LeoH

Melodrama téměř agnostické, o tom, jak se (ne)vyznat v motivaci druhých, jestli je lepší zničit vlastnímu dítěti život pravdou nebo lží, kde jsou hranice slepé důvěry a tak všelijak podobně. Zlom v charakteru hlavní hrdinky na mě trochu přepálený (zavzpomínal jsem na svým způsobem přirozenější vývoj postavy Nataši Gollové v o pár let starší a jako celek zapomenutelné Okouzlené), ale zase výborná kamera a zapojení prostředí (hlavně od samého začátku pečlivě, ale ne okatě budovaná symbolika schodiště). Rozhodně silný nadprůměr, v rámci žánru mimořádnost.

Komorní, bytostně britský (ealingovský) kus s uměřenými hereckými výkony, bezchybnou vizuální stránkou, báječně využitou klasickou muzikou a zvukem vůbec (třeba hned v úvodní ztrapňovací scéně na stadionu); malý osobní boj se sebou samým (cesta k vítězství skrz pokoru, poznání a přijetí vlastního já v nejlepší kung-fu tradici :-) ), vzrušujícím způsobem provázaný s velkými dějinami, jak to výborně vyjádřila JitkaCardova – radostná zvěst o tragickém historickém momentu a královské buddy movie. Víc takových „obyčejných“, „staromódních“ (za mě spíš nadčasových či mimočasových) filmů, prosím.

Krátká verze: Má-li pro mě Psí srdce nějaký příběh, je to příběh o lovu na myšlenky a vzpomínky, vyprávěný lehce poťouchlou indiánskou babkou-šamankou. Dlouhá verze: Laurie dělá vlastně to, co dělala vždycky – ze střípků reality, útržků konverzací, zvuků, vtípků a tentokrát taky vizuálních vjemů (záběry kamer od staré rodinné „osmičky“ přes ty bezpečnostní na letištích až po GoPro na psím obojku, textury z Goyi, vlastní malby i rozpohybované kresby, problikávající kusy vět na černém pozadí…), skládá ne obraz světa, ale obraz odrazu světa v mysli. Vrství je, opakuje, pootáčí, staví do nových souvislostí a její vnitřní hlas u toho nezavře pusu (takže při sledování Psího srdce s titulky dá hodně práce uvnímat verbální i nonverbální rovinu): mluví o svém psovi, o smrti, o buddhismu, o politice, technice, o vztahu k matce, o dějinách umění, tu ocituje notoricky známý Wittgensteinův výrok, tam odvypráví nemocniční historku z dětství. Nemůžu nikomu slíbit, že se u toho nebude kousat nudou, můžu jen říct, že mně se hodinu a čtvrt tajil dech – podobně jako kdysi u nekonečného opakování smyčcového motivu v Born, never asked nebo při pohledu na drobnou ženskou postavu napodobující pohyby obrovitého Radaru. Když se úvodní sen zlomí do „cítila jsem se provinile, protože jsem to vlastně celé naaranžovala,“ slyším v tom ještě mnohem naléhavější vyjádření téhož pocitu jako v někdejším Are you talking to me, or are you just practicing for one of those performances of yours? Když se z pochmurné přednášky o sledování občanů USA najednou uhne do: „Poslední lidi, o jejichž životě se vedly tak podrobné záznamy, byli egyptští faraoni – a taky si na to stavěli obrovské baráky v poušti,“ uchechtnu se, ale zároveň dostanu závrať. Snad nějaká společná vlna, rezonance celé té změti s tím, jak funguje moje vlastní hlava, z nevědomí tahané asociace, nevím. Kdybych na to měl koukat jako na politický manifest nebo naivně dojímací příběh o pejskovi jedné bláznivé ženské nebo na to jít jinak přes racionálno, budu na tom asi podobně jako Marigold. — Živý výstup po premiéře v Arše spíš zklamal, takové roztěkané kavárenské klábosení u diáků a rozmělňování dříve slyšeného (sebereference k Laurie patří, ale tady to byl místy už spíš sebevýprodej) s neustálým koukáním na hodinky, z besedování zbyla jedna otázka a odpověď meandrující svým vlastním korytem a opakující to, co jsme si všichni den předtím přečetli na webu. Škoda.

Já neměl brát za bernou minci slovo noir, co tu zní pomalu ze všech hrdel – nebyl bych zmaten z moderního přehledného svícení, které s noirovou atmosférou nemá společného vůbec nic, z toho, že místo temných tajemství a skrytých vášní dostávám „jen“ umně vysoustruženou hlavolamnou zápletku, místo uhrančivé femme fatale unylou Kim Basinger a že mi cynického detektiva s drsným zevnějškem a dobrým srdcem servírují rozporcovaného do tří různých postav a já nevím, s kterou se identifikovat dřív a jestli vůbec chci. Přitom by si člověk mohl mimo jiné právě to vymezování vůči žánrovým konvencím pěkně užívat, jenže než jsem se stihl patřičně přeladit, dospěl film k happyendu(!). Tak snad někdy příště.

Možná první komerčně i kriticky úspěšný filmový Shakespeare v dějinách, ale určitě nejjalovější ze všech, s nimiž jsem zatím měl tu čest. Škrty propagandistického pera ho zbavily veškeré člověčiny, nápaditá výprava to nedožene a když člověk není fanda do bitevních scén ani do dětinského humoru (zmatené duchovenstvo, kňourající Francouzi, štěbetající Kateřina atd. atp.), potěší ho krom inscenačních libůstek s malovanými kulisami a divadelním rámováním snad jen Jindřichovo zadumané noční toulání po válečném táboře a respektuplný vztah s francouzským heroldem, což je na dvě a čtvrt hodiny velkorysé technicolorové podívané zatraceně málo. O 11 let mladší Richard III., to už je úplně jiný šálek „velkého Alžbětince“.

Před závorku bych vytkl pozoruhodnou americkou odrůdu poválečného budovatelského optimismu, kde místo osvíceného vedení strany a vlády figuruje soudružská rada sympatického lokálního bankéře a za antagonistu není kapitalista obecný vykořisťující nebohého dělníka, kudy chodí, ale kapitalista prohnaný, který nebohému dělníkovi nepůjčí na barák. — Což neznamená, že bych Stewartovi to jeho neokázalé frajerství nezobal z ruky (u Hitchcocka jsem ho takhle hrát nikdy neviděl), nesmál se a nedojímal jak o život (nad závěrečnou oslavou hodnoty individuálního lidského života málem k slzám) a upřímně nezatoužil být tu víc pro druhé. Bez legrace – tomuhle humanistickému dojáku kříženému s půvabně dřevní andělskou fantasy (s jedním z nejzemitějších a současně nejéteričtějších andělů mně známé filmové historie) se nedá nepodlehnout. Protentokrát 90 % zaokrouhlených dolů, abych měl rezervu na příště, když všichni kolem tvrdí, že pro opravdové docenění je to třeba vidět víckrát.

V Jiříkově vidění z kusu americké historie, o jehož existenci jsem vlastně neměl tušení, prudkého přerodu málem středověkého kmenového společenství (prolog připomene spíš Statečné srdce nebo Pána prstenů než Mafiány) v to, čemu říkáme moderní demokratická společnost. Příběhy malých dějin smetených velkými mě dojímají víc než osudy velkolepých grázlů, tudíž u mě Gangy stojí možná i o kousek výš než slavnější Scorseseho poloobdivné mafiánské báchorky, byť třeba zalidněné životnějšími postavami s barvitějšími osudy (i když ani ta zdejší mstitelsko-oidipovská variace za mě není vůbec k odzívnutí). A netřeba dodávat, že natočené je to velkolepě.

Napoprvé jsem to zkusil takto: Sednout si, popadnout ženu za ruku, zklidnit svého vnitřního uhihňaného fakana, probudit oduševnělého chlapečka s velkýma udivenýma očima a nechat si do hlavy proudit živé obrazy, jako by člověk viděl první film v životě a neměl žádná očekávání stran toho, jak má taková věc vypadat. Nepokoušet se dešifrovat vrstvy židovské, řecké, arménské ani čistě soukromé autorské symboliky (i když člověku někdy připadá zřejmá a tu a tam až naivně doslovná), nehledat za každým rohem duchovní horizontály a vertikály, nelapat dějinné souvislosti, nechat obrazy, ať se spojují samy a tvoří si souvislosti vlastní. Upřímně řečeno docela dřina a vlastně prachsprosté zneužití autorského vypětí jako meditační žíněnky, ale výsledek nebyl vůbec marný. Příště se pokusím zapojit nesoustavné náznaky kulturního rozhledu.

Optimismus neméně odtržený od reality než u Skafandru a motýla (nálepky „Based on a true story“ na věci nic nemění), ale o něco nakažlivější (měl jsem na jazyku „méně iritující“, to by ovšem byla trochu mrzoutská póza) a místy opravdu vtipný. Jó, kdyby mi bylo o čtvrt století míň a svůj příděl pohádek, které si je člověk schopný pro dobrou náladu pustit k tělu, neměl už dávno vybraný… I když, asi by mi stejně vadila ta vnějšková navoněnost až vypiglovanost a absence jakéhokoli vážně bratelného protivenství.

Jako kluk jsem Kometu baštil (a nejinak můj kluk dnes – v tomhle je Zeman absolutně nadčasový), jako dospělému mi na ní cosi chybí, i když má z poprášilovských zemanovek asi nejblíž k prášilovské čisté vědeckotechnickoromantické poetice. Snad je na mě tentokrát humor přece jen už příliš infantilní, snad mi pointa přijde moc uspěchaná. Ovšem budoucí paní velvyslankyni to snad nikdy neslušelo víc.