Ony

Kdybych trávila rok na francouzském venkově 40. let, přesně tohle bych tam chtěla vidět. Proměny přírody v jednotlivých ročních dobách, dosluhování petrolejových lamp a zavádění elektřiny, kostel, kde se klečí na dřevěných židlích a flirtuje během Kyrie, těžkou, ale smysluplnou práci, bochníky chleba přes celý stůl. Rouquier přes všechny nástrahy zvoleného prostředí nesklouzl ke kýčovité idylce ani umělým vášním, ale natočil nádherný a skutečným životem pulsující film.

Dokumentárních snímků založených na stejném principu (zpoetizování sériové výroby) jsme jako národ Čáslavského viděli mraky, ale že je to od Ivense, tak se tomu musí říkat průmyslová symfonie... Ale stejně je to krásné.

OMG

Fascinuje mě Ivensova fascinace.

Hlavní problém je ten, že i mně už se za těch pár let staly zajímavější věci než hlavnímu hrdinovi za celý život. Pořád jsem čekala, že za krajní nepřekvapivostí příběhu se bude skrývat něco opravdu extra, ale ani se neptejte, co se tam nakonec skrývá. Exteriéry jako by křičely "šup šup, máme tu málo turistů" a závěr tak dře, až mě to doslova zabolelo.

U tohoto filmu jsem měla pocit, že nenávidím celý svět, a nemohla jsem si vzpomenout, jestli tomu někdy bylo jinak. He.

Když si uvědomím, že ve stejnou dobu vznikaly esenbácké hrdinské eposy typu Mravenci nesou smrt, působí Pavučina skutečně jako zjevení. Za prvé konečně zobrazuje drogy jako reálný problém naší společnosti, nikoli jako zápaďácký výmysl, který neprůstřelná VB odrazila už v Karlových Varech. Za druhé má slušně depresivní atmosféru. Je fakt, že dramatická výstavba filmu bez začátku, konce a prostředku je prapodivná, ale vzhledem k tématu to není zas takový handicap. Totéž platí pro neučesanou formu vůbec. Nicméně si nedělám iluze, že by ještě dneska tento snímek mohl nějak ovlivnit potenciální narkomany. Ale to asi stejně od filmů nemůžeme chtít.

kanadská Hellas

Chvílemi je to opravdu něco jako příjemné, ale hlavně to je celé strašně hloupé. A bude to uspokojovat lidi, kterým žádné uspokojení nepřeju.

Kdybych to bývala viděla za méně příznivých okolností, věřím, že bych teď tak akorát posílala Rouche do pekel jakožto odporného trýznitele zvířat. Měla jsem ovšem štěstí na geniální český překlad (porozumění komentáři a jeho spojení s obrazem je klíčové), a na soucit s nějakou žirafou nebylo kdy. Brečela jsem smíchy. Dobré také jako příprava na (momentálně pro mě) nejvtipnější film všech dob VW-Voyou.