messi@h

Bohužel tím nejhorším na Hard Target je John Woo, i když to může znít dost překvapivě. První polovina filmu byla ještě docela slušné guilty pleasure pro milovníky akčních snímků a já se chystal v hodnocení nasázet nostalgické 3 až 4 hvězdy. Holubice všude možně mi sice přišly celkem zbytečné, ale tím mě Woo ještě neštval. Ovšem nesnesitelné bylo "vyvrcholení filmu" závěrečnou přestřelkou ve staré tovární hale. Neustálé zpomalovačky, postava JCVD překonává překážky zásadně pouze gymnastickými přeskoky v přemetech a vývrtkách a do každého úplně zbytečně vystřílí minimálně 10-15 střel (napsal bych "do každého vyprázdní zásobníky", to by ale jeho zásobníky nesměly být bezedné) a nemyslně ho ještě dodělá kopem z otočky. Do toho příšerným způsobem přehrává Lance Henriksen (kterého mám jinak rád a pod vedením dobrých režisérů umí zahrát výborně) - a opět všude poletují holubice. A všechna ta nucená snaha o efektní podívanou dohromady působila neuvěřitelně hloupě a opravdu mě iritovala. Takže ze 4 hvězd moje hodnocení rychle sklouzlo na 2 a kdyby celý film vypadal takhle, nezasloužil by si nic jiného než odpad. P.S. To jsem ještě zapomněl zmínit, že v závěru chybí i naprosto elementární schopnost udržet návaznost děje - hlavní ženská hrdinka je poslána pro šerifa, aby o několik střihů později bojovala po boku JCVD, jako kdyby nikdy nikam neodjela...

V rámci veskrze průměrné až podprůměrné filmografie Seagala je tohle jeden z jeho nejlepších (ne-li nejlepší) filmů, ve kterém je celkem slušný nástin krimi příběhu, Seagal je tady docela sympaťák, předvádí svoje bojové umění bez nesmyslných střihů a stíhá přitom trousit sem tam i celkem dobré hlášky. Poctivé 3 hvězdy, jednu hvězdu navrch přidávám za reggae hudbu a sympatickou woodoo mystiku (a samozřejmě taky z nostalgie).

Dokázal bych odpustit celkově překombinovanou zápletku a všechny ty nesmysly s družicemi - protože jinak je to celkem zábavná blbina, co odsýpá. Bohužel závěrečné minuty (po závěrečném souboji Seagala s hlavním žoldnéřem) jsou tak zoufale blbé, že místo zamýšlených 60 % dávám 40 % a to ještě s oběma zavřenýma očima. P.S. Zajímavé je, že v obou Přepadeních jsou souboje většinou tak divně sestříhané, že z nich prakticky nic není vidět - jako kdyby Seagal ani nic neuměl a šlo jen o herce, u kterého je potřeba skrýt jeho nemohoucnost v bojových uměních...

Být Elle o půl hodiny kratší, byl bych spokojenější. Kdybych hodnotil podle toho, jak jsem se bavil, musel bych dát okolo 50 %. Ale na druhou stranu je to velmi neobvyklý film s neobvyklou hlavní hrdinkou, který byl na pár místech opravdu znepokojivý a měl i docela atmosférické okamžiky. Takže tak 60 % až 65 % si asi zaslouží.

Verhoeven je často trochu neuchopitelný, ale je to součást jeho přirozenosti a právě proto ho mám rád. V Hvězdné pěchotě vytvořil ad absurdum dotaženou SF satiru, která je ale zároveň neuvěřitelně zábavná a obstojí i jako kvalitní hardcore SF. V Černé knize zase nenatočil "běžný" válečný film o utrpení židů. Naopak, je to takový zvláštní mišmaš válečného filmu o židovské tématice, dobrodužné kovbojky a romantiky s pár erotickými okamžiky. Skoro bych řekl, že jsou to Hanební pancharti po Verhoevensku. Dívá se na to dobře (i díky půvabům hlavní hrdinky), ale filmu chybí větší hloubka, která by z něj udělala nezapomenutelný zážitek. Silné momenty válečných a poválečných tragédií zůstávají spíš na povrchu a proplují až moc rychle, než aby v člověku zanechaly hlubší emoce. A to je podle mě v tomhle případě škoda, protože spousta momentů ve filmu by na to ambice měla. Jako zápor taky vidím nedostatečnou prokreslenost motivů postavy Müntze - v některých okamžicích jeho chování nemá úplně logiku a jak tady výstižně napsal někdo jiný - jen jeho dlouhé upřené pohledy to nezachrání. I dráždivá erotika, která je pro Verhoevena  určitou obchodní značkou, je tentokrát naznačená jen letmo a nevzrušivě. O Verhoevenovi se často říká, že je pro Evropu moc americký a pro Ameriku moc evropský. Bohužel, v Černé knize převážila ta americká zábavná a odlehčená tvůrčí část a to bylo trochu na škodu. Hodnotím na slabších 70 %.

Mohlo se to zdát jako originální nápad - natočit SF horor v podstatě bez jediného slova. Ale byl to nápad nešťastný a ve výsledku působí jen rušivě. Ve filmu jsou situace, kdy je nereálné, že by nikdo nepromluvil, ale "na sílu" se v nich mlčí, protože to tak pan scénárista nebo pan režisér chtěl. Hlavní hrdinka drží basu a taky celou dobu mlčí jako zařezaná, i když se kolem ní hroutí svět. Tím se dostávám k druhému kameni úrazu - hlavní hrdinka, která v podstatě nesleze z plátna a emoční prožitek diváka tedy leží jen na ní. Pro takovouhle roli je třeba si vybrat někoho, koho si divák oblíbí a o koho se bude bát - a ne nesympatickou holku zřejmě s nějakou psychickou poruchou. Dílem je vinna osobnost herečky, dílem hloupý scénář. Nudný vzhled mimozemšťanů taky kladné body nepřidá, zajímavý byl snad jen poddruh připomínající dlouhýma nohama pavouka. Samotná kapitola je, že uchvatitelé světů si skoro nedokážou poradit s jednou autistickou holkou a ta jim celou dobu zle zatápí. Závěr nekomentuju, to je už taková ujetina ve stylu "nevím kudy kam, tak tam dám něco hodně mimo a budu se tvářit, jakože je to art".

Jako malý jsem Podivné dědictví doslova miloval. Bohužel, po dnešním shlédnutí s odstupem desítek let vidím, že už i na tomhle filmu zub času zapracoval. Pořád je to ale příjemná, mírně nadprůměrná westernová komedie s inteligentními hláškami a super sympaťáky v hlavních rolích v čele s Terence Hillem, titulní píseň je pořád zatraceně chytlavá... Ale už tomu něco chybí, nebo spíš přebývá - 90 minut by Podívnému dědictví slušelo víc, zhruba ve 3/4 se film začal už malinko cyklit a já se začal dívat na hodinky... Za mě ale stále lepší než cokoliv od herecké dvojice Terence Hill a Bud Spencer, osobně hodnotím Podivné dědictví někde mezi 65 % a 70 %. (Poznámka k dnes už legendárním původnímu dabingu - je to stará dobrá dabingová práce, hodnotil bych superlativem, až na jednu "maličkost" - už jako dítěti mi k mladému Terencovi vůbec neseděl hlas pana Brabce. I když je to skvělý herec a výborný dabér, přišel mi na Terence moc starý a typově naprosto nevhodný. A ten pocit mám i dnes. Oproti tomu pan Moravec dabující Gregoryho Walcotta je úžasný).

Natahovaná kaše po korejsku - tzn. plná naivních, nereálně dobráckých charakterů a sentimentality s táhnoucí se zápletkou. Přestal jsem sledovat v polovině třetího dílu.

Tommy Wirkola akci a masakry umí, ale v 7 životech jeho snahu bohužel podrývají dvě věci: 1. V Cestě za smířením se mi Noomi Rapace líbila, ale tady mi neseděla. Kromě strachu a vzteku herecky příliš nedávala ostatní emoce, byla nepřesvědčivá a její postavy byly jednorozměrné skoro karikatury (za což zčásti může i slabší scénář). 2. Výchozí premisa je originální a slibná, ale zároveň má jeden scénáristicky těžko řešitelný problém - hlavní hrdinky jsou ve svém bytě uzavřené jako v pasti a kdyby se s nimi chtěli opravdu vypořádat, mohli jednoduše hned ze začátku do bytu poslat víc zabijáků a bylo by vymalováno. I závěr by to chtělo originálnější a ne jen okopírovat Minority Report. Scénář je celkově dost průhledný a všechna závěrečná "překvapení" a twisty se dají snadno předem odhadnout. Naštěstí se Wirkola opravdu snaží, takže díky neustálé akci nemá divák čas se v nedostatcích scénáře příliš rýpat. Docela dobrý film je to tedy především díky Wirkolovi, ale tím nejlepším od něj zatím pro mě zůstává Cesta za smířením. P.S. Pokrok filmových triků je fascinující - scény, ve kterých se Noomy Rapace vyskytuje vícekrát (někdy dokonce 7x) působí naprosto přirozeně. Dokonce tak přirozeně, že člověku skoro ani nedojde, že takovéhle triky by ještě před 15-20 lety byly opravdu problém i v drahém filmu.

Ono ani tak nejde o to, že pointu s manželkou jsem odhalil prakticky od začátku - když se člověk dívá poněkolikáté na svůj oblíbený film, taky už zná pointu a přesto si film užívá. Problém Session 9 je, že se celou dobu všichni aktéři chovají jako po lobotomii, dialogy drhnou a celkově nic nedává moc smysl. Parta dělníků musí v šibeničním termínu stihnout špinavou práci - ale přesto z filmu mám pocit, že hlavně klábosili (bohužel o ničem zajímavém) a lelkovali. Nalezené nahrávky terapií zprvu probudily příjemné očekávání, ale nakonec nepřinesou nic pořádného a nikam negradují. Celkově mi Session 9 přijde jako nepovedený levný film, ve kterém se ocitla jistřička atmosféry spíš omylem než skutečným umem režiséra. Což zamrzí o to víc, že byla trestuhodně nevyužitá ohromná astmosférická budova bývalé psychiatrické léčebny.