy. Je to takový ten ryze naivní "dokument", pro který je slovo propaganda příliš hrubé.